ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2145.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2145/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky L. H., zastoupené advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 18. 4. 2005, sp. zn. 21 Co 123/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 70/2004 [žalobkyně L. H., zastoupené advokátem proti žalovanému P. f. ČR, o určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka v řízení (na straně žalovaného) – Obce V. n. L., zastoupené advokátem, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 11. 6. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 29. 10. 2004, č. j. 13 C 70/2004-67. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že R. D., narozený, posledně bytem v O. n. L., byl ke dni svého úmrtí vlastníkem ideální poloviny pozemků parc. č. 248 a parc. č. 259/5 v katastrálním území V. n. L., zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště H. K., a o určení že Š. D., rozená H., byla ke dni svého úmrtí vlastníkem ideální poloviny pozemků parc. č. 248 a parc. č. 259/5 v katastrálním území V. n. L., zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště H. K.. Bylo také rozhodnuto, že žalovaný P. f. ČR nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení – Obci V. n. L. na náhradu nákladů řízení 12.078,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 18. 4. 2005, sp. zn. 21 Co 123/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 29. 10. 2004, č. j. 13 C 70/2004-67, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalovaným a žalobkyní nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení 12.078,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně provedl důkazy v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Z provedených důkazů pak soud prvního stupně vyvodil odpovídající skutková zjištění a rozhodl věcně správně, i když se odvolací soud neztotožnil plně se všemi jeho právními závěry.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně v řízení tvrdila, že původní vlastníci pozemků, o něž jde v tomto řízení, R. D. a Š. D. nikdy nepozbyli vlastnictví k těmto nemovitostem, protože darovací smlouva ze dne 6. 8. 1956, kterou měly nemovitosti přejít na stát, je neplatná; syn původních vlastníků J. D., otec žalobkyně a žalobkyně L. H. je jeho univerzální dědičkou. Žalobkyně tvrdila, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnických práv jejích právních předchůdců; o darovací smlouvě ze 6. 8. 1956 žalobkyně uváděla, že „byla uzavřena pod bezprávnou výhrůžkou a ve věci jednal za stát nepříslušný orgán“.
Odvolací soud byl toho názoru, že na žalobkyní uváděné skutečnosti je pamatováno jako na restituční důvody podle zákona č. 229/1991 Sb. (podle zákona o půdě), a to buď v ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. (v němž je uváděna darovací smlouva uzavřená dárcem v tísni) nebo v ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 220/1991 Sb. (je tu uváděno převzetí nemovitosti bez právního důvodu). Zákon č. 229/1991 Sb. stanoví také okruh oprávněných osob, které se mohou nároků podle tohoto zákona domáhat přímo, přestože nebyly vlastníky státem převzatého majetku. Převzetím věci bez právního důvodu (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.) je třeba rozumět i převzetí věci na základě neplatného právního úkonu. Jestliže ovšem převzetí věci státem zakládá restituční důvod, pak je třeba posoudit, zda lze v případech, kdy byl dán restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., uplatňovat nárok na ochranu vlastnictví podle obecných předpisů. Stanoví-li zákon č. 229/1991 Sb. určité podmínky a postup pro uplatnění nároku nelze tentýž nárok uplatňovat podle obecných předpisů, když tu je dána úprava ve speciálním předpise. Proto oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době podle tohoto zákona (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle §80 písm. c) občanského soudního řádu. Takové případy je třeba řešit podle předpisu speciálního. Tedy i pro právní vztahy uváděné žalobkyní má v daném případě zákon č. 229/1991 Sb. povahu speciálního zákona se všemi důsledky z toho plynoucími.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobkyně o určení vlastnictví k pozemku, který stát převzal v rozhodné době podle zákona č. 229/1991 Sb.
O nákladech řízení odvolacího rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §92 odst. 3 občanského soudního řádu s přihlížením i k tomu, že žalovaný P. f. ČR se náhrady nákladů odvolacího řízení vzdal.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 11. 5. 2005 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 27. 5. 2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Hradci Králové, tedy ve lhůtě ustanovení v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka poukazovala především na to, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda je možné považovat převzetí věci státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. i takové převzetí věci státem, k němuž došlo na základě absolutně neplatné darovací smlouvy. Dovolatelka pokládá v tomto smyslu názor odvolacího soudu za nesprávný, protože převzetí věci na základě darovací smlouvy absolutně neplatné nelze pokládat za restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Výklad pojmu „bez právního důvodu“ je třeba, podle názoru dovolatelky, provádět ve smyslu ustanovení občanského zákoníku, a to tak, že tu jde o majetkový prospěch získaný bez právního důvodu (§451 odst. 2 občanského zákoníku). Dovolatelka má za to, že „o plnění z neplatného právního úkonu jde tehdy, pokud právní důvod sice z formálních hledisek vznikl, ale byl od počátku neplatný; to znamená, že o převzetí věci státem bez právního důvodu nejde, když stát převzal věc na základě neplatného právního úkonu“. Opačný výklad představuje, podle názoru dovolatelky, právní závěr, který je v rozporu s gramatickým či logickým a systematickým výkladem. Rozdíl výkladu lze spatřovat i v jednotlivých rozhodnutích dovolacího soudu (např. rozhodnutí 3 Cdon 503/96 Nejvyššího soudu a naproti tomu rozhodnutí 22 Cdo 361/2004 Nejvyššího soudu).
Podle názoru dovolatelky je nesprávným výkladem ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. i to, že „odvolací soud ve svém rozsudku z 18. 4. 2005 (sp. zn. 21 Co 123/2005 Krajského soudu v Hradci Králové (naznačoval, že skutkový stav v této právní věci lze podřadit i pod restituční důvod dle §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb.“ Tento názor je nutno za nesprávný proto z toho důvodu, že „kromě převzetí věci bez právního důvodu jsou veskrze restituční důvody podle zákona č. 229/1991 Sb. založeny na tom, že platně došlo k převodu vlastnického práva k věci z občana na stát, avšak za podmínek, které byly v rozporu s principy právního státu, z čehož plyne, že i darování věci státu v tísni muselo proběhnout“.
Dovolatelka je také, na rozdíl od odvolacího soudu, toho názoru, že „protiprávní převzetí či odebrání (zmocnění se) věci nelze zhojit tím, že subjekt, který se věci zmocnil (stát), stanoví restriktivní podmínky, za kterých věci bude vracet s tím, že osoby, které z jakýchkoli důvodů nesplní svůj nárok v krátkých lhůtách podle speciálního předpisu, je zpět nezíská“. Restituční předpisy nelze, podle názoru dovolatelky, považovat za předpisy zakládající vlastnické právo pro stát; nelze tu proto podle přesvědčení dovolatelky aplikovat zásadu přednosti speciálního předpisu před předpisem obecným.
Dovolatelka vznesla ve svém dovolání námitku proti vstupu vedlejšího účastníka (Obce V. n. L.) do tohoto řízení; dovolatelka tvrdí, že tento vedlejší účastník nemá na řízení žádný právní zájem, když rozhodnutí v této věci nemůže žádným způsobem změnit jeho právní postavení. Podle názoru dovolatelky by dovolací soud měl rozhodnout o otázce přípustnosti uvedeného vedlejšího účastníka vstoupit do tohoto řízení (ve smyslu ustanovení §93 odst. 2 a §243c občanského soudního řádu).
Dovolatelka posléze vyslovovala názor, že by dovolací soud měl v souvislosti s řešením této právní věci předložit Evropskému soudnímu dvoru k posouzení otázku, zda je v souladu s ustanoveními Smlouvy o Evropské unii, že Nejvyšší soud ČR, jehož senáty rozhodovaly dříve věci rozdílně, nepostupuje i v této právní věci podle zákonem předepsaného vzoru (předložení právní věci k rozhodnutí tzv. velkému senátu ve smyslu §19 zákona č. 6/2002 Sb.), došel-li k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již dříve vyjádřeného v rozhodnutích senátů Nejvyššího soudu.
Vedlejší účastník tohoto řízení – Obec V. n. L. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky byl tohoto názoru, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru, obsaženého v tomto vyjádření, posoudil odvolací soud projednávanou právní věc správně podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a nikoli podle ustanovení §451 občanského zákoníku, jak má za to dovolatelka. Odvolací soud ve svém rozhodnutí také správně poukazoval na to, že otázkou vztahu předpisů obecných (občanského zákoníku a občanského soudního řádu) a předpisů speciálních (restitučních předpisů) se již zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí svého tzv. velkého senátu. Pokud o přípustnosti svého vedlejšího účastenství v tomto řízení nebylo v řízení před soudy obou stupňů rozhodována, stalo se tak proto, že žalobkyně nevznesla námitku proti tomuto vedlejšímu účastenství.
Přípustnost dovolání dovolatelky v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly zejména závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo/22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná oso ba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy (např. podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/10991 Sb., týkajícího se převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu).
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob – o určená vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 v částce 166 Sbírky zákonů: „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční předpisy vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. To se týká i zemědělského majetku, který stát vlastnil ke dni přijetí zákona č. 229/1991 Sb. a který nabyl do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů, pokud restituční předpis (tj. i zákon č. 229/1991 Sb.) nestanovil způsob nápravy či zmírnění vzniklé majetkové újmy. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před několika desetiletími, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu té doby nabyly věc od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
Ohledně výkladu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., na která poukazoval odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku z 18. 4. 2005, napadeném dovoláním dovolatelky, lze rovněž poukázat na uveřejněné právní závěry z judikatury obecných soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor (na str. 48/124/), že v ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou upraveny způsoby, jimiž podle tohoto ustanovení přešly nemovitosti na stát nebo jinou právnickou osobu, které zahrnují v sobě jak případy převodu nemovitostí (srov. §6 odst. 1 písm. h/ tohoto zákona), tak i případy, kdy nemovitosti přešly bez právního důvodu (viz. §6 odst. 1 písm. p/ téhož zákona).
Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1999, IV. ÚS 279/95 (uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) byl zaujat právní názor, že podmínku nabytí vlastnictví státu pro úspěšnost uplatněného nároku oprávněné osoby podle restitučního předpisu nemusí být uplatněna v případech, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 18. 4. 2005 (sp. zn. 21 Co 123/2005 Krajského soudu v Hradci Králové), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány, v daném případě zejména k již citovanému stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05). Odvolací soud tu také svým rozhodnutím neřešil právní otázku, která by ještě i nyní byla řešena nadále rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebylo tu proto možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
K námitce dovolatelky ohledně přípustnosti vedlejšího účastníka řízení v řízení o této právní věci poukazuje dovolací soud na právní závěr uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/1980 (na str. 138), že totiž „existence vedlejšího účastenství v občanském soudním řízení se uskutečňuje již jejím oznámení vůči soudu a přípustností vedlejšího účastenství v řízení se soud zabývá teprve tehdy, když některý účastník řízení vznese námitku nesprávnosti takového postupu (srov. §93 odst. 2 občanského soudního řádu)“. Odvolací soud v daném případě takto postupoval, takže jeho postup nemohl mít podle názoru dovolacího soudu, za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud rovněž nesdílel názor dovolatelky, že by v daném případě byl na místě postup. kterým by dovolací soud se v této právní věci obracel na Evropský soudní dvůr s podnětem týkajícím se přístupu dovolacího soudu k otázce posuzování pojmu „bez právního důvodu“ v zákoně č. 229/1991 Sb., přičemž dovolatelka měla za to, že takový postup by odpovídal ustanovení článku 6 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii. Tento článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii však stanoví pouze, že „Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod – tedy na zásadách, kterou jsou společné členským státům Unie“. Teprve článek 234 Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury řízení o tzv. předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských zemí obracejí na Evropský soudní dvůr s otázkou výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu unie. Předložení předběžné právní otázky soudem členského státu unie Evropskému soudnímu dvoru předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Tak tomu však v daném případě není, když dovolatelkou uvedené okolnosti postrádají aspekt práva Evropských společenství a jsou mimo rámec tohoto práva. Předložení předběžné otázky k řešení Evropskému soudnímu dvoru v případě bez aspektu práva Evropských společenství by znamenalo zneužití řízení o předběžné otázce s následkem nepřípustnosti předložení takové otázky (srov. např. věc 238/81 Cilfit 1982, EGR 3415, bod 10).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná, žalovanému Půdnímu fondu ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly a ohledně nákladů vynaložených vedlejším účastníkem řízení na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a požadované náklady dovolacího řízení vedlejšímu účastníku řízení nepřiznal. Dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, vyjadřujícího v podstatě to, co již bylo tímto vedlejším účastníkem řízení uplatněno v řízení před odvolacím soudem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu