ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.184.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 184/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně JUDr. V. S., za účasti 1) m. D., zastoupeného advokátkou, a 2) P. f. Č. r., o vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 20/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006, č. j. 28 Co 418/2006-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 4. 2006, č. j. 10 C 20/2005-47, kterým byla zamítnuta žaloba znějící na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 1440/22 (podle PK) a následujících v k.ú. Dobříš, jak jsou identifikovány ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel v řízení, které se vedlo o žalobě ve věci, o níž bylo negativně rozhodnuto pozemkovým úřadem (tedy v řízení podle §244 a násl. o. s. ř., rozsudek vydán podle §250i o. s. ř.), ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Předmětný (původní) pozemek č. parc. PK 1440/22 v k.ú. Dobříš byl vyvlastněn právní předchůdkyni žalobkyně B. S. Stalo se tak rozhodnutím Městského národního výboru v D. ze dne 4. 9. 1964 za účelem výstavby rekreačních chat, a to za náhradu ve výši 744,80 Kč. Další dřívější pozemek PK č. 1440/23 v k.ú. D., který náležel nesvéprávné M. S. (v řízení zastoupené sestrou B. S.), byl vyvlastněn rozhodnutím Městského národního výboru v D. ze dne 28. 12. 1964 pro stejný účel za náhradu ve výši 680,- Kč. V řízení nebylo prokázáno, že by pozemky nesloužily trvale k účelu, pro který byly vyvlastněny. V projednávané věci se stala zejména spornou skutečnost, zda za vyvlastněné pozemky byla vyplacena peněžitá náhrada či nikoli. Z provedených důkazů, především z opatrovnického spisu nesvéprávné M. S. a z tehdejšího postupu Městského národního výboru v D., odvolací soud dovodil, že náhrady za vyvlastněné pozemky byly vyplaceny. Odvolací soud neakceptoval námitky žalobkyně, jež se týkaly případné absence souhlasu opatrovnického soudu s vyvlastněním, neboť podle odvolacího soudu „vyvlastnění je jednostranným správním aktem státu, k němuž není zapotřebí spolupůsobení jiného subjektu“. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že nejsou dány restituční tituly podle §6 odst. 1 písm. m/ a n/ zákona č. 229/1991 Sb. (dále „zákon o půdě“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce. Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že byla prokázána platba náhrady za vyvlastnění ze strany Městského národního výboru v D. na účet M. S. u Státní spořitelny v Praze 10, neboť v opatrovnickém spise se nenachází žádný důkaz o došlé platbě ve výši 680,- Kčs. Dovolatelka též oponovala odvolacímu soudu, že náhrada za pozemek PK č. 1440/22 byla poskytnuta s ohledem na skutečnost, že „B. S. se starala nejen dobře o svůj majetek, ale též o majetek M. S., a jistě by se bránila tomu, kdyby jí úhrada nebyla poskytnuta.“ Dovolatelka žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastníci řízení 1) a 2) se k dovolání písemně vyjádřili. Ztotožnili se s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhli, aby dovolací soud dovolání nevyhověl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně jako osoba s právnickým vzděláním podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v §242 o. s. ř. a v důsledcích i s procesní zásadou rovnosti účastníků.
Zmíněný zásadní právní význam také nemůže být rozhodnutí nižší instance (právní otázce pro něj určující) dovolacím soudem přiznán, jestliže tvrzení dovolatele, jimiž je dovolací soud vázán, označují za podstatnou takovou otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu věci (otázky aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tímto skutkových základem je však dovolací soud – jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“, resp. nalézacím – vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení, včetně komentáře zejména k §243a o. s. ř.).
Přestože dovolatelka založila své dovolání na tvrzeném nesprávném právním posouzením věci, z jeho obsahu vyplývá, že především zpochybňuje zjištěný skutkový stav, spočívající v závěru odvolacího soudu, že náhrady za vyvlastněné pozemky byly vyplaceny. Dovolací soud k této námitce, která nemůže být v daném případě relevantním důvodem pro dovolání, nemohl – jak vyloženo v předchozím odstavci – přihlédnout. Dodává jen, že již soud prvního stupně zohlednil při zjišťování skutkového stavu všechny skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, i tvrzení účastníků, a vše náležitě zhodnotil podle své úvahy; výsledky jeho dokazování pak převzal soud odvolací.
Napadenému rozhodnutí nelze přiznat ani judikatorní přesah, neboť pro věc určující právní otázky nejsou předmětem judikatorní kontradikce ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ale jejich – v rozhodovací praxi konstantní – řešení je založeno na jedinečném skutkovém základě. V posuzované věci lze mít zato, že restituční důvody ve prospěch žalující (jinak ze zákona oprávněné) osoby nejsou dány, neboť došlo k vyvlastnění za náhradu a věci nepřestaly sloužit účelu, pro který byly vyvlastněny (§6 odst. 1 písm. m/, n/ zákona o půdě). Nevyplacení náhrad za vyvlastnění, jež je tu jednou z podmínek restituce, je dovozeno ze skutkových zjištění nižších instancí (viz výše). Odvolací soud tedy neposoudil pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Podmínky ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. tedy nebyly splněny a dovolání není přípustné; rozsudku odvolacího soudu nelze přičíst zásadní význam po právní stránce.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná. Dovolací soud však nepřiznal náhradu nákladů řízení ani ostatním účastníkům, neboť jejich vyjádření byla jen prezentací procesního stanoviska k jimi požadovanému výsledku řízení a neobsahovala taková tvrzení, která by byla součástí účelného bránění práva v intencích §142 odst. 1 o. s. ř.; jinak by náhrada náležela podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. února 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu