ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.359.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 359/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: a) M. R. S., b) E. S. S., c) J. R. T., d) R. H. T., a e) S. T. D., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 10. 10. 2007, sp. zn. 56 Co 12/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 15 C 208/95 (žalobců M. R. S., E. S. S., J. R. T., R. H. T. a S. T. D., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1. České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., 2. České republice – P. f. ČR, 3. MUDr. I. T., a 4. M. T., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 28. 6. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karviné z 18. 9. 2006, č. j. 15 C 208/95-358. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo především zastaveno řízení v té části řízení o žalobním návrhu, aby žalovaným České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., České republice – P. f. ČR, MUDr. I. T. a M. T. bylo uloženo uzavřít se žalobcem J. R. T., žalobcem R. H. T. a žalobkyní S. T. D. dohodu o vydání nemovitostí tak, jak to bylo navrhováno žalobci jejich podáním ze 14. 8. 2003 (a jak o tomto podání bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze 14. 10. 2003, sp. zn. 56 Co 625/2002, ve výroku pod I.). Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že se připouští změna žaloby žalobců, aby bylo určeno, že P. S. byla ke dni své smrti spoluvlastnicí (v rozsahu jedné ideální poloviny) pozemku parc. č. 1278/1 (o výměře 167 m2), pozemku parc. č. 1278/2 (o výměře 75m2), pozemku parc. č. 1278/3 (o výměře 214 m2), pozemku parc. č. 1278/4 (o výměře 59 m2), pozemku parc. č. 1279 (o výměře 2.580 m2), pozemku parc. č. 1287 (o výměře 3.009 m2), pozemku parc. č. 1288 (o výměře 192 m2) a pozemku parc. č. 1289 (o výměře 521 m2) v katastrálním území P. u O., a to ve vztahu k žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., dále také pozemku parc. č. 1280 (o výměře 1.337 m2), pozemku parc. č. 1281 (o výměře 812 m2), pozemku parc. č. 1286/1 (o výměře 40 m2) a pozemku parc. č. 1286/4 (o výměře 842 m2) v katastrálním území P. u O., a to ve vztahu k žalované České republice – P. f. ČR, a dále i objektu bydlení č. 175, postaveného na pozemku parc. č. 1278/1 v katastrálním území P. u O., a to ve vztahu k žalovaným MUDr. I. T. a M. T. Následujícím výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně byla připuštěna změna žaloby žalobců, aby bylo určeno, že F. T. byl ke dni svého úmrtí spoluvlastníkem (v rozsahu jedné ideální poloviny) pozemku parc. č. 1278/1 (o výměře 167 m2), pozemku parc. č. 1278/2 (o výměře 75 m2), pozemku parc. č. 1283/3 (o výměře 214 m2), pozemku parc. č. 1278/4 (o výměře 59 m2), pozemku parc. č. 1279 (o výměře 2.501 m2), pozemku parc. č. 1287 (o výměře 3.009 m2), pozemku parc. č. 1288 (o výměře 192 m2), pozemku parc. č. 1289 (o výměře 521 m2) v katastrálním území P. u O., a to ve vztahu k žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., dále také pozemku parc. č. 1280 (o výměře 1.137 m2), pozemku parc. č. 1281 (o výměře 812 m2), pozemku parc. č. 1286/1 (o výměře 866 m2), pozemku parc. č. 1286/4 (o výměře 291 m2), pozemku parc. č. 1286/3 (o výměře 40 m2), pozemku parc. č. 1286/1 (o výměře 842 m2) v katastrálním území P. u O., a to ve vztahu k žalované České republice – P. f. ČR, a také objektu bydlení čp. 175 na pozemku parc. č. 1278/1 v katastrálním území P. u O., a to ve vztahu k žalovaným MUDr. I. T. a M. T.
Výrokem rozsudku Okresního soudu v Karviné z 18. 9. 2006, č. j. 15 C 208/95-358, došlo potom k zamítnutí žaloby, aby bylo určeno, že P. S. (jejímiž právními nástupci jsou M. R. S. a E. S. S.) byla ke dni své smrti spoluvlastnicí (v rozsahu jedné ideální poloviny) pozemku parc. č. 1278 (o výměře 167 m2), pozemku parc. č. 1278/2 (o výměře 75 m2), pozemku parc. č. 1278/3 (o výměře 214 m2), pozemku parc. č. 1278/4 (o výměře 59 m2), pozemku parc. č. 1279 (o výměře 2.501 m2) v katastrálním území P. u O., a to ve vztahu k žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., a dále pozemku parc. č. 1280 (o výměře 1.137 m2), pozemku parc. č. 1281 (o výměře 812 m2), pozemku parc. č. 1286/1 (o výměře 866 m2), pozemku parc. č. 1286/2 (o výměře 241 m2), pozemku parc. č. 1286/3 (o výměře 40 m2), pozemku parc. č. 1286/4 (o výměře 842 m2) v katastrálním území P. u O., a to ve vztahu k žalované České republice – P. f. ČR, a také objektu bydlení čp. 175 na pozemku parc. č. 1278/1 v katastrálním území P. u O., a to ve vztahu k žalovaným MUDr. I. T. a M. T.
Výrokem téhož rozsudku Okresního soudu v Karviné z 18. 9. 2006, č. j. 15 C 208/95-358, byla posléze zamítnuta žaloba žalobců u určení, že F. T. byl ke dni své smrti spoluvlastníkem (z jedné ideální poloviny) pozemku parc. č. 1278/1 (o výměře 167 m2), pozemku parc. č. 1278/2 (o výměře 75 m2), pozemku parc. č. 1278/3 (o výměře 214 m2), pozemku parc. č. 1287 (o výměře 3.009 m2) v katastrálním území P. u O., a to ve vztahu k žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., dále pozemku parc. č. 1280 (o výměře 1.137 m2), pozemku parc. č. 1281 (o výměře 812 m2), pozemku parc. č. 1286/1 (o výměře 866 m2), pozemku parc. č. 1286/2 (o výměře 241 m2), pozemku parc. č. 1286/3 (o výměře 40 m2) a pozemku parc. č. 1286/4 (o výměře 842 m2) v katastrálním území P. u O., a to ve vztahu k žalované České republice – P. f. ČR, a také objektu bydlení čp. 175 na pozemku parc. č. 1278/1 v katastrálním území P. u O., a to ve vztahu k žalovaným MUDr. I. T. a M. T.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že mezi žalobci a žalovanou Českou republikou – Ú. p. z. s. v. v. m., jakož i mezi žalobci a žalovanou Českou republikou – P. f. ČR, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným MUDr. I. T. a M. T. na náhradu nákladů řízení 14.322 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odvolacím řízení bylo Krajským soudem v Ostravě ze 4. 9. 2003 vydáno usnesení sp. zn. 56 Co 625/2002, a to o tom, že namísto zemřelého žalobce F. T. bude v řízení pokračováno s jeho právními nástupci J. R. T., R. H. T. a S. T. D.
O odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Karviné z 18. 9. 2006, č. j. 15 C 208/95-358, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 10. 10. 2007, sp. zn. 56 Co 12/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadené části „s výjimkou výroků v odstavcích I, II a III rozsudku“. Ohledně nákladů řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Českou republikou – Ú. p. z. s. v. v. m., jakož i mezi žalobci a žalovanou Českou republikou – P. f. ČR, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; ve vztahu mezi žalobci a žalovanými MUDr. I. T. a M. T. bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně těmto dvěma žalovaným na náhradu nákladů řízení 4.522 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců, směřující proti výrokům ve věci samé (v odstavci IV a V) a proti souvisícím výrokům (v odstavci VI, VII a VIII) nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci opírali svou žalobu o skutková tvrzení, že se stali vlastníky jimi uváděných nemovitostí na podkladě rozhodnutí o vypořádání dědictví, vydaného bývalým Státním notářstvím v Ostravě z 24. 6. 1976, sp. zn. 4 D 468/68. V roce 1992 byl ale do katastru nemovitostí jako jejich vlastník zapsán stát a jako titul nabytí vlastnictví tu bylo označeno opatření finančního referátu Okresního úřadu v Karviné (Rp 9576/92), podle kterého vlastnictví k nemovitostem mělo být vypořádáno již česko-americkou náhradovou dohodou. Od roku 1991 pak došlo k několika převodům ohledně nemovitostí, na jejichž základě je žalovaná Česká republika – Ú. p. z. s. v. v. m. zapsána v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 60000 (původně na listu vlastnictví č. 2) pro katastrální území P. u O., a žalovaná Česká republika – P. f. ČR je zapsána jako vlastník nemovitostí na listu vlastnictví č. 10002 pro katastrální území P. u O. v katastru nemovitostí a žalovaní MUDr. I. T. a M. T., jako bezpodíloví spoluvlastníci, jsou zapsáni na listu vlastnictví č. 1887 pro katastrální území P. u O. v katastru nemovitostí. Odvolací soud pak znovu zdůrazňoval, že z těchto uvedených skutkových okolností žalobci také dovozovali i existenci svého tvrzeného naléhavého právního zájmu na požadovaném určení rozhodnutím soudu.
Odvolací soud poukazoval i na to, že v průběhu tohoto soudního řízení došlo také ke změnám v předmětu řízení, jak to bylo vyjádřeno v rozsudku Okresního soudu v Karviné z 10. 10. 2001, č. j. 15 C 208/95-152, částečným zastavením řízení pro částečném zpětvzetí žaloby. Pak ještě rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 24. 10. 2003, sp. zn. 56 Co 625/2002, byla připuštěna změna žaloby ohledně požadavků žalobců na uzavření dohody o vydání nemovitostí mezi nimi a všemi žalovanými.
Odvolací soud ještě poukazoval na to, že původní žalobci v této právní věci P. S. a F. T. podali už žalobu o určení svého vlastnictví k nemovitostem, zapsaným na listu vlastnictví č. 4369 pro katastrální území K. v k. nemovitostí. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné č. j. 17 C 162/95-122, byla tato jejich žaloba zamítnuta a Krajský soud v Ostravě (pod sp. zn. 13 Co 100/2000) potvrdil zamítavý určovací výrok a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Karviné následným rozsudkem, č. j. 17 C 162/95-224, žalobu zamítl. Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl (pod 28 Cdo 339/2003); usnesením Ústavního soudu ČR (II ÚS 24/01) byla ústavní stížnost žalobců odmítnuta.
Odvolací soud dále ještě poukazoval na to, že titíž žalobci podali další žalobu o určení, že jsou vlastníky nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 1 pro katastrální území K., a uplatnili i eventuální žalobu o vydání nemovitostí. Také tuto žalobu Okresní soud v Karviné zamítl (pod č. j. 17 C 163/95-81) a Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (pod sp . zn. 13 Co 1316/98). Dovolání žalobců bylo Nejvyšším soudem zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto (rozsudkem 28 Cdo 376/2000) a také Ústavní soud ČR (pod č. j. II. ÚS 24/01) ústavní stížnosti nevyhověl.
Stejně tak odvolací soud poukazoval na řízení u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 147/95, v němž bylo řízení o vydání nemovitostí žalobcům skončeno smírem, podle něhož jsou žalobci spoluvlastníky (z jedné ideální poloviny) nemovitostí v katastrálním území M. O.
Potom ještě, jak konstatoval odvolací soud, stejní žalobci uplatnili u P. ú. v K. nárok na vydání pozemků parc. č. 1280, 1281, 1286/1, 1286/2, 1286/3, 1279, 1278, 1288 a 1289 v katastrálním území P. u O. Návrhu nebylo vyhověno (27. 1. 1997, č. j. PÚ 272/R-1098/86-Ha); o opravném prostředku proti tomuto zamítavému rozhodnutí pak rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 15. 10. 1998, č. j. 22 Ca 81/97-67, a to tak, že vůči P. S. bylo řízení zataveno a ve vztahu k F. T. bylo rozhodnutí pozemkového úřadu zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Posléze toto řízení u pozemkového úřadu i u soudu skončilo tak, že P. S. a F. T. nebyli posouzeni jako vlastníci jimi označených pozemků v katastrálním území P. u O. (viz posléze rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 15. 3. 2001, sp. zn. 22 Ca 471/2000).
Odvolací soud vycházel ve svém rozhodování i z výsledků řízení o dědictví po F. T., zemřelém 2. 6. 2003, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 99 D 2776/2003, jakož i z výsledků řízení o dědictví po zůstaviteli A. T., zemřelém 18. 5. 1962 (otci F. T.), jež bylo vedeno u bývalého Státního notářství v O. pod sp. zn. 4 D 468/68.
Soudy v této právní věci (sp. zn. 15 C 208/95 Okresního soudu v Karviné) vycházely, jak uváděl odvolací soud, i ze zjištění o tom, že právní předchůdce již uváděných původních žalobců F. T. a P. S. – A. T. po odchodu z Československa do USA (v roce 1938) později podal u amerických úřadů návrh na finanční náhradu za majetek, který na území tehdejšího Československa zůstal. Z rozhodnutí „Komise USA pro vyřizování nároků v cizině“ ze dne 14. 6. 1961 lze zjistit, že A. T., uplatnil a za svého života obdržel v USA náhradu za farmu s pozemky cca 5 akrů půdy v P. Stejné nemovitosti ve vložce 809 (209) v P., Československu, čs. stát znárodnil nebo jinou formou převzal bez náhrady k datu 10. 6. 1952 a jejich hodnota v době jejich převzetí činila 3.500 dolarů. A. T. obdržel včetně úroků na náhradě za tyto nemovitosti 4.793,84 USD, a to podle rozhodnutí Komise USA pro vyřizování nároků v cizině č. CZ-1,496 a č. CZ-2386, ze dne 14. 6. 1961.
Odvolací soud na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že „původní vlastník A. T. pozbyl vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, před datem svého úmrtí uplatněním nároků na přiznání finanční náhrady u americké náhradové komise v roce 1961. Šlo o případ, kdy čs. stát převzal nemovitosti, aniž převzetí vlastnictví k nim bylo deklarováno (např. zápisem do katastru nemovitostí), avšak k nemovitostem se jako vlastník stát choval, neboť správu nemovitostí umožnil jiným organizacím (např. B. p. v K., Technickým službám, Domovní správě v O. apod.). Dům čp. 175 byl ve správě Domovní správy O., která v tomto domě pronajímala byty“. Odvolací soud z toho dále dovozoval, že v souvislosti s tím vyvstala otázka, zda vlastnictví k nemovitostem přešlo na stát některým ze způsobů uvedených v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zda za této situace je určovací žaloba žalobců vůbec možná.
Odvolací soud měl za to, že původní vlastník (A. T.) pozbyl za svého života vlastnictví k nemovitostem jejich opuštěním a uplatněním práva na finanční náhradu za ně u americké náhradové komise, přičemž nárok byl uplatněn v roce 1961. Odvolací soud byl toho názoru, že tu šlo o případ, kdy stát odňal původnímu vlastníku nemovitosti v rozhodném období postupem podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s ustanovením §2 odst. 1 písm. c) téhož zákona, tedy postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. V důsledku takového počínání čs. státu bylo však možné uplatnit právo na vydání nemovitostí jen způsobem a za podmínek upravených zákonem č. 87/1991 Sb. Žalobou o určení vlastnictví tu však nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu o určení podílového spoluvlastnictví žalobců k jimi označovaným nemovitostem, jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu s výjimkou výroků, které odvoláním nebyly napadeny.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a s poukazem na ustanovení vyhlášek č. 484/2000 Sb. a č. 277/2006 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 10. 11. 2007 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 10. 12. 2007 podáno u Okresního soudu v Karviné, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 10. 10. 2007 (sp. zn. 56 Co 12/2007 Krajského soudu v Ostravě) i rozsudek soudu prvního stupně z 18. 9. 2006 (č. j. 15 C 208/95-358 Okresního soudu v Karviné) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé především zdůrazňovali, že jejich předkové a právní předchůdci nikdy neměli v úmyslu opustit majetek v České republice, ale pouze jim bylo režimem v době do 1. 1. 1990 znemožněno se o tento majetek starat. Trvali na tom, že „pokud požádal původní vlastník A. T. o odškodnění na základě Dohody mezi vládami Československa a USA, pak se nikdy nejednalo o náhradu za odňaté nemovitosti, ale pouze za „omezení vlastnického práva“ k nemovitostem, které jsou předmětem sporu, a to i s ohledem na uvalenou národní správu na nemovitosti v roce 1953.
Podle názoru dovolatelů „stát doslova jim odcizil v roce 1992 nemovitosti, což také pak bylo vyznačeno i v tehdejší evidenci nemovitostí“ (stalo se tak na základě opatření Okresního úřadu v Karviné ze 3. 6. 1992, č. j. Rp 9576/92). Právní předchůdci dovolatelů, jimž byly nemovitosti takto odcizeny mimo rozhodnou dobu (stanovenou v restitučních předpisech), ostatně také nesplňovali podmínku státního občanství ČR (stanovenou rovněž v restitučních předpisech). Nešlo tu tedy o důsledky nějaké konfiskace majetku nebo o odnětí majetku v rozhodném období podle předpisů restituční povahy. Žaloba právních předchůdců o vydání nemovitého majetku, o nějž jde v tomto řízení, byla ostatně již dříve podle restitučních předpisů zamítnuta.
Dovolatelé trvají na tom, že nikdy v rozhodném období (podle restitučních předpisů) nedošlo k odnětí vlastnického práva jejich právních předchůdců a opačné tvrzení žalovaných pokládají za účelová. Nejde tu o obcházení restitučních předpisů uplatněním jejich určovacích žalob.
Ve vyjádření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť v této právní věci vynesené rozsudky Krajského soudu v Ostravě z 10. 10. 2007, sp. zn. 56 Co 12/2007, i Okresního soudu v Karviné z 18. 9. 2006, č. j. 15 C 268/95-358, jsou správné a lze se s nimi ztotožnit. Naproti tomu tvrzení dovolatelů, že stát odcizil nemovitosti, o něž jde v tomto řízení v roce 1992 (tedy mimo rozhodnou dobu podle restitučních předpisů), je jen účelové, neboť v dovolateli zdůrazňovaném opatření finančního referátu Okresního úřadu v K. z 3. 6. 1992 šlo pouze o zabezpečení souladu mezi skutkovým stavem věci a stavem uvedeným v evidenci nemovitostí; citované opatření také obsahovalo vysvětlující text: „Na základě oznámení Správy pro věci majetkové a devizové v P. je majetek zapsaný na listu vlastnictví č. 2824 pro katastrální území P. vypořádán čs.-americkou dohodou z roku 1982“ a byla za něj vyplacena náhrada k tíži budoucího čs.-amerického právního ujednání, k němuž došlo v roce 1982. Dovolatelé, podle názoru Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, zaměňují nabývací titul k vlastnictví ve prospěch státu s titulem práva na hospodaření s majetkem státu. V období před 1. 1. 1993 nebyl postup příslušné státní organizace, kterým mělo dojít k včasné změně údajů v evidenci nemovitostí, upraven žádnými prováděcími předpisy. Správa pro věci majetkové a devizové v P., jako příslušný státní orgán, sdělovala tehdy až následně na základě písemného dotazu okresních úřadů potřebné údaje a vydávala i potvrzení ohledně konkrétního majetku (zejména o tom, že předmětný majetek byl již vypořádán v rámci příslušné mezivládní dohody s cizím státem, jmenovitě i s USA); do té doby s tímto majetkem hospodařily různé státní organizace na základě rozhodnutí okresních národních výborů nebo pak okresních úřadů; teprve na základě zmíněných údajů Správy pro věci majetkové a devizové docházelo pak k zabezpečení souladu skutečného stavu věci se stavem údajů v evidenci nemovitostí. Došlo-li v konkrétních případech k majetkovým či jiným křivdám, potom tu byly zejména v ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, stanoveny přesné podmínky, za jakých bylo možné dosáhnout vydání neprávem zabraného majetku vůči státu; mezi tyto podmínky ovšem patřila např. podmínka státního občanství ČR na straně oprávněné osoby uplatňující nárok na vydání nemovitosti. Pokud se nyní žalobci domáhaly vydání nemovitostí určovací žalobou, pak šlo z jejich strany nepochybně o obcházení restitučních předpisů.
Ve vyjádření P. f. ČR k dovolání dovolatelů bylo navrženo, aby toto dovolání bylo odmítnuto, neboť jde o dovolání směřující proti rozhodnutím soudů obou stupňů, která byla vydána v souladu s předpisy hmotného i procesního práva.
Přípustnost dovolání dovolatelů, směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí určovací žaloby žalobců, bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě řešil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 15 C 208/95 Okresního soudu v Karviné), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 10. 2007 (sp. zn. 56 Co 12/2007 Krajského soudu v Ostravě) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelů řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud dospěl k právnímu posouzení projednávané věci v odvolacím řízení především s aplikací ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu o nepřípustnosti určovací žaloby žalobců ohledně podílového spoluvlastnictví nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl právní předchůdce žalobců A. T., jenž v roce 1938 odešel z Československa do USA a nemovitosti v ČSR pak neužíval, nespravoval a nedisponoval s nimi, když mu to už nebylo umožněno.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo soudem určeno, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
K výkladu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu bylo ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., uvedeno: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
Legitimní očekávání určení spoluvlastnického práva k nemovitostem na straně dovolatelů spočívá, podle obsahu jejich dovolání, zejména v tom, že tu „nikdy v rozhodném období nedošlo k odnětí vlastnického práva k nemovitostem“, že „pokud původní vlastník nemovitostí A. T. požádal o odškodnění na základě Dohody mezi vládami Československa a USA z roku 1982, pak se nejednalo o náhradu za odnětí nemovitostí, ale pouze za omezení vlastnického práva k nim a za opatření, na základě kterých bylo tu s majetky, práva a zájmy nakládáno“, a posléze i v tom, že „žaloba žalobců v daném případě není obcházením restitučních zákonů, když právní předchůdci žalobců se ani nemohli domáhat vrácení nemovitostí podle restitučních zákonů (nebyli českými státními občany) a nakonec byla jejich restituční žádost zamítnuta“.
Podle ustanovení §6 ods.t 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu, a to i v důsledku převzetí nemovitosti bez právního důvodu.
Podle ustanovení §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát nejen v případech stanovených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ale i na případy neuvedené v §6 odst. 1 tohoto zákona, jež spadají pod ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1996, IV. ÚS 279/95 (uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor: „Podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatňovat nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby (při splnění ostatních zákonných podmínek) v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; nemusí však být uplatněna v případech uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení“.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (vydávané Nejvyšším soudem) bylo upozorněno na to, že „při rozhodování ve sporech, jež se týkají návrhů státních příslušníků USA vůči našemu státu a našim státním organizacím ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými tuzemskými subjekty nakládáno před 2. 2. 1982, musí soud v ČR posoudit případný dopad ustanovení Dohody mezi vládou bývalého Československa a vládou USA o vypořádání určitých otevřených závazků a finančních otázek na právní vztahy mezi uvedenými účastníky“.
Uvedená ustanovení právních předpisů i citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů i ze závěrů Ústavního soud ČR bylo třeba mít na zřeteli i v dovolacím řízení o této právní věci, v níž se soudy obou stupňů zabývaly i závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v právních předpisech restituční povahy, které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit (anebo i případně bezúspěšně uplatnila) svůj nárok podle právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. v částce 166 Sbírky zákonů,: „Žalobami o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“. Nelze se proto činně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska pléna Ústavního soudu ČR bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním, ale i dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecný. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Byl tu uveden také právní názor, že poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, zaniklému i před několika desetiletími, by mohla být narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Dovolací soud i v daném případě vycházel ze všech citovaných právních závěrů, zejména z judikatury obecných soudů (jmenovitě ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů, stanovisek a usnesení Ústavního soud ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány); nemohl proto dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákonů č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením k právním závěrům Ústavního soud ČR). V této souvislosti posuzování především přípustnosti dovolání ve vztahu k posuzování faktického uchopení se nemovitosti státem a nakládání s nimi prostřednictvím různých subjektů správy nemovitostí a hospodaření s nimi, nejsou tu rozhodné otázky úplnosti zjišťování skutkového stavu věci (např. přesného začátku doby tohoto nakládání s nemovitostmi) a otázky ohodnocení provedených důkazů, jejichž případné vady a nedostatky nejsou ostatně ani dovolacími důvody (jako to bylo podrobně vyloženo rovněž v uveřejněné judikatuře soudů, zejména např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž dovolacími důvody se dovolací soud zabývá zásadně až u dovolání, které je dovoláním přípustným.
U dovolání dovolatelů však v daném případě nebyly, jak shora již uvedeno, shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jak jsou výslovně stanoveny v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, pokud jsou stanoveny v jiném ustanovení občanského soudního řádu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu