ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3343.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3343/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) I. J., b) L. J., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému D. S., o 92.903,20 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 259/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 5. 2006, č. j. 12 Co 474/2005-194, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) samostatně a žalobců a), b) společně se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, jak je výše označen, byl zčásti potvrzen a zčásti změněn (zde ve prospěch žalobců) rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2004, č. j. 16 C 259/2000-171 (ve znění opravného usnesení ze dne 6. 4. 2005). K potvrzení došlo ohledně dvojího zamítnutí žaloby do částky 34.463,60 Kč s příslušenstvím (výrok I. odvolacího soudu); platný tedy zůstal výrok o přiznání částky 11.988,- Kč s příslušenstvím oběma žalobcům. Ke změně, vyjádřené ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu, došlo stran smluvní pokuty, která byla přiznána oběma žalobcům ve výši 5.280,- Kč; ve zbytku do částky 9.222,60 Kč (3.942,60 Kč) s příslušenstvím došlo k potvrzení prvostupňového rozsudku o zamítnutí obojí žaloby. Mezi účastníky navzájem nebyla nikomu přiznána náhrada nákladů řízení a žalobcům i žalovanému bylo uloženo zaplatit náklady řízení státu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byly platně uzavřeny dvě smlouvy o nájmu nebytových prostor dne 8.3.1999. Žalobcům náležela jako dlužné nájemné z těchto smluv vždy částka 11.988,- Kč s příslušenstvím, a to za dobu od 1.10.2000 do 18.10.2000. Dále vznikl oběma žalobcům vůči žalovanému nárok na zaplacení smluvní pokuty, v obou případech ve výši 5.280 Kč.
Žalobkyně I. J. zvlášť a táž účastnice spolu s L. J. podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Ač to v dovolání není výslovně uvedeno, lze mít z jeho obsahu za to, že směřovalo proti všem pro ně nepříznivým výrokům a že ho podali jak žalobkyně J. ve své věci, tak i žalobci I. a L. J. ve věci společné. V dovolání se tvrdí, že napadené rozhodnutí má zásadní význam po právní stránce, dokonce „v judikatuře českého soudnictví“, a že ustanovení §3 odst. 1 o. z. „lze použít výhradně na jednání, které je v rozporu s dobrými mravy v době, které se rozhodnutí týká“ (zřejmě formulace otázky zásadního právního významu). Žalobci žádali, aby dovolací soud v příslušných částech zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak případně i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno za žalobce advokátem včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání mohlo být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadeného rozsudku) a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, spočíval podle obsahu dovolání v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Skutkové okolnosti a dosavadní právní závěry posuzované věci lze shrnout takto: - žalobkyně I. J. a dále tato žalobkyně spolu s L. J. uzavřeli se žalovaným vždy dne 8.3.1999 dvě smlouvy o nájmu nebytových prostor v souladu s §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor; předmětem smluv byl nájem Restaurace u J. a dále nebytové prostory v prvním podzemním podlaží domu;
- obě smlouvy byly sjednány za obdobných platebních podmínek a výsledkem rozhodnutí nižších instancí bylo vyhovění žalobě vždy do částky 11.988,- Kč s příslušenstvím (dvojí dlužné nájemné), a též vždy do částky 5.280,- Kč (dvojí smluvní pokuta); jak plyne z rozhodnutí nižších instancí, došlo pokaždé k zamítnutí žalob ohledně částky 34.463,60 Kč s příslušenstvím (další požadované dlužné nájemné) a také dvakrát do částky 3.942,60 Kč (další dvojí smluvní pokuta);
- odvolací soud uzavřel, že nájemné a smluvní pokuta náleží žalobcům vždy jen za dobu od 1.10. do 18.10. 2000, tedy za dobu do předání nebytových prostor zpět žalovaným; za další období od 19.10.2000 do 11.12.2000 již odvolací soud obojí plnění nepřiznal, neboť žalobci podle něj jednali v rozporu s dobrými mravy z hlediska §3 odst. 1 o. z. (sami dali výpověď, nerespektovali výpovědní lhůtu a v prosinci téhož roku sjednali ještě za trvání obojího nájmu smlouvu s dalším nájemcem na tytéž nebytové prostory).
Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 22 Cdo 1731/99 (Soubor rozhodnutí NS, svazek 2, C 203) dovodil, že řešení konkrétní právní otázky, které je spojeno s posouzením jedinečného skutkového základu, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím, jež by mělo po právní stránce zásadní význam. V usnesení sp. zn. 28 Cdo 1174/2004 Nejvyšší soud uzavřel, že aplikace §3 odst. 1 o. z. o případném rozporu výkonu práva s dobrými mravy postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se týká jen konkrétního případu. Otázku výkladu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu. Závěry o (ne)naplnění podmínky rozporu s dobrými mravy nelze zobecnit jediným závěrem pro všechny možné situace. Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci.
Dovolací soud tedy vzhledem ke své konstantní judikatuře nebyl oprávněn, aby se důvody, které odvolací soud shledal jako podstatné pro aplikaci §3 odst. 1 o. z., meritorně zabýval z hlediska judikatorního přesahu. Ostatně lze mít za to, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je ohledně této právní otázky podrobné a přesvědčivé. Odvolací soud tedy vyřešil pro věc určující právní otázku aplikace hmotného práva správně a tato otázka, jak plyne z výše citovaných rozhodnutí, postrádá zásadní judikatorní význam, předpokládaný v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Na okraj se poznamenává, že výše nároku na smluvní pokutu, který je nárokem samostatným, je v každém jednotlivém případě nižší než zákonem limitovaných 20.000,- Kč (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud obojí dovolání (žalobkyně a/, obou žalobců) jako nepřípustné odmítl ( §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný, žádné náklady, které by mu měl dovolací soud přiznat s ohledem na §146 odst. 3 o. s. ř., mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. února 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu