ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1540.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1540/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce K., s. r. o., zastoupenou advokátkou, proti žalovanému P. M., zastoupenému advokátkou, o 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 104/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 26. 7. 2006, č. j. 59 Co 347/2005-190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, výše označeným, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 10. 2002, č. j. 11 C 104/2002-75, v té části výroku I., kterou byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 15. 11. 2001 do zaplacení. Výrokem II. byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 150.000,- Kč od 1. 2. 2001 do 14. 11. 2001 a ve výši 1,5 % od 15. 11. 2001 do zaplacení změněn tak, že se žaloba zamítá. Žalovaný byl zavázán k zaplacení nákladů odvolacího řízení ve výši 27.225,- Kč, jež protistraně vznikly.
Řízení ve věci bylo zahájeno dne 25. 1. 2002 žalobou, ve které se Ing. J. P., správce konkursní podstaty úpadce společnosti M., spol. s r.o. (právního předchůdce žalobce), domáhal vydání částky 150.000,- Kč, kterou uvedená společnost vyplatila žalovanému jako úhradu nájemného za pronájem nebytových prostor za rok 2000. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že v době přijetí částky 150.000,- Kč žalovaným neexistoval žádný právní důvod pro její vyplacení, neboť jednak neexistovala platná nájemní smlouva, která by úpadce zavazovala k placení nájemného, a kromě toho v té době již žalovaný nebyl spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, stejně jako ostatní jeho rodinní příslušníci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Podle dovolatele posoudil odvolací soud věc nesprávně po právní stránce a řízení bylo navíc postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel poukazoval na porušení jeho procesních práv v průběhu odvolacího řízení, když předvolání k jednání nebylo doručeno v souladu s §115 odst. 2 ve spojení s §118b o. s. ř. Dále zpochybňoval právní posouzení věci odvolacím soudem s odkazem na neprovedené dokazování, kterého se dovolatel domáhal. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se prostřednictvím svého jednatele k dovolání písemně vyjádřil. Považoval dovolání žalovaného za účelové a zavádějící, a navrhl, aby dovolací soud dovolání nevyhověl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněné dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládá za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava jednoznačná a nečiní v soudní praxi aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 22 Cdo 604/2000, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111).
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v §242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.
S ohledem na absenci vymezení právní otázky nespatřuje dovolací soud v rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, a proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
Úspěšné straně žalující nevznikly v tomto řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu