ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3402.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3402/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) JUDr. J. T., a b) V. T., zastoupeného žalobcem ad a), proti žalovaným 1) M. K., 2) M. T., a 3) J. T., o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 233/92 a 3 C 234/92, o dovolání žalobce ad a) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2006, č. j. 14 Co 88/2005-299, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 8. 2006, č. j. Nc 755/2006-309, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku ad I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2006, č. j. 14 Co 88/2005-299, ve znění opravného usnesení ze dne 10. srpna 2006, č. j. Nc 755/2006-309, se v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu V. T., odmítá.
II. V části výroku ad. I. uvedeného rozsudku, kterou byl zamítnut návrh žalobce JUDr. J. T. na přechod vlastnického práva M. K. k ideální polovině pozemku č. 145/3, dílu b) a vlastnického práva M. T. a J. T. k ideální polovině pozemku č. 145/3, dílu f), oddělených geometrickým polohopisným plánem z 15. 7. 1960, a ve výroku o nákladech řízení, se uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal přechodu vlastnického práva současných vlastníků podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). V řízení nebylo zpochybňováno, že žalobce je oprávněnou osobou podle tohoto ustanovení. V průběhu řízení navrhl písemným podáním ze dne 8. 11. 2000, aby na jeho straně vystupoval jako další účastník jeho synovec V. T., jako další oprávněná osoba, čemuž soud vyhověl usnesením ze dne 18. 4. 2002, jež nabylo právní moci dne 25. 5. 2002. Dalším podáním ze dne 21. 3. 2003 navrhli oba žalobci změnu návrhu tak, aby vlastnické právo žalovaných přešlo na oba žalobce, na každého jednou ideální polovinou. Takto upravený návrh Okresní soud Plzeň-sever zamítl rozsudkem ze dne 11. 12. 2003, č. j. 3 C 233/92, ve znění opravných usnesení ze dne 31. 12. 2004 a 27. 4. 2006. Důvodem zamítnutí bylo to, že žalobcům se nepodařilo prokázat naplnění některé ze skutkových podstat uvedených v §8 odst. 1 zákona o půdě; pokud jde o druhého žalobce, uzavřel soud, že jeho právo zaniklo s ohledem na to, že nárok uplatnil u soudu po uplynutí zákonné lhůty.
Krajský soud v Plzni výrokem ad I. shora uvedeného rozsudku potvrdil v odvolacím řízení zamítavý výrok soudu prvního stupně ve vztahu k návrhu druhého žalobce, přičemž se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce V. T. zanikl v důsledku toho, že nebyl uplatněn u soudu v zákonem stanovených lhůtách. Návrhu prvého žalobce odvolací soud naopak částečně vyhověl a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vyslovil přechod vlastnického práva žalovaných na žalobce, a to k polovině pozemku č. 148/8, patřícího dosud M. K., a polovině pozemku č. 144/7 patřícího M. a J. T., vše v obci T. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, získali předmětné pozemky v rozporu s tehdy platnými předpisy. Pozemky jim byly přiděleny podle zákona č. 46/1948 Sb., a vyhlášky č. 1447/58 Ú.l., což však bylo v rozporu s vyhláškou č. 158/59 Sb., o správě nepřiděleného zemědělského majetku, která v té době již platila, a která již nadále postup podle nich nepřipouštěla. K převodům pozemků mohlo nadále docházet nikoli přídělem, ale kupní smlouvou podle obecných občanskoprávních předpisů. Tím byl naplněn právní důvod pro vyslovení přechodu vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Odvolací soud však neshledal možným vyslovit přechod vlastnického práva u pozemku č. 145/3, který byl sloučen s částí pozemku jiného vlastníka a tak byly vytvořeny nové pozemky, které již nejsou původní parcelou č. 145/3, ale jde o nově vytvořené věci. Odvolací soud uzavřel, že nemůže rozhodnout o přechodu vlastnictví k jiné nemovitosti, než která byla vykoupena a žádný předpis neukládá soudu vytvořit novou věc oddělením části stávajícího pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce JUDr. J. T. dovolání, a to jen do výroku označeného jako I. Z větší části se zabývá zamítnutím návrhu V. T., a vyslovuje názor, že i on uplatnil návrh včas a k zániku jeho práva nedošlo.V další části vyslovuje nesouhlas se závěry o tom, že soud nemůže rozhodnout o původních parcelách, které byly vykoupeny, a poukazuje na to, že přídělcům byly přiděleny díly dalších parcel, které nebyly vlastnictvím jeho rodičů, že stav pozemků vyplýval z geometrických plánů, a že vyhotovení geometrických plánů nezakládá vlastnický vztah. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nemovitost pro účely restituce může být identifikována nejen parcelními čísly, ale i jinými identifikačními údaji. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zvažoval přípustnost dovolání, protože dovolatel napadá výroky odvolacího soudu ve věci samé, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Soud prvního stupně již dříve ve věci rozhodoval a vydal dva rozsudky, jež byly následně odvolacím soudem zrušeny, všechna jeho rozhodnutí byla však zamítavá. Přípustnost dovolání proto není dána podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. Dovolání je tak přípustné jen v rozsahu, v jakém dovolací soud považuje rozsudek odvolacího soudu za zásadně významný po právní stránce. Takovou významnost neshledává dovolací soud v posouzení zániku práva druhého žalobce z toho důvodu, že nárok neuplatnil v propadné lhůtě; navíc V. T., který měl pokud jde o jeho návrh aktivní procesní legitimaci, dovolání, nepodal. Tvrzení dovolatele, že V. T. byl jen vedlejší žalobce, neodpovídá návrhům a rozhodnutím obsaženým ve spisu.
Dovolací soud však shledal dovolání přípustným, pokud napadá právní závěry odvolacího soudu o tom, že nemůže rozhodnout o přechodu vlastnictví k původnímu pozemku, který byl po přechodu na stát spojen s jiným a přečíslován. Tento závěr je totiž v rozporu s běžnou judikaturou soudů včetně Nejvyššího soudu, a dovolání proto je v této otázce přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud ve své konstantní judikatuře vychází v restitučních věcech z toho, že pozemek je určitou částí zemského povrchu, který lze objektivně určit, a že není rozhodující, zda byl po přechodu na stát rozdělen, spojen s jiným pozemkem, přečíslován, nebo došlo ke změně jeho charakteru. Např. v rozsudku ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 24 Cdo 792/98, Nejvyšší soud vyslovil, že pozemek je dostatečně identifikován pro účely soudního řízení, jestliže způsob identifikace nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakého pozemku, resp. jaké části pozemku, se návrh týká. Odkázal přitom i na svůj rozsudek z 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96. Z těchto závěrů pak běžně vycházejí i pozemkové úřady při rozhodování o vydání pozemků podle §9 zákona o půdě a v případě potřeby vycházejí z oddělovacích plánů, určujících původní pozemek oprávněné osoby. Obdobně rozhodl Nejvyšší soud v poslední době i v rozsudku ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3321/2006, v němž uzavřel, že pokud byl pozemek určen jen parcelním číslem podle dřívější evidence a uvedením katastrálního území, v němž leží, je předmět řízení určitý, pokud se v daném katastrálním území nenachází pozemková parcela shodného parcelního čísla, vedená v jiném druhu evidence.
Dovolací soud je toho názoru, že předmět řízení je v dané věci dostatečně určen i u původního pozemku č. 145/3 v T., který lze geometricky oddělit od následně nově vzniklých pozemků, vedených pod novými čísly. Nepovažuje proto právní závěr odvolacího soudu za správný a podle §243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. proto část výroku, jímž byl zamítnut návrh žalobce na přechod poloviny tohoto pozemku do jeho vlastnictví, zrušil, a podle §243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm soud rozhodne nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu