ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3648.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3648/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce S. V., zastoupeného advokátem proti žalovaným 1) L. S., a 2) A. S., zastoupeným advokátem o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 344/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2007, č. j. 11 Co 543/2006-330, ve znění usnesení z téhož dne č. j. 11 Co 543/2006-336, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovoláním je napaden rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byl v odvolacím řízení potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 3. 2006, č. j. 9 C 344/2004-290. Jím soud prvního stupně zamítl návrh, kterým se žalobce jako oprávněná osoba domáhal vyslovení přechodu vlastnického práva žalovaných k domu čp. 75 v M. H. a souvisejících pozemků. Soud neshledal, že by byl naplněn některý z důvodů uvedených v §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), tvrzených žalobcem, tj. nabytí nemovitostí za cenu nižší než byla cena podle tehdy platných cenových předpisů nebo nabytí na základě protiprávního zvýhodnění žalovaných jako kupujících. Šlo již o třetí rozsudek soudu prvního stupně, vydaný v této věci, přičemž předchozími rozsudky soud žalobu rovněž zamítl.
Odvolací soud shledal správnými skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně. Na rozdíl od svého předchozího rozsudku ze dne 30. 5. 2003, č. j. 11 Co 76/2003-182, kdy vyslovil názor, že předmětné nemovitosti získali žalovaní na základě kupní ceny nižší než ceny zjištěné podle cenových předpisů, tedy že byla splněna skutková podstata uvedená v §8 odst. 1 zákona o půdě, dospěl tentokrát k opačnému závěru. Jeho rozsudek z roku 2003, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z důvodu rozporu navrhovaného přechodu vlastnického práva s dobrými mravy, byl zrušen v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2004, č. j. 28 Cdo 1804/2003-195, který uzavřel, že takový závěr nelze učinit bez zvážení všech okolností na straně žalovaných i žalobce.
V následném řízení odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně, který se věcí z hlediska ustanovení §3 obč. zák. nezabýval a na návrh žalovaných provedl nový důkaz revizním znaleckým posudkem o správnosti znaleckého posudku Ing. C., z nějž vycházel odvolací soud. Své rozhodnutí pak založil na revizním posudku Ing. J. T., který shledal nesprávným způsob výpočtu ceny předmětných nemovitostí, jejž použil znalec Ing. C., tj. podle směrnice ministerstva financí č. 43/1954, o generální inventarizaci základních fondů, a vládního nařízení č. 175/1939 Sb., o tzv. stopcenách. Svůj výpočet založil znalec Ing. T. na metodice použité ve vyhlášce č. 18/1963 Sb., která platila v době prodeje předmětných nemovitostí žalovaným. Byla sice určena pro účely vyvlastnění, jiný cenový předpis v době z uzavření kupní smlouvy dne 21. 3. 1963 však neexistoval a metodika podle této vyhlášky byla následně použita pro účely stanovení cen nemovitostí ve vyhlášce č. 73/1964 Sb. Použití vyhlášky č. 18/1963 Sb. i na smluvní převody vyplývá ostatně i z jejího §23. Podle výpočtu provedeného podle této vyhlášky činila cena nemovitostí v M. H., které byly prodány žalovaným, 7.108,- Kčs, cena nemovitostí v H. B., které žalovaní v souvislosti s tím předem bezúplatně převedli na stát, činila 3.935,- Kčs.
Odvolací soud převzal závěry revizního znalce jako správné a v důsledku toho dospěl k závěru, že žalovaní nezískali nemovitosti za cenu nižší než činila cena dle tehdy platných předpisů, protože na dorovnání ceny doplatili 2.500,- Kčs. Celkem tedy uhradili 6.435,- Kčs a rozdíl ve vztahu k ceně dle vyhlášky je natolik minimální, že jej nelze hodnotit jako nabytí za cenu nižší než odpovídající cenovým předpisům. Odvolací soud rovněž uzavřel, že nedošlo k nabytí nemovitostí na základě protiprávního zvýhodnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné a formálně správné dovolání, v němž uplatnil přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako otázku zásadního významu označil posouzení, podle jakého právního předpisu měly být obě nemovitosti oceněny, když vyhláška č. 18/1963 Sb. dle jejího výslovného znění na nabytí nemovitostí od státu nedopadala. Je přesvědčen, že cenovou vyhláškou byly vyhlášky č. 44/1951 Ú.l. a č. 228/1951 Ú.l. Upozorňuje na to, že následná vyhláška č. 73/1964 Sb. stanovila vyšší ceny u staveb postavených před 1. 6. 1953 a že nelze kombinovat dvě vyhlášky. Poukazuje na to, že soud nevyhověl jeho návrhu na provedení dalších důkazů v tomto směru, v čemž spatřuje vadu řízení. Posudek Ing. C. podle něj nediskriminuje žádnou ze stran, na obě nemovitosti použil stejný předpis. Z něj zjištěný rozdíl, pokud je nesprávný, nemůže být důsledkem použití stejné metodiky na oba domky, ale může být důsledkem chyby při oceňování domku v M. H.. Dle dovolatele také hraje roli při posuzování kupní ceny otázka, zda žalovaná strana zaplatila úvěr 15.000,- Kčs, který na nemovitosti vázl cestou zástavního práva, nebo zda zástava ze zákona zanikla. Soud se spokojil zjištěním, že v nabídce daru bylo uvedeno, že tato pohledávka je již zaplacena, přičemž doklad předložen nebyl. Za této situace je třeba vycházet z toho, že výmaz pohledávky byl učiněn v souvislosti s bezúplatným převodem na stát. Domnívá se také, že manželé S. byli při prodeji domku protiprávně zvýhodněni tím, že k majetkovým převodům došlo proto, aby bylo zajištěno ubytování pro Vl. S. jako okrskového zmocněnce VB v M. H.. Proto byl schválen postup, podle nějž se manželé S. vzdají svého domku v H. B. a bude jim přidělen domek v M. H., protože jeho cena byla „o něco vyšší“, měli manželé S. doplatit 2.500,- Kčs. Zvýhodnění žalovaných navazovalo na křivdy, způsobené rodině žalobce. Vadu řízení spatřuje v tom, že rozhodné okolnosti nebyly řádně prověřeny.
Z obsahu dovolání je patrné, že dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Navrhuje odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, jinak zrušení rozsudků obou soudů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl sice jeho třetím rozsudkem ve věci, soud však vždy rozhodl stejně, zamítnutím žaloby. Nepřichází proto v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. , ale jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud neshledal jako otázku zásadního právního významu závěr odvolacího soudu, týkající se tvrzeného protiprávního zvýhodnění žalovaných při získání předmětných nemovitostí, ostatně dovolatel sám tuto otázku neoznačuje za otázku zásadního právního významu. Navíc dovolací soud v případech, kdy přípustnost dovolání je dána jen k přezkumu právních závěrů odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nemůže přezkoumávat jeho skutková zjištění, jakým je např. i zaplacení dlužného úvěru 15.000,- Kčs se strany žalovaných, k němuž mělo podle dovolatele dojít před prodejem domu v M. H.
Dovolací soud však považuje za zásadní právní otázku, podle jakých právních předpisů měl soud postupovat při rozhodování o tom, zda předmětné nemovitosti byly nabyty za cenu nižší než byla cena stanovená podle tehdy platných cenových předpisů, jak má na mysli §8 odst. 1 zákona o půdě, a to tehdy, šlo -li o převod uskutečněný v době před platností vyhlášky č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách za vyvlastnění, platné od 1. 5. 1964. K posouzení této právní otázky proto dovolání připustil.
Při právním řešení této problematiky je třeba vyjít z poměrně bohaté judikatury Nejvyššího soudu, kterou se soudy běžně řídí. V prvé řadě jde o závěr, že platnými cenovými předpisy se rozumí jednak předpisy obecně závazné, nikoli směrnice ústředních orgánů závazné pro jejich pracovníky, jednak předpisy cenové, tedy takové, které upravují stanovení ceny nemovitostí pro účely převodu vlastnictví, nikoli předpisy o hospodaření s národním majetkem, a že cenou uvedenou v ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě se nerozumí cena obecná. K naplnění uvedené skutkové podstaty je třeba, aby byl zjištěn nikoli nepodstatný rozdíl v ceně určené dle cenového předpisu a v ceně kupní, a že pro takto zjištěnou cenu nejsou rozhodující jiná majetková ujednání, k nimž došlo následně mezi smluvními stranami.
Z hlediska této judikatury považuje dovolací soud za správný závěr odvolacího soudu, že cenovým předpisem, z něhož se mělo vyjít při stanovení ceny domu a přilehlých pozemků v roce 1963 za účinnosti vyhlášky č. 18/1963 Sb., o stanovení náhrady za vyvlastnění nemovitostí občanům a soukromým právnickým osobám, je tato vyhláška - stanovila totiž závazný postup při zjištění ceny nemovitostí; nešlo tedy od doby její účinnosti o cenu obecnou, ale cenu stanovenou cenovým předpisem. Přitom rozhodující není název vyhlášky, ale její obsah. Z jejích ustanovení v §22 a §23 plyne, že se vztahovala i na stanovení cen při převodech mezi občany a socialistickými organizacemi. Dle názoru dovolacího soudu je třeba ji analogicky aplikovat i na převody mezi těmito organizacemi, pod něž je třeba zařadit i převody uskutečňované příslušnými orgány státu, a občany. Okolnost, že dalšími vyhláškami, které na ni postupně navazovaly, byly ceny zvyšovány, nic nemění na tom, že rozhodující bylo vždy stanovení ceny podle cenového předpisu platného v době převodu nemovitostí.
Dovolací soud proto shledal právní posouzení této otázky odvolacím soudem, který rozhodl v souladu s těmito závěry, za správný, přičemž v jeho postupu při tomto hodnocení neshledal ani vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §243a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolání proto zamítl podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.
Za této situace nerozhodoval dovolací soud zvlášť o návrhu dovolatele na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovaným, kteří měli v dovolacím řízení úspěch, prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1,
§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu