ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1856.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1856/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce W. C. C. W. I.-CZ, o. s., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. Š., zastoupenému advokátem, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, pod sp. zn. 10 C 128/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2007, č. j. 15 Co 198/2005-253, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 49.861,- Kč k rukám advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. února 2005, č. j. 10 C 128/2006-178, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč spolu s 16 % úroky z prodlení z této částky od
15. 11. 1994 do zaplacení, tak, že žalobní návrh v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud ve výroku II. rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně správně posoudil aktivní věcnou legitimaci žalobce s tím, že tento jeho závěr odpovídá provedeným listinným důkazům a je také v souladu s §20 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a §6 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 83/1990 Sb.“). Stěžejní pro posouzení subjektivity žalobce není přidělení IČ, nýbrž obsah stanov sdružení WI ČS, z nichž je zcela zřejmé, že budou zřízeny organizační jednotky („corraly“), které budou jednat svým jménem. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalovanému byla dne 14. 4. 1994 předána předmětná částka. Sporné nebylo ani to, že se jednalo o platbu zálohovou. Účastníci řízení se však rozcházeli v tom, za jakým účelem byla uvedená záloha poskytnuta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že částka 200.000,- Kč nemohla být zálohou na nájemné, jak tvrdí žalovaný, neboť byla vyplacena dříve, než byla uzavřena smlouva o nájmu. Tato částka byla žalovanému vyplacena jako záloha na výplatu účinkujících. Tento závěr soud prvního stupně opřel zejména o text plné moci ze dne 13. 4. 1994 a částečně o výpověď svědkyně Š., která potvrdila, že jednala v souladu s vystavenou plnou mocí. S výše uvedenými závěry však nelze souhlasit, neboť nejsou odrazem hodnocení důkazů ve smyslu §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Některé důkazy zůstaly při hodnocení zcela pominuty a jiné provedené důkazy nebyly posouzeny v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Soud odvolací zopakoval důkazy, které soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí nehodnotil, a to výslech členů rady C. A., M., K., S., M., provedl listinné důkazy týkající se účetnictví žalobce i žalovaného a také vycházel z listinných důkazů, které již před soudem I. stupně byly provedeny. Právní závěr soudu prvního stupně, že částka na nájemné nemohla být vyplacena dříve, než byla uzavřena smlouva, není správný, a to z důvodů vyplývajících z §498 o. z. Žalovaný je výlučným vlastníkem pozemků v k. ú. Z. nad P., na nichž účastníci společnými silami budovali tzv. westernové městečko. Mezi žalobcem a žalovaným probíhala v roce 1994 jednání o uzavření nájemní smlouvy, což vyplývá jednak ze zápisů rad W. C. C. ze dne 21. 3. 1994, 26. 4. 1994, 10. 5. 1994
a 13. 9. 1994 a jednak z výslechu účastníků řízení před odvolacím soudem. Ze zápisů rad C. (žalobce) vyplývá, že jednání mezi ním a žalovaným se týkala i ceny nájmu, přičemž bylo dohodnuto, že z akce Ch. C. 94 bude žalovanému zaplaceno 85 % z hrubého zisku. Předmětem nájmu mělo být poskytnutí údolí – pozemků žalovaného k provozování tzv. country městečka. Akce Ch. C. v roce 1994 na pozemcích žalovaného skutečně proběhla a ze zápisu ze dne 10. 5. 1994 vyplývá, že navrhovanou dohodu o procentech přijal žalobce z toho důvodu, že již nebyla jiná možnost. Tato skutečnost byla potvrzena i výpovědí A. A., členky rady C. u jednání dne 27. 11. 2007. Oběma účastníkům bylo zřejmé, v jakém rozsahu budou nemovitosti žalovaného využívány pro konkrétní akci. Dohoda o ceně nájmu pak vyplývá z důkazů v řízení provedených, a to zejména ze zápisů rad C. a výpovědi A. A. v odvolacím řízení a jedná se o ujednání určité. Právní vztah mezi účastníky je potom nutné posuzovat podle občanského zákoníku, neboť nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by žalovaný měl v předmětu podnikání pronájem nemovitostí. V daném případě bylo namístě zabývat se tím, zda před uzavřením smlouvy (ústní formou a minimálně na dobu určitou) poskytnutá částka 200.000,- Kč byla určena jako záloha na nájemné. Žalobce tvrdil, že uvedená částka byla určena jako záloha na úhradu části nákladů při zajišťování akce s tím, že později bylo toto tvrzení upřesněno tak, že žalovaný měl z této částky vyplácet účinkující. Poukazoval přitom na zápis z mimořádné rady C. konané dne 12. 4. 1994. Odvolací soud však dospěl k závěru, že v kontextu dalších provedených důkazů tento zápis nemůže obstát. Z žádného zápisu rad C. totiž nevyplývá, že by žalovanému bylo uloženo, aby účinkující vyplatil, z výdajových pokladních dokladů bylo prokázáno, že peníze účinkujícím vyplácela A. A. To dotvrzuje i zápis ze dne 2. 7. 1994. Z výše uvedeného zápisu je zřejmé, že nikdo z přítomných se neobracel na žalovaného, aby zaplatil 100.000,- Kč vystupujícímu pod názvem R. S, ani k tomu, aby zaplatil dosud nevyúčtované faktury jednotlivcům. Listinné důkazy v řízení provedené byly podpořeny výpovědí a přísežným prohlášením svědkyně J. Š. a výpovědí účastníka B. S. Skutková verze žalobce pak byla v řízení zpochybněna nejednoznačnými a rozpornými výpověďmi účastníků. Vzhledem k tomu, že žalobce v řízení měnil obsah svých žalobních tvrzení a vzhledem k tomu, že výpovědi členů rady C. obsahovaly množství nepřesných údajů, příp. údaje, které byly v rozporu s provedenými listinnými důkazy, dospěl odvolací soud k závěru, že se žalovanému podařilo v řízení prokázat, že částka 200.000,- Kč mu byla poskytnuta v souvislosti s ústně uzavřenou nájemní smlouvou a že se tak na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil. Nelze též kvalifikovat jednání žalobce v souvislosti s uzavřením výše uvedené nájemní smlouvy jako jednání v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§49 o. z.).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání směřující proti všem jeho výrokům s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce má za to, že odvolacím soudem učiněné závěry nemají oporu v důkazech předložených v průběhu celého řízení. Žalovaný byl v době konání akce Ch. C. 94 členem rady žalobce, byl osobou, která se plně podílela na realizaci zmíněné akce jakožto její garant. K zabezpečení takového úkolu musel disponovat i finančními prostředky (žalobce v této souvislosti poukazuje na zápis III. Shromáždění členů WCC ze dne 8. 10. 1994). Neexistence dohody o výši nájmu je prokázána v zápisech Rady jak před, tak i po realizaci akce. Dohoda o ceně je dovozována odvolacím soudem výlučně ze zápisu Rady 8/94 ze dne 10. 5. 1994. Právě tímto zápisem, dle mínění žalobce, bylo nepochybně prokázáno, že se jednalo o nátlak ze strany žalovaného s konečným důsledkem, že již žalobce neměl jinou možnost, než se dohodnout, protože akce již probíhala. Tuto tíseň na straně žalobce přitom odvolací soud nevzal v úvahu. Odvolací soud též nevzal v úvahu, že žalobce předložil písemnou podobu smlouvy žalovanému, a to opakovaně, přičemž žalovaný žádný z předložených návrhu neakceptoval. Zápisem ze dne 21. 10. 1994 pak bylo prokázáno, že procentuální dělení, jehož se žalovaný dovolává, bylo vázáno na písemnou podobu smlouvy. Předmětná částka byla vyplacena 14. 4. 1994, tedy již měsíc před tím, než mělo dojít k dohodě o výši nájmu. K výplatě zálohy došlo v době, kdy byly v rámci přípravy akce právě vyčleněny prostředky na akci samu, tedy na zálohy těch, kdo na akci působili na straně organizátorů. Žalobce zpochybňuje i důkaz provedený „výslovným prohlášením“ slečny Š. ze dne 12. 9. 2007 učiněné v USA. Odvolací soud taktéž pochybil, když nepřihlížel k písemným důkazům předloženým žalobcem, ani k účastnickým výpovědím členů žalobce, zejména pak A. A., RNDr. J. M. a L. K. Právě uvedenými důkazy bylo prokázáno, že nedošlo k uzavření nájemní smlouvy pro akci Ch. C. 94, a to ani ústní formou, ani o podstatných náležitostech jako je výše a splatnost nájemného, ani doba užívání. Pro absenci nájemní smlouvy pak nemůže být hleděno na platbu poukázanou žalobce žalovanému jako na zálohu na nájem. Žalobce též zpochybňuje zaúčtování předmětné částky v účetnictví žalovaného. Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný s tím, že rozhodnutí soudu odvolacího je zcela logické a přesvědčivé, přičemž závěry jím dovozené odpovídají provedenému dokazování. Odmítá zároveň jakoukoliv souvislost mezi svým členstvím v radě žalobce a nárokem na nájemné za užívání svých nemovitostí. Na straně žalobce se při uzavírání nájemní smlouvy se žalovaným nejednalo o jednání v tísni, neboť bylo věcí žalobce, aby se řádně a v dostatečném časovém předstihu organizaci pořádané akce zajistil i se svými smluvními partnery. Je též třeba odmítnout argumentaci žalovaného o předstihu platby před dohodou o výši nájemného, neboť předání zálohy navazovalo na jednání rady konané dne 21. 3. 1994 a její předání žalovanému o tři týdny později dne 14. 4. 1994 tak představuje logické vyústění procesu dohody smluvních stran. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud se proto dále zabýval důvodností předmětného dovolání, a to v rozsahu, jenž byl dovoláním vymezen. Dovolatel v tomto smyslu obsahově vymezuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel sice uplatňuje i dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, avšak ani na jednom místě obsahově nespecifikuje, v čem konkrétně nesprávné právní posouzení shledává.
Co se týče vad řízení (ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), dovolatel žádné vady nenamítá. Dovolací soud, je však povinen v případech, kdy je dovolání přípustné, přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud žádnou podobnou vadu v předmětném řízení nenalézá. Odvolací soud, ačkoliv dospěl k odlišným skutkovým závěrům nežli soud prvního stupně, postupoval v souladu s §213 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. a důkazy, z nichž v daném řízení vycházel, zopakoval (viz č.l. 130) a řádně je též uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku.
Dovolací soud se tedy především zabýval námitkami dovolatele směřujícími ke zpochybnění skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem na základě výše uvedených, odvolacím soudem provedených, důkazů. Jednalo se zejména o zjištění, zda mezi účastníky řízení byla v roce 1994 sjednána nájemní smlouva pro účely konání akce Ch. C. 94 pořádané žalobcem a dále, zda předmětná částka byla žalovanému poskytnuta jakožto záloha na nájemné ve smyslu §498 o. z.
Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř. z důvodu že,
a) soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo
b) soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo
c) v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor
d) nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř.
(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 161/98).
Odvolací soud na základě provedeného dokazování a ve shodě se závěry soudu prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným došlo v roce 1994 k ústnímu uzavření smlouvy o využití pozemků žalovaného pro účely konání akce Ch. C. 94. Tuto smlouvu odvolací soud posoudil jako nájemní smlouvu podle
§663 o. z.
Z provedených důkazů nepochybně vyplývá, že mezi účastníky bylo v roce 1994 o uzavření nájemní smlouvy několikrát jednáno. Tato okolnost vyplývá například ze zápisů rad žalobce (C.) z 21. března 1994 (bod 6), z 10. 5. 1994 (bod 2), z 2. 7. 1994 (bod 2). Z těchto a dalších zápisů rad žalobce z roku 1994 je též zřejmé, že předmětem nájmu se měl stát areál westernového městečka (též označovaného jako „údolí“), jenž byl ve vlastnictví žalovaného. Zejména ze zápisu rady žalobce ze dne 21. března 1994 (opět bod 6) je zřejmé, že za užívání předmětu nájmu měl žalovaný obdržet určitou finanční částku. Z uvedeného zápisu též vyplývá, že smlouva měla být uzavřena jen na dobu pořádání akce Ch. C. 94. Tato akce byla v roce 1994 uskutečněna, a to právě na pozemcích žalovaného, což vyplývá i z dalších zápisů rad žalobce. Závěr, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena nájemní smlouva se tedy jeví zcela logickým. Účastníkům bylo totiž zřejmé, které věci se vztah vyplývající z nájemní smlouvy týká (tedy předmět nájmu), že obsahem tohoto právního vztahu bude dočasné užívání předmětu nájmu žalobcem a že možnost užití předmětu nájmu bude poskytnuta za úplatu. Byly tak naplněny všechny pojmové znaky nájmu, resp. dohoda o nich mezi žalobcem a žalovaným, ve smyslu §663 o. z. Ke vzniku nájemního vztahu na základě smlouvy pak není třeba dohody o výši nájmu, jak se mylně domnívá žalobce, neboť ta je subsidiárně upravena v §671 odst. 1 o. z. (viz i Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460-880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 1714). Ke vzniku nájemní smlouvy tak postačovalo, jestliže mezi jejími účastníky bylo zřejmé, že za užívání předmětu nájmu bude žalobce poskytovat protiplnění majetkové povahy. Skutečnost, že došlo k uzavření výše uvedené nájemní smlouvy, připouští i sám dovolatel, když tvrdí, že ze zápisů o jednání o výši nájmu „bylo nepochybně prokázáno, že se jednalo o nátlak ze strany žalovaného s konečným důsledkem, že již žalobce neměl jinou možnost, než se dohodnout, protože akce již probíhala.“
Jestliže žalobce namítá, že byl při jednání o uzavření nájemní smlouvy v tísni, pak dovolací soud konstatuje, že ani v případě prokázání takového tvrzení by nemohl být učiněn závěr o neexistenci či neplatnosti nájemní smlouvy, neboť okolnost, že účastník, jenž uzavřel smlouvu, byl v tísni, a to za nápadně nevýhodných podmínek, zakládá takovému účastníku toliko právo od smlouvy odstoupit (§49 o. z.).
Dále tedy bylo třeba zabývat se závěrem odvolacího soudu o tom, že zažalovaná částka byla žalovanému poskytnuta jakožto záloha na nájemné. Dovolatel v tomto ohledu poukazoval na zápis rady C. ze dne 12. 4. 1994, v němž je uvedeno, že „rada schvaluje: vyplatit L. Š. částku 200.000,- Kč, jako zálohu pro vyrovnání nákladů na účinkující, které vzniknou W. C. C. pořádáním akce Ch. C. 94.“ Odvolací soud však dospěl k závěru, že v kontextu dalších provedených důkazů nemůže tento zápis obstát. Z pokladní knihy a z výdajových pokladních dokladů, tak jako i ze zápisu rady žalobce ze dne 2. 7. 1994 odvolací soud zjistil, že honoráře účinkujícím za akci Ch. C. 94 vyplácel žalobce s tím, že nikdo se po konání uvedené akce neobracel na žalovaného, aby zaplatil částku 100.000,- Kč vystupujícímu pod názvem R. S nebo aby zaplatil dosud nevyúčtované faktury jednotlivcům. Navíc, ve spojení se zápisem rady žalobce ze dne 10. 5. 1994 je zřejmé, že žalobce souhlasil s vyplacením určité částky vyjádřené v procentech ze zisku na akci Ch. C. 94, kterážto se podle odhadů vyjádřených v jiných zápisech rady žalobce (zejména zápis ze dne 21. 3. 1994) měla rovnat právě částce 200.000,- Kč. Není ani pravdou, že by se odvolací soud nezabýval výpověďmi členů žalobce. Tyto výpovědi hodnotil (viz strana 6 odůvodnění), nicméně shledal, že členové žalobce často své výpovědi měnili a že v porovnání s listinnými důkazy byly jejich výpovědi nepřesné. Odvolací soud proto pokládal předmětnou částku za zálohu na nájemné ve smyslu §498 o. z.
V této souvislosti dovolací soud poukazuje na právní režim zálohy z hlediska občanského zákoníku. Ustanovení §498 o. z. stanoví, že „na to, co bylo plněno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí se jako na zálohu“. Jedná se o vyvratitelnou právní domněnku, neboli presumovanou právní skutečnost, což znamená, že určitá právní skutečnost se pokládá za existující, nastala-li jiná právní skutečnost. Takto předpokládanou právní skutečnost není třeba dokazovat. V případě §498 o. z. je pak onou předpokládanou skutečností poskytnutí zálohy, přičemž tato skutečnost je dovozována z jiné právní skutečnosti spočívající v tom, že něco bylo dáno některým účastníkem před uzavřením smlouvy. V posuzovaném sporu byla před uzavřením nájemní smlouvy žalobcem poskytnuta částka 200.000,- Kč žalovanému, a proto platí domněnka, že tato částka byla poskytnuta jako záloha na nájemné, protože smlouva o nájmu areálu westernového městečka byla uzavřena až později. Poukázat lze v souvislosti s poskytnutím zálohy na nájemné též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2191/99, v němž se uvádí, že „za dostatečný právní důvod k plnění (poskytnutí zálohy na budoucí nájem) je třeba považovat i příslib budoucího úplatného nájmu. Podstatné je, že plnění bylo poskytnuto předtím, než k nájemní smlouvě mělo vůbec dojít, a že bylo poskytnuto a žalovaným přijato v souvislosti se zamyšleným nájmem bytu. Podle ustanovení §498 ObčZ platí, že na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí se jako na zálohu. Znamená to, že pokud před uzavřením smlouvy poskytne jedna strana něco, co má být předmětem jejího budoucího závazku ze smlouvy, je stanovena vyvratitelná domněnka, že v pochybnostech se plnění poskytnuté mezi účastníky před uzavřením smlouvy, ze které má závazek k plnění teprve vzniknout, považuje za zálohu, tj. za splátku na smluvené plnění.“
Jak již bylo uvedeno, §498 o. z. konstruuje domněnku vyvratitelnou, což znamená, že skutečnost poskytnutí zálohy je pokládána za existující, avšak jen potud, pokud se nezjistí opak. Jinými slovy uvedenou předpokládanou skutečnost lze vyvrátit, a to poskytnutím důkazu opaku. V daném případě bylo proto na žalobci, aby tento důkaz poskytl, neboť je na tom, kdo tvrdí, že bylo plněno na základě jiného právního důvodu, aby tuto zákonnou domněnku vyvrátil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu /C. H. Beck, pod č. C 946, sešit č. 13/2002/). Konkrétně by pak musel žalobce nabídnout takový důkaz, o nějž by bylo možné opřít skutkové zjištění, že se s žalovaným ohledně předmětné částky dohodl na něčem jiném. Takový důkaz však žalobce nenabídl. Ze zápisu rady žalobce dne 12. 4. 1994 dohoda účastníků o jiném účelu poskytnuté zálohy nevyplývá, neboť žalovaný na zasedání rady nebyl toho dne přítomen, a tudíž nemohl s tímto vyslovit souhlas. Naopak ze zápisu rady žalobce dne 2. 7. 1994 bylo odvolacím soudem zjištěno, že nikdo po žalovaném nevyžadoval, aby již poskytnutou částku použil za účelem vyrovnání nákladů účinkujícím a nikdo též po něm nepožadoval, aby poskytnuté plnění vrátil. Výpovědi členů žalobce pak odvolací soud z výše uvedených pokládal za neprůkazné. Dovolací soud přitom není povolán k přezkumu samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 1268). Ani vady a omyly při hodnocení důkazů nemohou být dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994).
Skutková zjištění provedená odvolacím soudem mají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud vzal v úvahu jen takové skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů vyplynuly či vyšly za řízení najevo, nepominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, není logický rozpor.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda dovolání je přípustné proti výroku II., v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Nejvyšší soud proto považoval rozhodnutí soudu odvolacího za správné
a dovolání žalobce za nedůvodné, a proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 41.300,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za dva úkony právní služby ve výši 600,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 7.961,- Kč, celkem tedy ve výši 49.861,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 9. července 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu