ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1395.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1395/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) M. B., b) J. O., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) L. N., 2) Ing. K. H., 3) JUDr. M. H., 4) V. V., 5) R. V., všem zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu a pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 150/2001, o dovolání žalovaných 1) – 5) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006, č. j. 28 Co 166/2006-465, takto:
I. Dovolání všech žalovaných se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2006, č. j. 24 C 150/2001-407. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve všech výrocích o věci samé; v nákladových výrocích došlo ke změně jak ohledně nákladů státu (stanovena solidárně povinnost k náhradě nákladů státu též oběma žalobkyním), tak i stran výroku o nákladech řízení (žádnému z účastníků nebylo uloženo zaplatit náklady řízení před některou z instancí). Pokud jde o potvrzující výroky prvostupňového rozsudku, pak výrokem I. zrušil soud prvního stupně podílové spoluvlastnictví všech účastníků k nemovitostem, a to domu č. p. 515 na pozemku parc. č. 634 (zastavěné ploše), s podíly, jak byly nabyty spoluvlastníky na základě kupní smlouvy mezi nimi a prodávajícím Č. T., a. s. Ve výroku II. soud prvního stupně zrušené podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem vypořádal tak, že M. B., J. O., L. N., manželům H. i manželům V. přikázal do vlastnictví (resp. společného jmění manželů) jednotlivé bytové jednotky v domě a ideální podíly na společných částech domu. Ve výroku II. uložil prvostupňový soud žalovaným manželům V. zaplatit na vypořádání hodnoty spoluvlastnických podílů ostatním účastníkům peněžní částky, jak uvedeny v příslušném výroku rozsudku. V ostatních částech rozsudku až do výroku XIII. soud prvního stupně vymezil společné části budovy i náležitosti prohlášení vlastníka budovy a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud pak svým potvrzujícím výrokem shledal takto provedené vypořádání účastníků k nemovitostem jako věcně správné.
Odvolací soud tedy přisvědčil soudu prvního stupně, jestliže ten k návrhu žalobkyň zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví. Vycházel z toho, že vypořádání reálným rozdělením domu na bytové jednotky a stanovením podílu na společných částech domu a pozemku je nutné provést ve smyslu §24 odst. 3, 4 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Vypořádání muselo být provedeno, poněvadž účastníci, kteří se stali podílovými spoluvlastníky nemovitostí na základě kupní smlouvy s Č. T., a. s., ze dne 28. 2. 2000, neprovedli mezi sebou vypořádání ve smyslu citovaných ustanovení zákona o vlastnictví bytů. Žalobkyně se pak formálně staly těmi, kdo nechtějí setrvat v podílovém spoluvlastnictví. Vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo provedeno reálným rozdělením věcí, aniž by nastaly důvody k zamítnutí návrhu, a byly při něm zohledněny jak spoluvlastnické podíly dohodnuté mezi stranami, tak i náklady spojené s dosavadními investicemi do domu (žalovaní 4/, 5/), i to, že posledně uvedení žalovaní získali vyšší podíly oproti kupní smlouvě a zaplacené kupní ceně. Výše náhrady v rámci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byla stanovena znaleckým posudkem; znalec ustanovený soudem stanovil obecnou cenu nemovitostí. Nutno podotknout, že na rozdíl od soud prvního stupně odvolací soud neshledal platnost dohody mezi účastníky ze dne 9. 3. 2000 a jejího dodatku ze dne 29. 3. 2000; těmito právními úkony došlo ke změně spoluvlastnických podílů mezi účastníky a tito se zavázali provést prohlášení vlastníků jednotky v intencích §§4, 5 zákona o vlastnictví bytů. Odvolací soud vycházel z toho, že žalovaní posléze odmítli podepsat prohlášení (spolu)vlastníků budovy. Údaje uváděné spoluvlastníky budovy, potřebné pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, jak byly uváděny v dohodách, však obě instance zohlednily.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání. Přičetli v něm napadenému rozsudku zásadní právní význam a jako právní otázky rozhodné pro posouzení věci uvedli a) zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dle §142 o. z. v rozporu s ustanoveními §§5, 8 zákona o vlastnictví bytů, b) nezohlednění vztahu speciality a subsidiarity mezi citovanými ustanoveními zákona o vlastnictví bytů na straně jedné a ustanoveními o. z. o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví na straně druhé (mělo být vycházeno z platnosti následných dohod mezi účastníky). V rámci dovolacích důvodů pak dovolatelé též namítali, že řízení bylo zatíženo procesními vadami ohledně zjišťování skutkového stavu, vadným posouzením hodnoty a velikosti spoluvlastnických podílů, a též došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Nesprávná právní kvalifikace vycházela z chybného závěru odvolací instance, která považovala dohodu z 9. 3. 2000 ve znění dodatku z 29. 3. 2000 za neplatnou. Odvolací instance podle dovolatelů pochybila, jestliže dovodila, že dohodu žalovaní neakceptovali – ačkoli podle ní plnili. Naopak se účastníci touto dohodou cítili vázáni. Absentovalo také posouzení, v čem je spatřována neplatnost dohody. V závěru podrobného vylíčení dovolacích důvodů dovolatelé konstatovali, že se rozsudek příčí dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 o. z. a že nebylo vzato v úvahu, jak žalovaní manželé V. nemovitost v průběhu let financováním oprav a vlastní prací zhodnotili. Tuto skutečnost ostatně přiznali manželé H. a L. N. (tedy ostatní žalovaní), kteří se formálně vzdali po vynesení rozsudku odvolacího soudu práva na vyplacení pravomocně přiznaných náhrad.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení §237 odst: 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy z tvrzeného zásadního právního významu napadeného rozsudku. Dovolací důvody uplatnili dovolatelé podle §241a odst. 2 písm. a), b), tedy pro tvrzenou vadu řízení s následkem nesprávného rozhodnutí a pro nesprávné právní posouzení věci.
Ještě před meritorním posouzením relevantních dovolacích důvodů (věcně však nikoli totožných s obsahovou náplní přípustnosti dovolání) se musel dovolací soud zabývat otázkou, zda je dovolání přípustné. Musel tedy v intencích §237 odst. 3 o. s. ř. vyjít z toho, zda ohledně odvolatelem vytyčených právních otázek dosud absentuje judikatura, či zda došlo k její kontradikci, eventuálně zda odvolací soud posoudil pro věc určující právní otázky (dovolatelem vytyčené) v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud tu zdůrazňuje, že přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku je svou zákonnou úpravou směrována k tomu, aby docházelo ke sjednocování judikatury nižších instancí; nikoli tedy primárně k nápravě jejich rozhodnutí.
Též v rámci posouzení přípustnosti dovolání konstatuje dovolací soud, že neměl oprávnění k tomu, aby se zabýval procesními aspekty věci, jak je vylíčili dovolatelé označením a konkretizací dovolacích důvodů. Mohl při posouzení přípustnosti dovolání jen odpovídat na právní otázky dovolateli vznesené, přičemž stran tvrzených procesních pochybení odvolací instance nebyla žádná právní otázka dovolateli vytyčena.
Podle §5 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů může vlastnictví jednotky vzniknout na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví budovy nebo na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů. Je-li předmětem vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví jednotek vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového spoluvlastnictví tak, že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených podle §8 odst. 2. To platí obdobně, je-li předmětem vypořádání společného jmění manželů budova.
Podle odst. 3 §5 zákona o vlastnictví bytů musí dohoda o vypořádání nebo rozhodnutí soudu o zrušení podílového spoluvlastnictví, popřípadě o vypořádání společného jmění manželů, obsahovat i náležitosti stanovené pro prohlášení vlastníka budovy uvedené v §4 odst. 2, 3 citovaného zákona.
Podle §4 odst. 1 téhož zákona vlastník budovy (spoluvlastníci) svým prohlášením určuje prostorově vymezené části budovy, které se stanou jednotkami; písemné prohlášení vlastníka je povinnou přílohou návrhu na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. V odst. 2 citovaného ustanovení jsou upraveny náležitosti prohlášení vlastníka, v následujícím odst. 3 pak přílohy tohoto prohlášení.
Právní úkon ujednaný mezi účastníky a nazvaný „Dohoda mezi budoucími spoluvlastníky objektu D. 515, P. 4 – K. včetně pozemku č.p. 634 K.“ (s následným dodatkem č. 1) zajisté modifikoval mezi účastníky budoucí spoluvlastnické podíly na nemovitostech. Jeho ustanovení však teprve předpokládala následné úkony stran, ať již šlo o sepis a podání prohlášení spoluvlastníků budovy o vlastnictví jednotek, tak i úkony další (viz. podrobněji obsah dohody počínaje článkem I.). Taková dohoda ovšem měla smysl jen jako právní úkon „složený“ (či „podmíněný“), tedy učinili-li by účastníci tyto další úkony ve smyslu §4 zákona o vlastnictví bytů. Jestliže mezi nimi došlo k neshodě, prohlášení o vlastnictví jednotek nebylo řádně podepsáno, pak smysl dohody, nutně předběžně vytyčený, nebyl realizován. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže takovou dohodu posoudil jako neplatnou (rozpor tu je vůči účelu zákona ve smyslu §39 o. z.). Ostatně když soud prvního stupně nezpochybnil platnost dohody, konstatoval též, že nebyla realizována, a učinil logicky následující právní krok, spočívající ve zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví na návrh žalobkyň. Mezi účastníky je žádoucí, aby mezi nimi byl nastolen právní stav, při kterém je jasně stanoveno vlastnictví k jednotlivým bytům a společným částem domu.
Při dovolacím přezkumu po stránce hmotněprávní nebylo – oproti námitkám dovolatelů – shledáno jakékoli pochybení odvolací instance ve vztahu ke stanovení náhrady mezi spoluvlastníky při zrušení a vypořádání jejich spoluvlastnického vztahu ve smyslu §142 odst. 1 o. z. Zde je nutno vzít v úvahu nejen právní závěry odvolacího soudu, ale především důkazní postup i právní posouzení tohoto aspektu věci soudem prvního stupně; ten vycházel ze spoluvlastnických proporcí, širšího vypořádání mezi spoluvlastníky, a to vše s použitím soudem ustanoveného znalce, jenž vypracoval znalecký posudek. Dokazování tu tedy bylo úplné a dovolací soud nemůže přisvědčit ani námitce dovolatelů o případném rozporu jeho výstupů a posléze právního posouzení zjištěných skutečností s dobrými mravy. Podotýká, že otázka aplikace §3 odst. 1 o. z. je v rámci dovolacího přezkumu posuzována obezřetně a vychází se především ze skutkových i právních závěrů nižších instancí. Nejvyšší soud tu nemůže dotvářet právní kvalifikaci věci vlastními právními závěry, aniž by nalezl dostatečný základ v argumentaci nižších instancí. To tím spíše, jestliže je předmětem dovolacího přezkumu, jak již výše podotknuto, především sjednocení judikatury.
V přezkoumávané věci se tedy jednalo o posouzení skutkově jedinečného základu věci, jenž byl podřazen pod příslušná ustanovení zákona. Za tohoto právního stavu nelze podle konstantní judikatury NS (usnesení sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS, C 203 a mnoho dalších) dovodit absenci judikatury či její kontradikci, tedy přesah právních závěrů nižší instance ve vztahu k rozhodovací praxi. Poněvadž odvolací soud nepochybil ani při posouzení pro věc určujících hmotněprávních otázek, Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a contrario).
Náhradu nákladů řízení, na něž by potencionálně měly žalobkyně podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo, soud nepřiznal, neboť žádné nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu