ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3952.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3952/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. O., za účasti 1) A. O., zastoupeného advokátem, 2) M., s.p. v l., a 3) P. f. ČR, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o vydání do vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp.zn. 28 C 201/2003, o dovolání účastníka ad 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.1.2007, čj. 18 Co 141/2006-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Z. rozhodl dne 21.1.2003, čj. PÚ 130/03-G, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), že žalobkyně a prvý účastník jsou spoluvlastníky domu čp. 175 v katastrálním území B., spolu s dalšími pozemky v rozhodnutí specifikovaných, a to žalobkyně jednou id. čtvrtinou a prvý účastník třemi id. čtvrtinami.
Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu podle páté části občanského soudního řádu (o.s.ř.) a navrhla, aby soud toto rozhodnutí zrušil a rozhodl, že spoluvlastníky předmětných nemovitostí je ona jednou id. polovinou a prvý účastník rovněž jednou id. polovinou. Prvý účastník žalobu proti rozhodnutí pozemkového úřadu nepodal.
Okresní soud ve Zlíně rozhodl rozsudkem ze dne 6.10.2004, čj. 28 C 201/2003-99, tak, že předmětné nemovitosti se vydávají do podílového spoluvlastnictví A. O. a L. O. každému v rozsahu jedné ideální poloviny, čímž se nahrazuje výrok rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví. Uzavřel, že žalobkyně řádně a včas uplatnila nárok na vrácení majetku po svých rodičích, jejími sourozenci jsou prvý účastník, který nárok rovněž uplatnil, a A. O., který nárok neuplatnil. Neztotožnil se se závěrem pozemkového úřadu, že žalobkyně má nárok na vydání nemovitostí jen jako oprávněná osoba po otci A. O., a nikoli po matce L. O. Listinu z 22.7.1968, nazvanou „Závěrečné prohlášení“, v němž odevzdala veškerý svůj majetek synovi A. O., neposoudil jako závěť ale jako darovací listinu, vztahující se na její tehdejší majetek. Oba sourozence, tj. žalobkyni a prvního účastníka, proto posoudil jako osoby oprávněné podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě.
Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zaujal stejné právní hodnocení listiny, předložené prvým účastníkem, jako soud prvního stupně. Nezabýval se námitkou prvního účastníka, že žalobkyně neuplatnila řádně a včas restituční nárok, a to s poukazem na §150f o.s.ř., podle něhož soud projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání právní věci před soudem. Soud se proto mohl v tomto řízení zabývat pouze tím, co v žalobě uplatnila žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první účastník dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., naplnění tohoto ustanovení však neodůvodňuje. Uvádí jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci v otázce posouzení náležitostí pro uplatnění nároku žalobkyně jako oprávněné osoby, z čehož dovozuje, že všechny nemovitosti měly být vydány jemu jako celek. Uvádí, že soud prvního stupně i správní orgán měl zato, že žalobkyně nárok řádně a včas uplatnila, nevzal však v úvahu, že žádost žalobkyně z 26.5.1992 není opatřena razítkem Okresního pozemkového úřadu ve Z. a jedná se proto o nevěrohodný doklad, její žádost z 7.7.1992 zase není podepsána. Věc měla být dle názoru dovolatele posouzena podle hlavy čtvrté občanského zákoníku, zejména jeho §40 odst. 1 ve spojení s §9 zákona o půdě. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil pouze účastník ad 3). Rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a ztotožňuje se s jeho právním závěrem, že s ohledem na §150f o.s.ř. nemůže soud projednávat věc mimo meze vyplývající z žaloby. Námitka, že žalobkyně nesplnila řádně a včas, nebyla uplatněna u soudu v zákonné lhůtě a soudy se jí proto nemohly zabývat.
Dovolací soud neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu byl po právní stránce zásadně významný. Dovolatel neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly být posouzeny ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. jako otázky po právní stránce závazné. Neuvádí, že by v posouzení rozsahu žaloby podle páté části o.s.ř. existovala nejednotná judikatura, nebo že by rozhodnutí odvolacího soudu odporovalo judikatuře Nejvyššího soudu, případně bylo v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám také k takovému závěru nedospěl a neshledal rozhodnutí odvolacího soudu ani jinak významným po právní stránce. Nad rámec této úvahy je třeba konstatovat, že prvý účastník mohl své námitky proti přiznání nároku žalobkyně rozhodnutím správního orgánu vyjádřit vlastní žalobou, to se však nestalo.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné nejen podle
§237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř., ale ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle §243b odst. 5 a §218 písem. c) o.s.ř. proto dovolání odmítl.
Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla uložena žádnému z účastníků, protože účastníkům, kteří by podle výsledku tohoto řízení měli nárok na jejich zaplacení, prokazatelné náklady řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1,
§146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu