ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2600.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2600/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. V., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 3 C 66/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2006, č. j. 13 Co 13/2006-49, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2006, č. j. 13 Co 13/2006-49, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 6. 9. 2005, č. j. 3 C 66/2005-18, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - sever k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu Plzeň - sever dne 15. 3. 2005, domáhal se žalobce vyklizení nemovitosti blíže popsané v petitu, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.
Okresní soud Plzeň - sever jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 9. 2005, č. j. 3 C 66/2005-18, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce jako pronajímatel přenechal žalovanému jako nájemci do užívání pozemek p. č. 5669 o výměře 126 m2 v k.ú. K. Vzal za prokázané, že dne 12.5.2004 byla dána žalovanému výpověď z nájmu pozemku a nájem skončil uplynutím výpovědní lhůty ke dni 31.8.2004. Dovodil, že žalovaný od té doby užívá předmětný pozemek bez právního důvodu. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §677 odst. 1, 2 o. z.. Dospěl k závěru, že žalobci je nutno přiznat ochranu jeho vlastnického práva ve smyslu §126 odst. 1 o. z.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 2. 2006, č. j. 13 Co 13/2006-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu žalovanému byla dána výpověď v souladu s ustanovením §677 odst. 1, 2 o. z. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně ohledně délky výpovědní lhůty, jejího počátku a konce. Vyslovil závěr, že listinu nazvanou ,,výpověď z nájmu pozemků“ nelze posoudit jako absolutně neplatný právní úkon, neboť splňuje náležitosti ve smyslu ustanovení §111 odst. 1 a §103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích. Odvolací soud považoval za bezvýznamnou námitku žalovaného ohledně neplatnosti smlouvy z důvodu nezpůsobilosti žalovaného k jejímu uzavření, a to pro rozpor s §205 a) odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241 a) odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítal, že odvolací soud řeší právní otázku výpovědi z nájmu, zákonné prolongace nájemní smlouvy a otázku nakládání s obecným majetkem v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením §676 odst. 2 o. z. Poukazoval na skutečnost, že v době podání žaloby o vyklizení nemovitosti, dne 15. 3. 2005, trval nájemní vztah a žalobci proto nesvědčí nárok domáhat se vyklizení nemovitosti. Dále tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší v rozporu s hmotným právem rovněž otázku absolutní neplatnosti výpovědi z nájmu, spočívající v tom, že výpověď z nájmu byla dána starostou M. K., který nebyl oprávněn vypovědět nájem nemovitého majetku ve vlastnictví M. K. Konstatoval, že vypovědět nájem nemovitého majetku ve vlastnictví M. K. byla oprávněna pouze Rada M. K. ve smyslu §102 odst. 2 písm. m) zákona č. 128/2000 Sb. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak bude dále uvedeno. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Posouzení přípustnosti dovolání, které v této věci směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) se odvíjí od zjištění, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O posledně uvedenou alternativu jde v této věci, takže dovolání, které je důvodné podle §241a odst. 2, písm. a) o. s. ř. (jak bude dále vyloženo) je rovněž důvodné ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle §126 o.z., §677 odst. 1,2 o.z. a §103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení též správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.
Posouzení důvodnosti žaloby na vyklizení ve smyslu §126 o. z. zahrnovalo prejudicielní zjištění, zda a nakolik svědčí žalovanému platný právní titul k užívání předmětných prostor. Podle ustanovení §39 o. z. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Rozpor se zákonem - dovozovaný dovolatelem v této věci - byl spatřován mimo jiné u výpovědi z nájmu nebytových prostor ze dne 12. 5. 2004 v absenci rozhodnutí obecní rady.
Smysl ustanovení §39 o. z. stanovící velmi přísný důsledek absolutní neplatnosti (nikoliv relativní neplatnosti či odporovatelnosti) určitého úkonu míří na případy tak flagrantního porušení zákona, které obecně odůvodňují zájem státu na odepření účinků takového úkonu.
Výklad ustanovení §39 o. z. (v daném případě šlo o absolutní neplatnost výpovědi ze dne 12.5.2004 ve smyslu citovaného ustanovení pro rozpor se zákonem) je v soudní praxi i v odborné literatuře (srov. Občanský zákoník, Komentář, 2. vydání 1994, C. H. BECK/SEVT) ustálen v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud však přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Absolutní neplatnost právního úkonu (v daném případě pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 o. z.) totiž nastává ze zákona a nikoli tedy z jednání subjektu občanskoprávního vztahu (jako je tomu u relativní neplatnosti právního úkonu podle §40a o. z.). Za této situace se v případě absolutní neplatnosti právního úkonu nemůže uplatnit ani zásada, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, jak je tomu v případě relativní neplatnosti právního úkonu (§40a věta druhá o. z.).
Aplikováno na oblast procesních předpisů vztahujících se k povinnosti tvrzení účastníků a úpravě neúplné apelace nutno dospět k závěru, že skutečnost nesoucí se k závěru o absolutní neplatnosti úkonu, musí soud zkoumat z úřední povinnosti, aniž by vyčkával odpovídající procesní iniciativu účastníků plynoucí pro ně z ustanovení §120 odst. 1 a odst. 3 věty druhé o. s. ř. Uvedená povinnost vyplývá ze zásady „iura novit curia“ a ze shora zmíněné povahy důsledků vyplývajících z absolutní neplatnosti úkonu podle §39 o. z. Ustanovení procesních předpisů nemohou být vykládána tak, aby nerespektování této úřední povinnosti soudu došlo k vydání rozhodnutí, které (objektivně) zakládá další (nové) nároky opírající se o úkon absolutně neplatný, který ze své povahy nemůže nést žádné právní důsledky. Opačný výklad by vedl k popření základních zásad civilního procesu vyplývajících z ustanovení §1 až 3 o. s. ř. Jinak vyjádřeno, skutečnosti svědčící pro závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu, nespadají do okruhu skutečností, jejichž existence se musí účastník dovolávat a ve vztahu k nimž (v oblasti procesních předpisů) má povinnost tvrzení (a následně důkazní břemeno) ve smyslu §120 odst. 1, odst. 3 věty druhé o. s. ř. V tomto rozsahu se neuplatní ani ustanovení §19a odst. 1 o. s. ř. v řízení před soudem prvního stupně, ani ustanovení §212a odst. 3 o. s. ř.
Pro posuzovanou věc je třeba zmínit ustanovení §102 odst. 2 písm. m) zákona č. 128/2000 Sb. rozhodovat o uzavírání nájemních smluv a smluv o výpůjčce; tuto působnost může rada obce svěřit příslušnému odboru obecního úřadu nebo příspěvkové organizaci obce zcela nebo zčásti. Podle §102 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb. rada obce zabezpečuje rozhodování ostatních záležitostí patřících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny zastupitelstvu obce nebo pokud si je zastupitelstvo obce nevyhradilo. Rada obce nemůže svěřit starostovi ani obecnímu úřadu rozhodování v záležitostech podle odstavce 2 s výjimkou záležitostí uvedených v odstavci 2 písm. k) a m).
Podle §103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. starosta zastupuje obec navenek. Je třeba dodat, že starosta nemá povahu statutárního orgánu právnické osoby a úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva nebo rady, může činit až po jejím schválení, jinak jsou absolutně neplatné. Vhodné je připomenout, že ze závěrů rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 721/2000 plyne, že starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat.
S přihlédnutím k výše uvedenému tak lze přisvědčit argumentaci dovolatele, že pro správné posouzení věci bylo významné, aby se odvolací soud zabýval (a to z úřední povinnosti) otázkou absolutní neplatnosti právního úkonu - výpovědi z nájmu pozemku ze dne 12. 5. 2004.
Jestliže v projednávané věci odvolací soud zaujal názor, že nájemní vztah mezi účastníky skončil uplynutím výpovědní lhůty na základě platné výpovědi žalobcem (aniž ke skutečnostem nesoucím se k případnému závěru o absolutní neplatnosti tohoto úkonu přihlédl) , nelze tento jeho právní závěr považovat zatím za správný.
Z toho důvodu proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil, aniž se zabýval dalšími, meritorními, dovolacími námitkami v dovolání uplatněnými, ježto pro takový postup není zatím důvod. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu