ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3480.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3480/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele Ing. E. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 31. 8. 2006, sp. zn. 10 Co 36/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 275/2005 (žalobce E. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 9. 11 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Klatovech z 12. 4. 2006, čj. 8 C 275/2005-65. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, aby žalovanému P. f. ČR bylo uloženo uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu nemovitostí – pozemku parc. č. 27/10 (o výměře 14.825 m2) a pozemku parc. č. 97/16 (o výměře 655 m2) v katastrálním území Ž. R., včetně trvalých porostů, tedy pozemků o celkové výměře 15.480 m2 za cenu 69.674,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že žalovanému P. f. ČR se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 31. 8. 2006, sp. zn. 10 Co 367/2006; tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Klatovech z 12. 4. 2006, čj. 8 C 275/2005-65, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně ze 12. 4. 2006 nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud konstatoval podle výsledků v řízení provedeného dokazování, že v této právní věci jde o převod pozemků, uváděných v žalobě žalobce, kterého se žalobce, jako postupník, domáhá na žalovaném na základě smluv o postoupení pohledávek, uzavřených mezi žalobcem a G. K. – K., jako postupitelem, a dále Z. H., jako postupitelkou, M. N., jako postupitelkou, a E. F., jako postupitelkou, na náhradu za nevydané pozemky v katastrálním území Ž. R. postoupily žalobci. Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně se touto právní věcí zabýval správně z hlediska oprávněnosti nároku oprávněné osoby na poskytnutí konkrétního pozemku i z toho hlediska, zda je žalobce nositelem hmotněprávního nároku na vydání náhradních pozemků podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud dovozoval, že pokud žalobci byly postoupeny pohledávky podle ustanovení §524 a násl. občanského zákoníku, tak tu nebylo postoupeno původními oprávněnými osobami žalobci postavení oprávněné osoby, takže žalobce není v postavení oprávněné osoby ani podle ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. a ani podle ustanovení §33a téhož zákona.
Odvolací soud dále konstatoval, že nálezem Ústavního soudu ČR č. 6/2005, vyhlášeným 20.12.2005, byla zrušena ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. pro oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., a jejich dědiců. Zrušení těchto ustanovení však nedopadá (jak vyplývá z VIIIg citovaného nálezu Ústavního soudu ČR) na postupníky, kterým byl postoupen nárok na vydání pozemku podle §524 odst. 2 občanského zákoníku. Podle tohoto nálezu účely cese u postupníků jsou odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. původním restituentům. Jak bylo v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR zdůrazněno, poukazoval odvolací soud, „při posouzení jednotlivých pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen majetkových výhod, nýbrž i rizika cese pohledávek, s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků P. f. ČR“. Dospěl tedy odvolací soud k výslednému závěru, že nárok žalobce, jako odlišný od nároku oprávněných osob a jejich dědiců, ke dni 31. 12. 2005 zanikl; „jde o prekludovaný nárok, a proto ani námitka žalobce o stavění doby uplatnění žaloby tu není dána“.
Odvolací soud tedy odvoláním napadený zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím osudem rozhodnuto s přihlížením k tomu, že žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno žalobci dne 26. 9. 2006 a dovolání ze strany žalobce, sepsané advokátem, bylo dne 2. 11. 2006 podáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Klatovech, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu jde o řešení právní otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval, že „zásadní otázkou posouzení předmětného žalobního nároku je vymezení právního režimu převodu jiného pozemku ve vlastnictví státu k uspokojení nároku, který vznikl nevydáním pozemků“. Podle názoru dovolatele má tu z hlediska posouzení platnosti právního úkonu jediný a zásadní význam aplikace §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., v němž je ve vztahu k poskytnutí jiného pozemku konstatováno, že má být oprávněné osobě převeden bezúplatně jiný pozemek ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb.; „k ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je ovšem třeba podotknout, že zákonem č. 139/2002 Sb. byl zrušen zákon č. 284/1991 Sb., na který zmiňované ustanovení poukazuje; nepřipadá tedy v úvahu vydání pozemku postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb.“. Podle názoru dovolatele zákon tu preferuje převod náhradního pozemku v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, ovšem umožňuje i převod náhradního pozemku v jiné obci, pokud s převodem takového pozemku osoba disponující s nárokem na převod souhlasí. Dovolatel je dále toho názoru, že z ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a zavedl institut veřejné nabídky pozemků; zákon č. 131/2006 stanovil tedy mechanismus, který vymezil přímé uspokojení restitučního nároku.
Dovolatel je přesvědčen, že „ve vztahu ke konkrétním pozemkům, které považuje žalobce za možné převést k uspokojení restitučního nároku, nebylo v rámci dokazování prokázáno, že by převodu bránilo uplatněné právo třetí osoby na nárokový převod, ani jiná překážka, která by převod vylučovala; cena pozemků, stanovená pro převod podle zákona č. 229/1991 Sb., a ani nároky na převod tu nebyl zpochybněny“. Žalovaný P. f. ČR díky systému sestavování veřejných nabídek, upraveném v metodickém pokynu „Souběžná realizace zákona č. 95/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb.“ docílil toho, že v rámci nabídek získali pozemky nájemci pozemků, nikoli oprávněné osoby; oprávněné osoby se tak budou muset domáhat pouze finanční náhrady, která je neadekvátní náhradě v naturální podobě.
Žalobce se tu stal držitelem restitučních nároků za pozemky nevydané a vycházel, jak má za to, z legitimního očekávání toho, že stát, reprezentovaný žalovaným P. f. ČR, splní to, k čemu se zavázal; není tu relevantní, že žalovaný P. f. ČR nabízel jiné pozemky, když žalobcem požadované pozemky jsou převoduschopnými pozemky, nezatíženými právy třetích osob na převod. Žalobce podanou žalobou chtěl zabránit tomu, aby marně uplynula lhůta pro naturální restituci; podaná žaloba ve vztahu k pozemkům, jejichž převod žalobce požaduje, a k nárokům, které jsou na převod uplatněny, způsobuje, podle názoru dovolatele, to, že je splněna hmotněprávní podmínka pro převod i za situace, kdy (podle právního závěru Ústavního soudu ČR) osoba s postoupeným nárokem ztratila právo na naturální restituci.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 87 C 275/2005 Okresního soudu v Klatovech), že by odvolací soud svým rozsudkem z 31. 8. 2006 (sp. zn. 10 Co 36/2006) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě zda tu odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud k odůvodnění svého potvrzujícího rozhodnutí poukazoval zejména na ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (v němž je upravena možnost pozemkového fondu převést oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu) v souvislosti i s ustanovením §524 odst. 2 občanského zákoníku (podle něhož s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství
a všechna práva s ní spojená).
Odvolací soud při tomto posouzení měl na zřeteli i právní závěry Ústavního soudu ČR týkající se postavení P. f. ČR při převádění pozemků na oprávněné osoby a derogace některých ustanovení právní úpravy podmínek převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu.
V nálezu senátu Ústavního soudu Čr ze dne 4.3. 25004, III.ÚS 495/02 (uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) byl zaujat tento právní závěr: „ I v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožnit s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůli, jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když stát zastupují z jeho pověření jiné subjekty. Při posuzování pozice státu v takových vztazích nelze proto cele abstrahovat od druhé dimense státu, tj. té, v níž vykonává hlavní funkci, tedy státní moc“.
V nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl.ÚS 6/05 (vyhlášeném pod č. 531/2005 Sb. a uveřejněném pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo výrokem tohoto nálezu rozhodnuto: „Ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 183/1993 Sb.) a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení (2. prosincem 23005) tohoto nálezu“.
V části tohoto nálezu pléna Ústavního soudu ČR, označené VII/g, byl ohledně právního postavení postupníka (ve smyslu ustanovení §524 občanského zákoníku) uveden i právní závěr, že „nelze dovodit závěr podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky“.
Také v části VIII/h tohoto nálezu pléna Ústavního soudu ČR (vyhlášeným ve Sbírce zákonů) bylo uvedeno, že nález „dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituenti) a jejich dědicové, ale nejsou jimi postupníci“.
Vzhledem k těmto právním závěrům Ústavního soudu ČR (vyhlášeným ve Sbírce zákonů) jimž jsou obecné soudy vázány, nelze přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku z 31. 8. 2006 (sp. zn. 10 Co 367/2006 Krajského soudu v Plzni), v němž rovněž vycházel z citovaných právních závěrů Ústavního soudu ČR, řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jiném zemědělskému majetku), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (který rovněž přihlíží k právním závěrům Ústavního soudu ČR jako i jiné obecné soudy). A protože, jak již bylo uvedeno, odvolací soud neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v §237 odst. 1 písm. c) a dost. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému Pozemkovému fondu ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu