ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2588.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2588/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida,CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobkyně D. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r. zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocení nemovitostí ve výši 513.444,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 5 C 373/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2006, č. j. 28 Co 590/2005-85, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2006, č. j. 28 Co 590/2005-85, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 513.444,- Kč formou cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu, se odmítá.
II. Ve zbývající části se rozsudek Krajského soudu v Praze zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozhodoval o návrhu, kterým žalobkyně požadovala náhradu za znehodnocené a odstraněné stavby bývalé zemědělské usedlosti podle §14 a §16 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Nárok žalobkyně a jeho výše nebyly zpochybněny, žalovaný však namítal, že není povinnou osobou podle uvedeného zákona. Rozsudkem ze dne 3.6.2005, čj. 5 C 373/2005-58, soud žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován jako zákonný správce zemědělského majetku státu. Předmětná zemědělská usedlost přešla totiž z právních předchůdců žalobkyně na stát na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v Říčanech ze dne 23.5.1949 a prohlášení Ministerstva zemědělství a lesního hospodářství z 24.8.1956. Soud však nepřiznal žalobkyni nárok na úroky z prodlení, a to z důvodu jeho promlčení.
Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně jen v tom, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z požadované částky, jinak jej potvrdil. Za nepochybné považoval zjištění, že do trvalého užívání Jednotného zemědělského družstva „P.“ S. byly dány pouze pozemky bývalé zemědělské usedlosti, nikoli však budovy, které držel ke dni účinnosti zákona o půdě Okresní úřad P. Za nerozhodné považoval, že faktický stav byl zřejmě jiný, a možnost, že Jednotné zemědělské družstvo „P.“ S. budovy přestavělo nebo zbouralo, nepovažoval za rozhodnou.
Úroky z prodlení přiznal odvolací soud žalobkyni od uplynutí 6 měsíců ode dne, kdy uplatnila nárok na náhradu u Okresního úřadu P., protože v této lhůtě mělo být plnění poskytnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud je jím napaden potvrzující výrok odvolacího soudu, a podle §237 odst.1 písm. a) o.s.ř., pokud byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Soud podle dovolatele nesprávně posoudil, že hospodářskou smlouvou z 9.12.1985 bylo zřízeno právo trvalého užívání pro Jednotné zemědělské družstvo „P.“ S. (dále „JZD S.“) jen k pozemkům č. 37 a č. 72 v katastrálním území S., nikoli k budovám umístěným na pozemku č. 35. Z přílohy k hospodářské smlouvě, která je její nedílnou součástí, totiž vyplývá, že se smlouva vztahuje jak na pozemky, tak i na nemovitosti na těchto pozemcích umístěné že tedy právo trvalého užívání se vztahovalo i na tyto budovy, což bylo úmyslem obou stran. Považuje za zřejmé, že JZD S. a jeho právní nástupci měli k budovám právo trvalého užívání a fakticky je užívali a jsou tedy pasivně legitimováni ve smyslu §16 odst. 2 zákona o půdě. Pokud soud uzavřel, že nedošlo k zřízení práva trvalého užívání ve smyslu vyhlášky č. 90/1984 Sb., nemění to nic na tom, že JZD S., resp. jeho právní nástupci, budovy fakticky užívali a jsou tedy osobou povinnou podle §16 odst. 2 zákona o půdě. Pojem osoby, která věc držela, nebyla vykládána jednotně a do účinnosti novely, která pojem držení v §5 zákona o půdě upřesnila, nebylo v zákoně o půdě zvláštní ustanovení o tom, kdo se takovým držitelem míní. Dovolatel také poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nelze při výkladu osoby povinné podle §16 odst. 2 zákona o půdě vystačit vždy jen s ustanovením §5 tohoto zákona, protože to nepostihuje všechny případy užívání.
Dovolatel dále napadá výrok odvolacího soudu o povinnosti zaplatit úroky z prodlení a domnívá se, že tuto otázku odvolací soud z hlediska promlčení nesprávně posoudil, protože jde o samostatný nárok, uplatněný až po promlčecí době. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné v části, napadající výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud dále posuzoval přípustnost dovolání proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, nedospěl však k závěru, že by tento výrok měl zásadní právní význam, což je podmínka přípustnosti dovolání podle §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejde-li totiž o přípustnost danou ustanoveními §237 odst.1 písm. a) nebo b) o.s.ř., nelze v dovolacím řízení přezkoumávat skutková zjištění soudů z toho hlediska, zda mají oporu v provedeném dokazování. V dané věci soudy prvního i druhého stupně učinily shodná zjištění z hospodářské smlouvy z 9.2.1985, že JZD S. bylo zřízeno právo trvalého užívání jen k pozemkům, nikoli k budovám na nich stojících. Právní závěr, který na základě tohoto zjištění učinily, totiž že státu, který byl v každém případě vlastníkem budov ke dni účinnosti zákona, náležela i správa tohoto majetku, pak není v rozporu s hmotným právem, ani v této otázce nedošlo k rozdílným soudním rozhodnutím. S tím pak souvisí i posouzení otázky pasivní věcné legitimace právnické osoby v právním vztahu podle §14 odst. 3 a §16 odst.2 zákona o půdě za situace, kdy právo dispozice s majetkem má právnická osoba odlišná od právnické osoby, která majetek fakticky užívá. Touto otázkou se však dovolací soud již zabýval a zaujal názor, že pasivně věcně legitimována je ta právnická osoba, které ke dni účinnosti zákona o půdě náleželo právo založené příslušnou právní normou. Např. v rozsudku ze dne 29.4.1999, sp.zn. 3 Cdon 85/96 Nejvyšší soud vyslovil, že právnická osoba, která věc užívala fakticky, je povinna k náhradě teprve v případě, kdy není objektivně zjistitelné, která právnická osoba byla oprávněným držitelem věci. Obdobně rozhodl rozsudkem z 30.5.1996, sp.zn. 2 Cdon 88/96. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s touto judikaturou, neshledal Nejvyšší soud ani v této otázce dovolání přípustným a podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. je odmítl.
Předmětem přezkumu se tak v dovolacím řízení stal pouze výrok odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně a žalobkyni byly přiznány úroky z prodlení z částky, představující hodnotu cenných papírů, v nichž má být podle rozsudku plněno.
Dovolací soud se již vícekrát zabýval tím, zda v řízení o náhradě za stavby podle druhé části zákona o půdě lze přiznat žalobci úrok z prodlení z požadované částky a ve své konstantní judikatuře, převzaté soudy nižších stupňů, dospěl k zápornému rozhodnutí. Je třeba vyjít z toho, že řízení o této náhradě je řízením o určitém způsobu vypořádání mezi osobami oprávněnými a osobami povinnými, a náhrada není peněžitým nárokem, takže do doby, než dojde k dohodě účastníků o peněžitém plnění, nebo k rozhodnutí soudu o takovém plnění, není dán právní důvod pro placení úroků z prodlení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z 16.7.2003, sp.zn. 28 Cdo 1247/98, ze dne 16.10.2001, sp.zn. 1141/2001, nebo ze dne 14.12.1999, sp.zn. 28 Cdo 2136/98). V tomto řízení rozhoduje totiž soud i o formě náhrady (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2000, sp.zn. 24 Cdo 2866/99). Tyto závěry platí i pro případy, kdy náhradu poskytuje P. f., a to zejména když plní povinnost za obec nebo bývalý okresní úřad, jak tomu je právě v daném případě. Podle výslovného ustanovení §18a odst. 2 zákona o půdě poskytuje P. f. tyto náhrady různými způsoby, včetně převodu nemovitostí jež má ve správě, a přichází proto i v tomto případě vypořádání různými formami. (Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 26.2.1998, sp.zn. 3 Cdon 134/96).
Protože tedy rozsudek odvolacího soudu ve výroku povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úroky z prodlení není v souladu se shora uvedenou judikaturou, dovolací soud jej v této části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je soud vázán jeho právním názorem (§243d odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
V novém rozsudku rozhodne odvolací soud nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu