ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.256.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 256/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně O., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované Ing. L. K., zastoupené advokátkou, o 41.346,65 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 438/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2007, č. j. 54 Co 145/2007-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 4. 2006, č. j. 43 C 438/2003-78, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 54.541,- Kč, žalobu do částky 39.463,- Kč a ohledně úroku z prodlení z částky 94.004,- Kč ve výši 8,5 % ročně od 30. 11. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, č. j. 58 Co 145/2007-103, změnou napadeného vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně žalobu do částky 13.194,35 Kč zamítl, jinak v tomto výroku o věci samé rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) i c) o. s. ř. a odůvodňuje je §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř., neboť odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dále namítá i vady řízení před soudy obou stupňů, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje tak zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně se k námitkám obsaženým v dovolání vyjádřila nesouhlasně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzovaném případě odvolací soud rozhodl o nároku, jemuž bylo rozsudkem soudu prvního stupně vyhověno do částky 54.541,- Kč, tak, že změnou rozsudku soudu prvního stupně žalobu do částky 13.194,35 Kč zamítl a jinak rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé (do 41.346,65 Kč) potvrdil. V důsledku rozštěpení nároku rozhodnutím odvolacího soudu je třeba přípustnost dovolání posuzovat vůči jednotlivým takto rozštěpeným nárokům samostatně. V předmětném sporu jde z hlediska procesního o obchodní věc (spor mezi podnikateli o vydání bezdůvodného obohacení /ekvivalent nájemného/ v souvislosti s užíváním nebytových prostor k podnikání). Žádný z rozštěpených nároků, jež byly předmětem řízení před odvolacím soudem, nepřevyšuje částku 50.000,- Kč. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím v obchodních věcech 50.000,- Kč je vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., byť celkový součet výše požadovaného plnění z jednotlivých nároků uvedenou částku převyšuje.
Napadá-li dovolatelka dovoláním i výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé (§237 o. s. ř.) a jeho přípustnost není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., protože rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými rozhodnutími (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4, sešit 1, ročník 2003).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že vyjádření žalobkyně k dovolání nelze považovat za účelné uplatňování nebo bránění práva, neboť postrádá relevantní argumentaci směřující k §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu