ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1537.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1537/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce H. m. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému MUDr. P. C., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 36/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2007, č. j. 35 Co 297/2007-101, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten zamítl žalobu domáhající se určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. téhož rozhodnutí. Žalobce sice prokázal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nicméně jeho požadavek není důvodný. Výše uvedeného určení se žalobce domáhal podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, avšak neprokázal splnění všech tří kumulativních podmínek nezbytných pro tento přechod, zejména podmínku, že ke dni účinnosti citovaného zákona (tedy ke dni 24. 5. 1991) s předmětnými nemovitostmi skutečně hospodařil (tj. tyto nemovitosti evidoval, pečoval o jejich údržbu, chránil je a využíval). Ve vztahu k výkladu podmínek přechodu majetku ze státu na obce poukázal odvolací soud na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 185/96, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Cdo 962/99, 30 Cdo 1206/99 či 28 Cdo 1301/2001. Bylo tedy na žalobci, aby prokázal mimo jiné to, že k rozhodnému datu 24. 5. 1991 s předmětnými nemovitostmi skutečně hospodařil, tedy že s nimi zacházel ve výše naznačeném smyslu. Avšak listinné důkazy, které žalobce k prokázání svých žalobních tvrzení předložil (rozhodnutí o vyvlastnění z 1. 12. 1959 a smlouva o převodu správy národního majetku ze dne 7. 1. 1964), o skutečné realizaci práva hospodaření k rozhodnému datu nevypovídají. Oba soudy navíc poukázaly na to, že v jiném soudním řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 10, sp. zn. 18 C 177/2000, žalobce ještě dne 24. 3. 2004 k dotazu soudu sdělil, že nedisponuje žádnými důkazy o tom, že by mu svědčilo vlastnické právo ke dvěma z předmětných pozemků (parc. č. 2588/1 a 2589/2 v kat. území S., obec P.), což spíše svědčí závěru o nenaplnění zmíněné podmínky. Hrozba neunesení důkazního břemene k prokázání splnění podmínky realizace práv a povinností plynoucích z práva hospodaření k předmětnému majetku odůvodňovala aplikaci §118a odst. 3 o. s. ř.; předseda senátu soudu prvního stupně měl vyzvat žalobce, aby potřebné důkazy bez zbytečného odkladu označil s tím, že jej současně poučí o následcích nesplnění této výzvy. Z gramatického výkladu tohoto ustanovení je nepochybné, že uvedeného poučení se dotčenému účastníku řízení může dostat pouze v průběhu nařízeného jednání, nikoliv, jak se žalobce mylně domnívá, cestou písemného přípisu jemu zaslanému. V daném případě se účastník (žalobce) ani jeho právní zástupce k nařízenému jednání nedostavili, a to bez řádné omluvy spojené se žádostí o jeho odročení z důležitého důvodu (§101 odst. 3 o. s. ř.). Tato skutečnost nepředstavuje důležitý důvod, pro který by v souladu s §119 odst. 1 věty prvé o. s. ř. přicházelo v úvahu odročení jednání. Výše uvedené chování účastníka řízení znamená, že tento účastník ochrany svých procesních práv, kterou mu skýtá §118a odst. 3 o. s. ř., nehodlá využít. Proto je na něj třeba nadále pohlížet jako na účastníka řádně poučeného ve smyslu tohoto ustanovení, a to se všemi s tím souvisejícími procesními důsledky. K žalobcem zpochybňovanému doručení předvolání k nařízenému jednání pak odvolací soud po provedení důkazu výslechem svědkyně V. H. konstatoval, že není pochyb o tom, že osoba (V. H.), která dne 15. 12. 2006 příslušnou zásilku doprovázenou doručenkou typu IX převzala, byla osobou zmocněnou právní zástupkyní žalobce JUDr. V. k jejímu převzetí. Předvolání k jednání, jež se před soudem prvního stupně konalo dne 23. 1. 2007, tak bylo žalobci doručeno dne 15. 12. 2006 zcela v souladu s §45c odst. 1 a §48 odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž byla též dodržena desetidenní lhůta, kterou §115 odst. 2 o. s. ř. stanoví pro přípravu účastníků k nařízenému jednání. Uzavřel-li tedy za dané situace soud prvního stupně, že žalobce, jenž se k nařízenému jednání bez jakékoliv omluvy nedostavil, neunesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání tvrzení, že k rozhodnému datu realizoval právo hospodaření k předmětným nemovitostem, postupoval zcela správně. S konstatováním soudu prvního stupně o nenaplnění podmínek, které §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. stanovil pro přechod vlastnického práva k těmto nemovitostem z majetku České republiky do majetku žalobce, se odvolací soud plně ztotožnil.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání s tím, že jej považuje za přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci spočívajícího v hodnocení podmínek přechodu vlastnického práva k majetku státu na obce ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., zejména pak podmínky hospodaření obce s tímto majetkem ke dni účinnosti citovaného zákona. Oba soudy spíše než z uvedeného ustanovení vycházely z podmínek a jejich charakteristik uvedených v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 185/1996, tedy že ve vztahu k podmínce hospodaření s příslušným majetkem se muselo jednat o faktickou realizaci práva hospodaření, zahrnující péči o údržbu majetku, jeho ochranu a využití. Takový výklad je však rozporný s hmotným právem, neboť citovaný nález Ústavního soudu jde nad rámec §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Navíc se v daném případě nejedná o spor mezi státem a H. m. P., tudíž není možné dle názoru žalobce postupovat tak, jak postupovaly soudy obou stupňů. Zákonodárce v citovaném ustanovení neuvedl, že by se mělo jednat o hospodaření faktické povahy. Kdyby takové hospodaření měl zákonodárce namysli, toto spojení by v zákoně uvedl. Uvedený velmi přísný výklad by v podstatě vedl k tomu, že by zákon č. 172/1991 Sb. nikdy nebyl uveden v praxi, neboť by neexistoval žádný majetek, u něhož by byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro přechod vlastnického práva k majetku státu na obce, zejména podmínka faktického hospodaření s věcí na straně národních výborů a následně obcí a městských částí. Názor žalobce je podpořen i stanoviskem Ministerstva financí, které bylo předkladatelem zákona č. 172/1991 Sb. V tomto stanovisku se uvádí, že právní názory Ústavního soudu nebo Nejvyššího soudu nejsou správné, když jdou nad rámec zákona i úmyslu zákonodárce a je doplněno tvrzením, že odůvodnění uváděné v těchto rozhodnutích není v souladu s právními předpisy upravujícími hospodaření s majetkem státu, které platily v době přijetí zákona č. 172/1991 Sb. Dovolatel má též za to, že splnění všech podmínek uvedených v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. prokázal, což se snaží doložit různými listinnými důkazními prostředky, které předložil již v průběhu jednání před soudy obou stupňů. Řízení je také postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalobce ani jeho právní zástupkyně neobdrželi předvolání k ústnímu jednání před soudem prvního stupně konanému dne 23. 1. 2007 a žalobce nebyl ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně náležitě poučen ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. Ze všech výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby byl rozsudek soudu odvolacího a případně též rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena těmto soudům k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dále se tedy zabýval jeho přípustností.
Podle ust. §236 odst.1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto ohledu považuje dovolatel za otázku zásadního právního významu výklad §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., konkrétně pak interpretaci zákonných podmínek nezbytných pro přechod vlastnického práva k majetku státu na obce, zejména výklad podmínky hospodaření s tímto majetkem ze strany obcí nebo městských částí ke dni účinnosti tohoto zákona. Uvedená právní otázka však již byla zodpovězena v několika rozhodnutích Nejvyššího soudu a v nálezech soudu Ústavního, jak na ně správně poukázal soud odvolací. Dovolací soud pak ani v předmětném sporu nevidí důvod pro odchýlení se od právních závěrů v těchto rozhodnutích dovozených. Nejvyšší soud v minulosti opakovaně konstatoval, že pojem „právo hospodaření“ je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem „správa“. Proto i pojem „hospodaření“ je třeba odvodit z citovaných předpisů, které ukládají hospodařit s péčí řádného hospodáře. Podle §6 citované vyhlášky jsou organizace hospodařící s národním majetkem povinny zejména: a) národní majetek zjistit, sepsat, ocenit, pokud není stanoveno jinak, a vést v předepsané evidenci podle zvláštních předpisů, b) pečovat o údržbu národního majetku a provádět jeho opravy, c) pečovat o využívání národního majetku k plnění úkolů a nakládat s ním v souladu s těmito úkoly, d) chránit národní majetek před rozkrádáním, poškozením, zničením, ztrátou nebo zneužíváním, e) využívat právní prostředky k ochraně národního majetku, chránit právo hospodaření s národním majetkem proti neoprávněným zásahům, včas uplatňovat právo na náhradu škody proti těm, kteří za škodu odpovídají, a uplatňovat právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu proti tomu, kdo jej na úkor organizace získal (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001). K tomuto právnímu závěru se hlásí i novější rozhodnutí dovolacího soudu – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 470/2007, v němž se uvádí: „Toto pojmové spojení (rozuměj „právo hospodaření“) Nejvyšší soud opakovaně vyložil tak, že se preferuje skutečné hospodaření, tedy fakticita, nikoli právní konsekvence termínu (přenechání věci jiné osobě do užívání). Na uvedených závěrech nemění nic ani dovolatelem prezentované stanovisko Ministerstva financí, neboť ve světle výše uvedeného nepokládá Nejvyšší soud jeho argumenty za přesvědčivé.
Dovolatelem předestřenou otázku Nejvyšší soud nepokládá za otázku zásadního právního významu, neboť ta již byla – jak uvedeno výše – v judikatuře Nejvyššího soudu v minulosti vyřešena a odvolací soud i soud prvního stupně rozhodly v souladu s ní.
Přezkoumání otázky, zda v daném (čili konkrétním a zcela partikulárním) případě žalobce prokázal skutečnost, že k určitému datu hospodařil s předmětnými nemovitostmi, neodpovídá požadavku přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy že se musí jednat o otázku zásadního právního významu.
Ani námitky dovolatele zpochybňující řádnost soudního řízení před soudem prvního stupně nejsou s to v daném případě založit přípustnost dovolání podle výše citovaného ustanovení. Odvolací soud po provedení důkazu výslechem svědkyně V. H. dospěl k závěru, že žalobce byl řádně předvolán k jednání před soudem prvního stupně, když toto předvolání bylo řádně doručeno jeho právní zástupkyni. Jestliže se pak žalobce ani jeho právní zástupkyně k tomuto jednání nedostavili, uzavřel správně odvolací soud, že takové chování účastníka řízení znamená, že tento účastník ochrany svých procesních práv, kterou mu §118a odst. 3 o. s. ř. skýtá, nehodlá využít. Proto je na něj třeba nadále pohlížet jako na účastníka řádně poučeného ve smyslu tohoto ustanovení, a to se všemi s tím souvisejícími procesními důsledky (viz i Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 550).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolateli se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jeho dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu