ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1934.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1934/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: a) M. V., a b) RNDr. D. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 18. 12. 2007, sp. zn. 6 Co 2755/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 117/2006 (žalobců: 1. J. B., 2. A. B., a 3. Z. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným M. V. a RNDr. D. H., zastoupeným advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízeni o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 19. 5. 1994, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Písku z 23. 8. 2007, čj. 6 C 117/2006-544. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že vlastnické právo k pozemku parc .č. 29/1 - zastavěné ploše a k nemovitosti čp. 31 na tomto pozemku stojící v katastrálním území Z. (obec V.), okres P., přechází do podílového spoluvlastnictví žalobců J. B., A. B. a Z. B., každému jednou ideální třetinou. Žalovaným M. V. a RNDr. D. H. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení 96.065,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 18. 12. 2007, sp. zn. 6 Co 2755/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Písku z 23. 8. 2007, čj. 6 C 117/2006-544, potvrzen ve výroku (označeném I.) o určení přechodu vlastnického práva; ve výroku (označeném II.) o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů“.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §212 občanského soudního řádu dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.
Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro přechod vlastnického práva podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. (jejich otci A. B. propadlo celé jmění rozhodnutím trestního soudu v roce 1954 /rehabilitován byl v roce 1990/ a jejich matka Z. B. převedla v tísni bezplatně své podíly na zemědělských nemovitostech na stát v roce 1964), a že žalované jsou povinnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., že také nárok žalobců byl uplatněn řádně a včas i že v tomto případě je dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. a) i písm. h) zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud poukazoval na to, že v tomto soudním řízení se podařilo žalobcům prokázat, že právní předchůdci žalovaných M. a B. V. nabyli smlouvou z 21. 9. 1970, uzavřenou se Státním statkem P., národním podnikem, nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, za cenu nižší než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, neboť podle znaleckého posudku cena domovní nemovitosti činila 37.904,- Kč, ale v uvedené kupní smlouvě byla sjednána cena 23.396,- Kč (vedle níž byla zaplacena i úhrada za zřízení práva osobního užívání pozemku částkou 6.288,- Kč).
Odvolací soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva, uzavřená pak 23. 10. 2005 mezi žalovanými M. V.
a RNDr. D. H., jako prodávajícími, a Ing. A. N., jako kupující, o převodu nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, je neplatná podle ustanovení
§39 občanského zákoníku. Podle názoru soudů obou stupňů šlo tu o právní úkon, který obchází zákon, když „žalované kupní smlouvu z 23. 12. 2005 uzavřely dva měsíce poté, co jim bylo doručeno dovolání žalobců proti předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 26. 5. 2005, sp. zn. 6 co 943/2005, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Písku z 21. 1. 2005, čj. 6 C 643/2000-347, a to tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Žalovaným tedy muselo být zřejmé, že žalobci tímto prodejem budou vyloučeni z možnosti nabýt vlastnické právo k nemovitostem podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Rovněž kupující Ing. N. bylo, známo, že ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, se vede dlouhodobý restituční spor. Kupující Ing. N. nic nebránilo ujistit se o tom, zda spor mezi žalobci a žalovanými je definitivně ukončen a zda žádné soudní řízení ohledně předmětných nemovitostí již neběží“.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení přechodu vlastnického práva jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §220 odst. 3, §224 i §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 13. 2. 2008 a dovolání ze strany žalovaných bylo dne 10. 3. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Písku, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky ve svém dovolání navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 18. 12. 2007 (sp. zn. 6 Co 2755/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovaly, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
Dovolatelky jsou především toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, a to konkrétně v důsledku nesprávné aplikace ustanovení §39 občanského zákoníku na danou právní věc, respektive v důsledku nesprávně zaujatého výkladu tohoto ustanovení v daném případě, v němž došlo po právní moci rozsudku odvolacího soudu (vydaného v řízení o restitučním nároku žalobců) k převodu sporných nemovitostí dvěma kupními smlouvami na třetí osobu, a to za situace, kdy prodávající věděly o podaném dovolání žalobců proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, zatím co kupující o tomto dovolání nevěděla. Dovolatelky mají za to, že je nesprávný právní názor odvolacího soudu, že tu došlo uzavřením kupní smlouvy k obcházení zákona, když „nic nebránilo kupující v tom, aby se přesvědčila při obvyklé opatrnosti o tom, že spor je definitivně ukončen takovým způsobem že rozsudek již žádným způsobem nelze zvrátit“. Podle názoru dovolatelek tu odvolací soud klade nepřiměřené a nedůvodné povinnosti na kupující, které za nesplnění těchto povinností pak činí nepřiměřené a velmi přísné neadekvátní právní důsledky; je tak zasahováno do vlastnických práv kupující, která právo z kupní smlouvy nabyla v dobré víře, když před tím si ověřila v katastru nemovitostí, že opravdu obě prodávající jsou vlastnicemi ke koupi nabízených nemovitostí. Kupující ani při uzavírání druhé kupní smlouvy (když z koupě podle první kupní smlouvy dočasně sešlo pro nedostatek hotových peněz na kupní cenu na straně kupující) o podaném dovolání žalovaných (podaném v právní věci sp. zn. 6 C 643/2000 Okresního soudu v Písku) neměla vědomost. Tato právní věc byla v době uzavírání druhé kupní smlouvy pravomocně skončena a nedošlo ani k odložení vykonatelnosti pravomocného rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem.
Podle názoru dovolatelek je pro posouzení platnosti uzavřené druhé kupní smlouvy mezi žalovanými a Ing. N. právně relevantní zkoumání okolností v okamžiku uzavírání smlouvy samotné a nikoli skutečnosti, které nastaly později.
Soud prvního stupně, podle názoru dovolatelek sice, vázán právním názorem odvolacího soudu, prováděl dokazování o tom, zda kupující věděla o tom, že je proti žalovaným uplatněn restituční nárok a že je o tomto nároku veden restituční spor, ale toto dokazování zhodnotil tak, že si provedené dokazování „vyložil způsobem, jenž je v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními“; dokazování o vědomí kupující Ing. N. v okamžiku podpisu druhé kupní smlouvy a o důsledcích faktického kontinuálního procesu převodu nemovitostí dvěma kupními smlouvami zůstalo ovšem neúplné.
Ve vyjádření žalobců k dovolání žalovaných bylo uvedeno, že by dovolání žalovaných mělo být odmítnuto. Dovolání žalovaných svým obsahem směřuje „výhradně proti skutkovým a nikoli proti právním závěrům odvolacího soudu a nijak nevymezuje, že tu šlo o řešení právní otázky, která by měla po právní stránce zásadní význam“. Nedůvodně je v dovolání vytýkáno, že soud prvního stupně postupoval v rozporu se zásadou vázanosti právním názorem dovolacího soudu, vyjádřeném v předcházejícím rozsudku odvolacího soudu, když totiž důvodem zrušení předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem byl nedostatek jeho přezkoumatelnosti, nikoli odlišný názor odvolacího soudu na skutkové nebo právní řešení sporu soudem prvního stupně.
Přípustnost dovolání dovolatelek v daném případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku dovolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 117/2006 Okresního soudu v Písku), ani z dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně dovolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelek, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V rozsudku odvolacího soudu z 18. 10. 2007 (sp. zn. 6 Co 2755/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích) bylo v odůvodnění rozsudku poukazováno zejména na ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. i na ustanovení §6 odst. 1 písm. a) a písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. a také na ustanovení §39 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, rozhodne na návrh oprávněné osoby (§4 zákona č. 229/1991 Sb.) soud, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo od jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám (§4 téhož zákona) vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku výroku o propadnutí majetku nebo zabrání věcí v trestním řízení, jestliže výrok byl zrušen podle zvláštních předpisů (zejména podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci).
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám (§4 zákona č. 229/1991 Sb.) vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku smlouvy o darování nemovitosti, uzavřené v tísni.
Ústavní soud ČR dospěl v nálezu, uveřejněném pod č. 131/1994 Sb., k závěru, že zmírnění křivd podle zákona č. 229/1991 Sb. má povahu restituce, která je „odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu správními účinky ex tunc“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 33/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že i smlouva, která svým obsahem nebo účelem zákon obchází, je neplatná a není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli.
V právní teorii je obcházení zákona ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku vykládáno tak, že o obcházení jde v tom případě, kdy právní úkon sice není v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem, avšak svými účinky zákonu a jeho smyslu odporuje, popřípadě použije prostředek, který není sám o sobě zakázaný, takže právní úkon je sice podle práva, avšak je uzavírán s cílem dosáhnout výsledek, který není zákonem předvídán a není žádoucí (srov. např. Komentář k občanskému zákoníku, vydaný v roce 2006 jako 10. vydání nakladatelstvím C.H.Beck v Praze, str. 257).
Pokud se žalobce obrátí na soud se žalobu, domáhající se vydání nemovitosti nebo určení práva k ní, nelze vyloučit, aby se soud v tomto řízení zabýval otázkou platnosti smlouvy o převodu nemovitosti jako otázkou předběžnou (viz k tomu např. Sborník IV. Nejvyššího soudu, SEVT Praha 1986, str. 703).
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným uveřejněným závěrům, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že odvolací soud ve svém rozsudku z 18. 12. 2007 (sp. zn. 6 Co 2755/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích), napadeném dovoláním dovolatelek, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, anebo že by se zabýval právní otázkou, která by dosud vůbec (tedy ani zčásti) nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelek zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení občanského soudního řádu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatelek, použil odvolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů žalobcům dovolací soud nepřiznal; bylo přihlíženo jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelek, v němž žalobci v podstatě vyjadřovali to, co již z jejich strany bylo uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu