ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.193.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 193/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně P. a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. M. G., zastoupenému advokátem, o 1,017.336,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 161/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2007, č. j. 47 Co 181/2007-213, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u soudu dne 26. 4. 1993 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1,320.826,30 Kč s příslušenstvím za odebrané tiskoviny.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 30. 3. 1998, č. j. 3 C 161/93-71, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,211.534,80 Kč se stanovenými úroky z prodlení u jednotlivých dílčích částek, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl
o náhradě nákladů řízení, avšak Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného toto rozhodnutí usnesením ze dne 14. 3. 2001, č. j. 27 Co 279/98-96, ve vyhovujícím výroku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud ve Vyškově v pořadí druhým rozsudkem ze dne 21. 9. 2001, č. j. 3 C 161/93-L-114, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,211.534,80 Kč se stanovenými úroky z prodlení u jednotlivých dílčích částek a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dodávala žalovanému tiskoviny, které žalovaný následně předával jednotlivým prodejcům tisku, od nichž inkasoval peněžní plnění, avšak faktury za dodané tiskoviny žalobkyni neuhradil. Dohodou o převzetí dluhu ze dne 22. 11. 1994 žalovaný jako fyzická osoba převzal „od sebe“ jako podnikatele dluh vůči žalobkyni ve výši 969.737,- Kč. Tato částka odpovídá fakturám, jimiž žalobkyně vyúčtovala žalovanému dodávky tisku, a to po odečtení dobropisů a částky za spotřebované pohonné hmoty při dopravě časopisů dopravními prostředky žalovaného. V řízení nebylo prokázáno uzavření písemné smlouvy o obstarání věci ani kupní smlouvy, tvrzených žalobkyní. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný přebíral od žalobkyně tiskoviny bez právního důvodu, které pak dodával prodejcům, od nichž přebíral platby. Žalovaný tak získal na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák., poněvadž faktury žalobkyně žalovaný neuhradil a výše bezdůvodného obohacení tak odpovídá výši neproplacených faktur.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 11. 2004, č. j. 27 Co 222/2003-179, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 194.198,10 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), co do částky 1.017.336,70 Kč s příslušenstvím ho změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Z podnětu dovolání žalobkyně proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22. 5. 2007, č. j. 32 Odo 342/2005-195, rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II., III. a IV. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť rozhodná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, neměla v podstatné části oporu v provedeném dokazování, zejména pominul tzv. tabulku o jednotlivých dílčích dodávkách, která se vztahovala k písemnostem účastníků ze dne 22. 11. 1994. Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 11. 9. 2007, č. j. 47 Co 181/2007-213, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 1.017.336,70 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování dokazování zjistil, že faktury ani dodací listy neprokazují tvrzení žalobce, že žalovanému dodal tiskoviny v ceně 1.017.336,70 Kč, neboť s výjimkou dodacího listu č. 3490 č. 010/93 nejsou dodací listy podepsány žalovaným, ani osobou oprávněnou za něj jednat. V návrhu dohody o převzetí dluhu ze dne 22. 11. 1994 (podepsaném pouze žalovaným) je uvedeno (v čl. I.), že žalovaný jako podnikatel má vůči věřiteli – žalobkyni dluh v celkové výši 969.737,- Kč, který převezme jako fyzická osoba na základě souhlasu žalobkyně. Z návrhu dohody o úhradě pohledávek ze dne 22. 11. 1994 (podepsané pouze žalovaným) vyplývá, že žalovaný jako dlužník dluh ve výši 387.895, Kč, který co do důvodu a výše uznává, měl uhradit žalobkyni v hotovosti při podpisu této dohody dne 22. 11. 1994, přičemž závazek ve výši 518.842,- Kč se ruší, aniž se nahrazuje závazkem novým. Tzv. tabulka postrádá datum vyhotovení i podpis žalovaného a žádná listina (dohoda) ze dne 22. 11. 1994 na ni neodkazuje, není součástí návrhů dohod ze dne 22. 11. 1994. Odvolací soud s odkazem na §323 odst. 1 obch. zák., §37 odst. 1 obč. zák. a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 29 Odo 1126/2003) dospěl k závěru, že uvedené listiny ze dne 22. 11. 1994 nelze považovat za uznání dluhu ve smyslu §323 odst. 1 obch. zák. z důvodu jejich neurčitosti, neboť nebylo prokázáno, že by tzv. tabulka byla součástí či přílohou těchto listin a že by údaje v ní uvedené byly věrohodné. S odkazem na §120 odst. 1 a §125 o. s. ř. uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil částkou 1.017.336,70 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením
[§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že tzv. tabulka nebyla součástí „dohod“ ze dne 22. 11. 1994, když bilance této tabulky naprosto přesně odpovídá údajům uváděným v návrzích dohod vypracovaných žalovaným, kterému se nepodařilo zpochybnit jejich autorství a ani soud netvrdí, že by dohody (návrhy) nebyly vyhotoveny žalovaným. Namítá, že odvolací soud tzv. tabulku nehodnotil ve vzájemné souvislosti s „dohodami“ a opřel své závěry o tvrzení zástupce žalovaného, že žalovaný tuto tabulku nevyhotovil. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Nesouhlas dovolatelky s hodnocením důkazů (tzv. tabulky a návrhů dohod ze dne 22. 11. 1994) odvolacím soudem, je námitkou proti skutkovému zjištění, tedy dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech pod PR 7/1998, sešit 7, ročník 1998).
Z obsahu spisu se nepodává, že by závěr o tom, že žalobkyně nepředložila soudu důkaz o bezdůvodném obohacení žalovaného na její úkor částkou 1,017.336,70 Kč, vycházel ze skutkového zjištění, které by nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Učinil-li tedy odvolací soud závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno (neprokázala) ohledně tvrzení, že žalovaný se na její úkor bezdůvodně obohatil, nelze přisvědčit žalobkyni, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl
(§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5,
§224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelka s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo a stručné a ryze formální vyjádření žalovaného postrádá charakter účelného uplatňování nebo bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu