ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1755.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1755/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky A. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 12. 2007, sp. zn. 7 Co 2410/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 337/2006 (žalobkyně A. P., zastoupené proti žalovanému N. p. ú., P., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti v řízení vedlejšího účastníka: České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 42), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 26. 10. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 25. 7. 2007, č. j. 6 C 337/2006-214. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se, aby soud rozsudkem určil, že ve vlastnictví JUDr. A. S. (zemřelého 27. 2. 1950) byl ke dni jeho úmrtí: pozemek parc. č. 1, pozemek parc. č. 2/1, pozemek parc. č. 3, pozemek parc. č. 4, pozemek parc. č. 5, pozemek parc. č. 7, pozemek parc. č. 8, pozemek parc. č. 9/1, pozemek parc. č. 11, pozemek parc. č. 12, pozemek parc. č. 13, pozemek parc. č. 14/1, pozemek parc. č. 14/3, pozemek parc. č. 15, pozemek parc. č. 20, pozemek parc. č. 23, pozemek parc. č. 23/2, pozemek parc. č. 26, pozemek parc. č. 33/2, pozemek parc. č. 33/2, pozemek parc. č. 562/2, budova čp. 110 na pozemku parc. č. 2/1, budova čp. 111 na pozemku parc. č. 3, budova čp. 112 na pozemku parc. č. 4, budova čp. 113 na pozemku parc. č. 5, budova čp. 116 na pozemku parc. č. 11, budova čp. 117 na pozemku parc. č. 12, budova čp. 119 na pozemku parc. č. 14/1, budova čp. 120 na pozemku parc. č. 15, budova čp. 151 na pozemku parc. č. 7, budova čp. 158 na pozemku parc. č. 1, budova bez čp. na pozemku parc. č. 13, budova bez čp. na pozemku parc. č. 14/3, budova bez čp. na pozemku parc. č. 33/2 a budova bez čp. na pozemku parc. č. 562/2 v katastrálním území T., zapsané na listu vlastnictví č. 295 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro J. (katastrální pracoviště T.). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Národnímu památkovému ústavu na úhradu nákladů řízení 21.453,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že se vedlejšímu účastníku řízení ČR - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nepřiznává náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně i žalovaného ústavu proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 12. 2007, sp. zn. 7 Co 2410/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 25. 7. 2007, č. j. 6 C 337/2000-214, potvrzen (jen s upřesněním označení pozemku parc. č. 24/2 v katastrálním území T. namísto nesprávného označení tohoto pozemku parcelním číslem 23/2 v tomto katastrálním území). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit Národnímu památkovému ústavu na úhradu nákladů odvolacího řízení 20.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo rovněž rozhodnuto, že vedlejší účastník řízení (ČR-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně ve věci samé, ani odvolání žalovaného ústavu proti rozhodnutí o nákladech řízení neshledal odvolací soud důvodnými.
Odvolací soud uváděl, že žalobkyně je ve vztahu k původnímu vlastníku nemovitosti JUDr. A. S. dcerou jeho závětního dědice Dr. J. S. Ohledně těchto nemovitostí byl však odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že přešly na stát podle zákona č. 143/1947 Sb., o přechodu majetku hlubocké větve S. na Z. Č., a to ke dni účinnosti tohoto zákona k 13. 8. 1947. Za těchto okolností neshledával odvolací soud na straně žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví JUDr. A. S. k majetku, který přešel na stát ze zákona před 25. 2. 1948 (tedy před rozhodným obdobím podle restitučních předpisů). Nejde tu tedy, dovozoval odvolací soud, o majetkovou újmu reparovatelnou obecnými předpisy, ale ani restitučními předpisy.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobkyně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně rozhodnutí o nákladech řízení). O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 23. 1. 2008 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 25. 3. 2008 (po předcházející neděli a po svátečním velikonočním pondělí) podána u Okresního soudu v Jindřichově Hradci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2) občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 12. 12. 2007, 7 Co 2410/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích, případně i rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 25. 7. 2007, č. j. 6 C337/2006-214. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a z obsahu jejího dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka uváděla, že vytýká dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu z 12. 10. 2007 (sp. zn. 7 Co 2410/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích), že nebyla v tomto řízení objasněna závažná otázka, které jednotlivé části českého majetku A. S., jakým způsobem a k jakému datu přešly na stát. Tato důležitá otázka právního významu může být, podle názoru dovolatelky, vyřešena pouze na základě komplexního sledu událostí, které vedly ke ztrátě vlastnictví na podnikovém majetku A. S. podle dekretu č. 12/1945 Sb. a na základě zákona č. 143/1947 Sb. (podle názoru dovolatelky protiústavního) na straně jedné a k faktickému pozbytí vlastnictví JUDr. A. S. k jeho ryze soukromému majetku bez právního důvodu, na straně druhé.
Dovolatelka je toho názoru, že právní závěr odvolacího soudu, že tu nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát ex lege podle zákona č. 143/1947 Sb. před 25. 2. 1948, neodpovídá ani ustanovením tohoto zákona. Nedošlo tu totiž k rozdělení s. majetku mezi Zemí Českou a Československou republikou do tří měsíců od vyhlášení tohoto zákona (jako to bylo stanoveno v §1 odst. 2 zákona č. 143/1947 Sb.) a nedošlo také k ustanovení šestnáctičlenného představenstva samostatné jednotky s právní subjektivitou „Správy zemského, dříve s. majetku“, která měla vzniknout na základě zákona č. 142/1947 Sb., neboť uváděné představenstvo bylo ustanoveno teprve 23. 5. 1948 Zemským národním výborem v Praze, takže dřívější platné převzetí uvedeného majetku podle zákona č. 143/1947 Sb. tu bylo vyloučeno. Na majetek A. S. uvalená národní správa byla také zrušena až s platností k 1. 6. 1948 a „problém samotného předání majetku byl vyřešen tak, že dosavadní národní správa s. majetku byla teprve od 1. 6. 1948 povolána jako nový orgán nově zřízené uváděné jednotky“. Dr. A. Schwarzenbergovi byla také českou finanční správou vyměřována daň jako vlastníku veškerého majetku, o nějž jde v tomto řízení, a to až do poloviny roku 1948.
Dovolatelka je dále toho názoru, že na tento případ nedopadají právní závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb. V daném případě totiž vyplývalo nejen z tvrzení, ale i z důkazů předložených žalobkyní, že ke ztrátě majetku A. S. došlo až po 25. 2. 1948; stalo se tak na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. na základě vyhlášky ze 4. 10. 1945, vydané Okresním národním výborem v Č., ohledně níž však Zemský národní výbor v Praze po vydání zákona č. 143/1947 Sb. pověřil Okresní národní výbor v Českých Budějovicích, aby tuto vyhlášku, vydanou podle dekretu č. 12/1945 Sb., zrušil. Okresní národní výbor v Českých Budějovicích zrušil toto konfiskační rozhodnutí teprve dne 12. 1. 1948, ale výměr z tohoto dne nebyl vzhledem k jeho nedoručení prokázanému zástupci A. S. vykonatelný a ostatně sám ONV Č. z 12. 1. 1948 vlastně výslovně nevyslovil zrušení konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., ale svým zněním pouze konstatoval, že majetek Dr. A. S. nebyl předmětem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb.; výměr v tomto znění byl pak odeslán Okresním národním výborem v Č. a doručen Zemskému národnímu výboru v P. až 17. 2. 1948.
Dovolatelka podala však výzvu k vydání nemovitostí a návrh na uložení povinnosti k vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, podle právní úpravy obsažené v restitučních předpisech, ale tomuto návrhu nebylo pozemkovým úřadem, ani soudem vyhověno. V restitučním řízení nebylo respektováno, že konfiskační řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebylo vlastně v daném případě nikdy ukončeno; nebylo pak ani vyhověno návrhu na obnovu restitučního řízení. Nedochází tu v žádném případě podáním určovací žaloby k obcházení restitučních předpisů. Zamítavé rozhodnutí v restitučním řízení bylo pak důsledkem především toho, že A. P. byly zadržovány doklady týkající se majetku Dr. A. S., a to Ministerstvem zemědělství ČR až do roku 2001 a Ministerstvem financí ČR až do roku 2007.
Dovolatelka poukazovala i na to, že výbor pro lidská práva Organizace spojených národů uvedl (pod č. 757/1997) svůj názor (listina tohoto výboru byla soudu v této právní věci předložena), že Česká republika v kauze žalobkyně porušila mezinárodní smlouvy a neposkytla žalobkyni A. P. účinný opravný prostředek včetně možnosti podat novou žádost o restituci s poskytnutím nových lhůt, přičemž byl žalobkyni znemožňován přístup k podkladům nezbytným pro restituční řízení.
Dovolatelka poukazovala rovněž na to, že podala Ústavnímu soudu ČR návrh na přezkoumání ústavnosti zákona č. 143/1947 Sb., takže by mělo být, podle názoru dovolatelky, toto dovolací řízení přerušeno až do skončení tohoto přezkoumání.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soude, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotný právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 337/2006 Okresního soudu v Jindřichově Hradci), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 12. 12. 2007 (sp. zn. 7 Co 2410/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích) řešil právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými restitučními předpisy (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, popřípadě s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), která jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce původního vlastníka, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo (22 Cdo) 122/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li nárok uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení právních předpisů restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství; nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který stát získal v době po i před 25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Podle restitučních předpisů je konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na ni navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno (zejména v předpisech restituční povahy). Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
V usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 16. 10. 2008, II. ÚS2491/09, dospěl tento soud k rozhodnutí, že „se odmítá návrh A. P. na zrušení, respektive na prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb. o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na Zemi Českou“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němu směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákonů č. 229/1991 Sb. a č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení občanského soudního řádu, a to jak v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3, ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému Národnímu památkovému ústavu a ani vedlejšímu účastníku tohoto řízení (Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proto tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu