ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.370.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 370/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce Z. Z. N. P. a. s., za účasti 1) O. V., 2) RNDr. B. Ž., zastoupených advokátem a 3) P. f. České republiky, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 80/2005, o dovolání účastníků ad 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2007, č. j. 28 Co 384/2007-205, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2007, č. j. 28 Co 384/2007-205, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozhodoval o návrhu žalobce na nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v K. ze dne 19. 1. 2005, č. j. PÚ 1833/00/61-dou (ÚZ 1833/00/61), zn. 72/9-A/30 (dále jen „rozhodnutí pozemkového úřadu“); jím bylo podle §9 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), rozhodnuto, že účastníci ad 1) a 2) (dále „ oprávněné osoby“) jsou vlastníky blíže specifikovaných pozemků v obci K. Žalobce s tímto rozhodnutím nesouhlasil mj. proto, že pozemky spadají do areálu, který byl vybudován po přechodu pozemků na stát, souvisejí se stavbami a jsou nezbytné k jejich provozu.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 13. 3. 2007, č. j. 9 C 80/2005-181, žalobu zamítl, protože neshledal správným názor žalobce, že předmětné pozemky nelze vydat, protože jsou v uceleném areálu a jedná se o pozemky bezprostředně související se stavbami a nutné pro provoz staveb. Vyslovil právní závěr, že zákon o půdě nezná pojem „areál, resp. ucelený areál“, či jiný podobný pojem. Ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pamatuje na to, že se nevydává část zastavěného pozemku, nutná k provozu stavby, a netýká se tedy dalších, byť sousedních pozemků. Argumentaci hledisky požární ochrany, stavebně technickými a bezpečnostními, nepovažoval soud za relevantní. V dané věci soud shledal, že předmětné pozemky jsou buď nezastavěny, nebo zastavěny stavbami jednoduchými, které nebrání vydání pozemku. Soud rovněž poukázal na pravomocně skončenou věc, vedenou u téhož soudu ve věci prakticky identické, v níž byla žaloba téhož žalobce zamítnuta a rozsudek byl v odvolacím řízení potvrzen.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně svým shora uvedeným rozsudkem tak, že žalobě vyhověl a rozhodl, že oprávněné osoby nejsou vlastníky předmětných pozemků, čímž je nahrazeno rozhodnutí pozemkového úřadu. Odvolací soud dospěl k jinému právnímu výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě než soud prvního stupně. Podle něj musí soud sledovat nejen účel zákona o půdě spočívající ve zmírnění majetkových křivd, ale i další účel, kterým je vytvoření podmínek pro lepší péči o zemědělskou a lesní půdu. Vyšel ze zjištění, že čtyři z předmětných pozemků jsou zastavěny stavbami přečerpávačky kalů, vykládky, zpevněných komunikací a studny. Ostatní pozemky nejsou zastavěny, jsou však v bezprostřední blízkosti dalších pozemků, na nichž stojí stavby ve vlastnictví žalobce sloužící vykládce obilí, skladování hnojiv a obilí, stravování, administrativy a laboratořím. Na předmětné pozemky nahlížel jako na součást tohoto výrobně – průmyslového areálu žalobce a s ohledem na pluralitu staveb a nutnost provozního propojení je posuzoval jako jeden ucelený urbanistický celek. Vydání pozemků proto podle jeho právního závěru brání ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Odvolací soud také nesdílel názor, že ve věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 C 80/2004, která byla již pravomocně skončena, a v níž žalobce se svou žalobou neuspěl, jde o identickou věc, protože šlo o vydání pozemku, který byl na okraji areálu a žalobce neprokázal, že tvoří plochu nezbytně nutnou k provozu staveb v jeho vlastnictví.
Oprávněné osoby podaly proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Podle nich odvolací soud v rozporu s hmotným právem i judikaturou posoudil zastavěnost pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Podle zjištění soudu jsou některé z pozemků zcela nezastavěné, některé částečně. Některé jsou zastavěny stavbami ve vlastnictví žalobce, který však tyto pozemky získal neplatně, jak bylo rozhodnuto v identické věci rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 649/2006. Dovolání žalobce proti tomuto rozsudku bylo Nejvyšším soudem odmítnuto s odkazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a z ní vyplývající nutnost vykládat restituční předpisy tak, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel. Dovolatelé poukazují i na to, že odvolací soud zcela nepřípadně použil argument, že je třeba sledovat vytváření podmínek pro lepší péči o zemědělskou a lesní půdu, a na to, že tento soud vycházel z odborného vyjádření, které není znaleckým posudkem. Pojem plurality staveb, který odvolací soud použil, nemá oporu v zákoně ani v judikatuře, mimoto se předmětné pozemky nacházejí zčásti na okraji areálu žalobce a jejich vydání nemůže mít žádný vliv na provoz žalobce. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že odvolací soud se vypořádal se všemi skutečnostmi, rozhodl na základě úplně zjištěného skutkového stavu a věc správně posoudil. Domnívá se proto, že ke zrušení jeho rozsudku není dán důvod.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože odvolací soud změnil napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu přezkoumal věcně v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů (§242 odst. 3 o. s. ř.). napadajících nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Rozhodnutí soudu je nesprávné, pokud na danou věc použil nesprávný právní předpis, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Odvolací soud správně použil ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, které jako zvláštní předpis občanského práva hmotného výslovně stanoví výjimky z povinnosti vydat oprávněné osobě nemovitosti, jež byly odňaty jí nebo jejímu právnímu předchůdci podle §6 odst. 1 zákona o půdě. Toto ustanovení zní:
„Pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou, nebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991 a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby“.
Dovolací soud se však neztotožňuje s výkladem, který zaujal odvolací soud, totiž že rozhodující je zapojení pozemku do areálu, který tvoří urbanistický celek, byť i v tomto areálu je více staveb provozně propojených. Poukazuje přitom na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu o tom, co je pokládáno za stavbu, a rovněž na judikaturu, obsahující výklad §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě v tom, co je myšleno z hlediska zákona o půdě pozemkem, jehož se týká posouzení bezprostřední souvislosti se stavbou a jeho potřebou pro provoz stavby. Jeho závěry lze sumarizovat tak, že stavbou se rozumí výsledek stavební činnosti, kterým je hmotná věc, pozemkem určitá specifikovaná část zemského povrchu, zastavěností se rozumí ta část vydávaného pozemku, kterou stavba zabírá, a posouzení nutnosti k provozu stavby se týká takto zjištěné části pozemku. Posouzení této podmínky nemá vazbu na jiné, byť související pozemky.
Lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 767/2006, v němž se uvádí:
„Nejvyšší soud vychází z toho, že zákon o půdě je zákonem speciálním ve vztahu k jiným normám, a to nejen normám správního práva, ale i hmotného občanského práva (viz §1 odst. 3 zákona o půdě) všude tam, kde tento zákon právní vztah výslovně upravuje. Tak je tomu právě ve stanovení podmínek, kdy pozemek oprávněné osobě nelze vydat proto, že byl zastavěn. … Otázkou, co je stavba, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval (např. v rozsudku ze dne 11. 4. 1999, sp. zn. 28 Cdo 572/99, nebo ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 C 1118/2005) a již v konstantní své judikatuře zastává názor, že stavbou nelze rozumět pojem dynamický, směřující k uskutečnění díla, ale statický, jako věc v právním smyslu. … Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že tím bylo naplněno ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, podle něhož nelze vydat část pozemku se stavbou bezprostředně související, jež je nezbytně nutná pro provoz stavby. Původní ustanovení §11 odst. 1 písm. c) takové omezení práva na vydání původního pozemku neobsahovalo a bylo do něj vloženo až novelou zákona o půdě, provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., účinným od 1. 7. 1993. Dovolací soud nepochybuje o tom, že ustanovení, jež omezilo právo na vydání části pozemku, … nelze aplikovat jinak než ve vztahu k základní větě tohoto ustanovení, tj. ke stavbě, která byla vybudována na části původního pozemku. … Zákonodárce tím, že nově hovořil jen o části původního pozemku nezastavěného stavbou, ale nezbytně nutnou pro provoz stavby, se snažil toto omezení minimalizovat“. Kdy jde o část pozemku nezbytně nutnou pro provoz stavby, bude záležet na posouzení konkrétního případu“.
V rozsudku ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007/ Nejvyšší soud uzavřel:
„Z hlediska zastavěnosti pozemku je základním předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení okolnost, že pozemek jako věc z hlediska občanskoprávního (tj. určitá část zemského povrchu) je zastavěn stavbou, tedy stavbou reálnou ve smyslu občanskoprávním. Zákonodárce vyjádřil v §11 odst. 1 veřejný zájem na nevydání pozemků, k nimž bylo původně zřízeno právo osobního užívání, dále pozemků zastavěných hřbitovem, tělovýchovnými a sportovními zařízeními a pozemků, na nichž byla zřízena zahrádková nebo chatová osada. Pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi takto výslovně vyjmenované důvody nevydání pozemku nezařadil. Dle názoru dovolacího soudu je nutno vykládat ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě tak, jak je vyjádřeno zákonodárcem, a nepoužívat extenzivního výkladu pojmu „zastavěný pozemek“. V tomto směru existuje již bohatá judikatura dovolacího soudu, jež je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu“.
Dovolací soud nemá důvod měnit dosavadní judikaturu, která je shrnuta i v jeho usnesení ze dne 26. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1583/2007, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobce v obdobné věci, týkající se téhož areálu žalobce, v němž také žalobce uplatňoval stejné argumenty jako v projednávané věci. Mimo odkaz na judikaturu, zabývající se účelem restitučních předpisů a způsobu jejich naplňování obecně, vyslovil dovolací soud nesouhlas s posuzování zastavěnosti pozemku z hlediska jeho začlenění do výrobního areálu tak, jak jej vykládá žalobce.
Právní závěr odvolacího soudu, že předmětné pozemky nelze vydat z důvodu jejich začlenění do areálu žalobce, proto dovolací soud neshledal správným pro rozpor s ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu.
Argument sledování účelu vytvoření podmínek pro lepší péči o zemědělskou a lesní půdu, který odvolací soud použil na podporu svého rozhodnutí, by snad mohl hrát roli v případě, že by soud posuzoval, zda budovy vystavěné na předmětných pozemcích brání zemědělskému využití pozemků, pokud by věc posuzoval z tohoto hlediska, tak se však nestalo. Dovolací soud se proto touto otázkou rovněž nemohl zabývat, a to i proto, že by přesáhl rámec dovolacích důvodů vymezených dovolateli.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto zrušen podle §243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V něm je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu. Rozhodne též nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243c, §243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu