ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4003.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4003/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky J. E., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 3. 2007, sp. zn. 24 Co 319/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 223/97 (žalobkyně J. E., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – M. f. ČR, o uzavření dohody o vydání a prodeji majetku), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu dne 15. 2. 1996, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze 7. 12. 2005, č. j. 3 C 223/97-513. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se, aby původně žalovanému F. n. m. ČR bylo uloženo uzavřít s žalobkyní „dohodu o prodeji majetku“, týkající se 59 pozemků v katastrálním území B., zapsaných na listu vlastnictví č. 319 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu K. k., a týkající se také 15 budov na pozemcích parc. č. 392, 306, 305, 729, 730, 731, 732, 733, 734, 735, 790, 836, 956, 957 a 958 v katastrálním území B. Žalobkyni bylo uloženo nahradit žalovanému F. n. m. ČR náklady řízení částkou 947.944,48 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 3. 2007, sp. zn. 24 Co 319/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze 7. 12. 2005, č. j. 3 C 223/97-513, potvrzen ve výroku o věci samé (označeném I.). Ve výroku o nákladech řízení (označeném II.) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno opodstatněným. Odvolací soud uváděl, že „přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně, neboť dokazování před tímto soudem bylo provedeno v potřebném rozsahu pro právní posouzení věci“; odvolací soud také uváděl, že zásadně sdílí i právní názor soudu prvního stupně k otázce nedůvodnosti žaloby.
Odvolací soud poukazoval na to, že nemovitosti uvedené v žalobě žalobkyně patřily původně J. M., který spolu se svým bratrem V. M. vlastnil podnik „J. M. – p. p. B.“ (šlo o majetek náležející tehdejší společnosti s ručením omezeným, která nebyla pokládána za právnickou osobu). P. p. byla znárodněna výměrem Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu z 12. 7. 1955, č. j. 8038/1955-302.5, a to podle dekretu č. 100/1945 Sb. Ke znárodnění došlo bez náhrady; uváděný výměr byl za ministra podepsán jinou osobou bez ústavní odpovědnosti. Nárok na vydání znárodněného majetku byl s poukazem na ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve spojení s ustanovením §47 zákona č. 92/1991 Sb.) uplatněn včas manželkou J. M. – E. M., která také dne 15. 2. 1996 podala u soudu žalobu v této právní věci.
V roce 1993 byl zpracován privatizační projekt č. 9687, který vláda České republiky usnesením č. 452 z 18. 8. 1993 schválila a rozhodla o přímém prodeji privatizovaného majetku státního podniku D. z. B. žalobkyni v této právní věci. Restituční nárok žalobkyně byl vyčíslen částkou 14.212.000 Kč (podle vyhlášky č. 393/1991 Sb. ve stavu ke dni odnětí tohoto majetku) a měl být započten na kupní cenu prodávaného majetku. Z usnesení vlády ČR z 18. 8. 1993, č. 452, vyplývalo, že hodnota prodávaného majetku byla v privatizačním projektu stanovena částkou 92.033.000 Kč a vládou bylo rozhodnuto o podmínkách privatizace tak, že 40 % kupní ceny musí být zaplaceno do 30 dnů od uzavření kupní smlouvy a zbytek ve splátkách tak, aby celá kupní cena byla zaplacena do čtyř let od uzavření kupní smlouvy.
V průběhu řízení původní žalobkyně E. M. postoupila písemnou smlouvou ze 14. 4. 1997 svou pohledávku z privatizačního projektu č. 9687 (respektive svůj restituční nárok, o němž bylo privatizačním projektem rozhodnuto) na nynější žalobkyni J. E. E. M. dne 23. 4. 1997 zemřela a J. E. se stala její univerzální dědičkou.
Vláda České republiky rozhodla usnesením z 20. 10. 2004, č. 1008, tak, že zrušila své předchozí usnesení č. 452 (z 18. 8. 1993), o schválení privatizačního projektu č. 9687. Na základě tohoto vládního usnesení vydalo dne 25. 10. 2004 Ministerstvo financí ČR rozhodnutí č. 42/114371/2004, o vypořádání restitučního nároku v celkové výši 14.212.000 Kč tak, že místo prodeje majetku bude restituční nárok vypořádán finanční náhradou, která bude poskytnuta ve formě směnek oprávněným osobám, a to z jedné poloviny nároku ve výši 7.106.000 Kč J. V. M. (původním jménem V. M.) a jednou polovinou ve výši 7.106.000 Kč dědicům po E. M.
Usnesení vlády ČR z 20. 10. 2004, č. 1008, i rozhodnutí Ministerstva financí ČR z 25. 10. 2004, byla předmětem správní žaloby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Ca 58/2005; touto žalobou se žalobkyně E. M. domáhala zrušení obou uvedených rozhodnutí vlády i Ministerstva financí. Tato žaloba byla soudem pravomocně odmítnuta a odmítnuta byla i ústavní stížnost (o níž bylo Ústavním soudem ČR rozhodováno pod III. ÚS 134/05)uvedené žalobkyně proti odmítavému rozhodnutí správního soudu.
Rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ČR z 22. 2. 1995, č. 115/95, byla část privatizovaného majetku převedena dnem 1. 3. 1995 na F. n. m. ČR. S účinností od 1. 1. 2006 došlo ke zrušení F. n. m. ČR zákonem č. 178/2005 Sb. a jeho působnost přešla na Českou republiku – Ministerstvo financí ČR.
Odvolací soud poukazoval dále na ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., podle něhož se na rozhodnutí o privatizaci nevztahují obecná ustanovení o správním řízení a tato rozhodnutí nepodléhají přezkoumání soudem.
Odvolací soud byl toho názoru, že žalobkyni svědčí restituční nárok po původním spoluvlastníku bez náhrady znárodněného majetku („J. M. – P. p. B.“). Odvolací soud dovozoval, že třebaže vláda svým usnesením č. 452 ze dne 18. 8. 1993 schválila privatizační projekt č. 9687, nebylo možné přehlédnout to, že jako podmínku privatizace schválila, že z hodnoty prodávaného majetku 92.033.00 Kč bude: a/ 40 % kupní ceny zaplaceno do 30 dní od uzavření kupní smlouvy a zbývající část kupní ceny, včetně úroků, v pravidelných splátkách tak, aby celá kupní cena byla zaplacena nejpozději do čtyř let ode dne uzavření kupní smlouvy, a b/ kupní cena bude snížena o hodnotu restitučního nároku ve výši 14.212.000 Kč. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně neprokázala, že splnila podmínku pro uzavření kupní smlouvy, totiž svou solventnost a schopnost zaplatit stanoveným způsobem kupní cenu. Odvolací soud ještě dodával, že „žalobkyně nejen že neprokázala, ale ani netvrdila, jakou cenu (a k jakému datu) by měl mít majetek, který se měl stát předmětem kupní smlouvy“. Odvolací soud proto byl toho názoru, že i kdyby nedošlo ke zrušení původního usnesení vlády ČR č. 452 z 18. 8. 1993, o schválení privatizačního projektu č. 6987, usnesením vlády ČR z 25. 10. 2004, č. 1008, a k jeho nahrazení rozhodnutím Ministerstva financí z 25. 10. 2004, nemohlo by být žalobě žalobkyně vyhověno. Došlo-li i ke zrušení původního usnesení vlády o schválení privatizačního projektu, musí soud takové rozhodnutí respektovat a při svém rozhodování z něho vycházet; toto rozhodnutí lze označit „jako vnitřní rozhodnutí státu, jakožto vlastníka věci, naložit zamýšleným způsobem s majetkem státu“. Rozhodl-li se stát naložit s majetkem jinak (v intencích §10 odst. 7 zákona č. 92/1991 Sb.) a protože žalobkyně nepodala důkaz o tom, že je schopna zaplatit kupní cenu majetku ve státem stanovených podmínkách, měl odvolací soud za to, že nezbývá než takové rozhodnutí respektovat, a to tím spíše, že k vypořádání restitučního názoru žalobkyně došlo navazujícím rozhodnutím Ministerstva financí z 25. 10. 2004 jinak, tj. finanční náhradou.
Odvolací soud proto žalobu žalobkyně zamítající rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, ale změnil rozhodnutí tohoto soudu o uložení žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému částkou 947.944,48 Kč (s použitím ustanovení §150 občanského soudního řádu) a uvedenou náhradu žalovanému nepřiznal; odvolací soud přihlížel k tomu, že žalobkyně je důchodkyně pobírající důchod 4.500 Kč, i k tomu, že se domáhala svého restitučního nároku dávno před tím, než bylo usnesení vlády ČR č. 452 z 18. 8. 1993 zrušeno usnesením č. 1008 z 20. 10. 2004.
O nákladech odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 31. 5. 2007 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 30. 7. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že v řízení o této právní věci došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především namítala, že v průběhu řízení uváděla, že usnesení vlády ČR z 20. 10. 2004, č. 1008, a rozhodnutí Ministerstva financí z 25. 10. 2004, č. j. 42/114371/2004, nahrazující rozhodnutí o vypořádání restitučního nároku, jež bylo obsaženo v usnesení vlády č. 452, jí nebyla doručena a jejich kopie získala z dědického spisu, týkajícího se řízení o dědictví po zůstavitelce E. M.; v žádném případě to však nemohlo potvrdit v tomto skutečný obsah listin. Soud si uvedené rozhodnutí v originále nezajistil a nenechal si je předložit od žalovaného. „Soud tak rozhodoval na základě pouhé domněnky o obsahu důkazu, který soud považoval za klíčový.“
Dovolatelka pokládala za nesprávný názor dovolacího soudu, že rozhodnutí vlády ČR z 18. 8. 1993, č. 452, o schválení privatizačního projektu, vypracovaného právní předchůdkyní žalobkyně, není právním úkonem, který tedy nemohl založit subjektivní právo žalobkyně na uzavření kupní smlouvy k privatizovanému majetku. Naopak podle názoru žalobkyně „musí být na rozhodnutí vlády ČR ze dne 18. 8. 1993, č. 452, nahlíženo jako na právní úkon, u něhož jsou dány obě jeho základní složky, tj. vůle a její projev“. Podle názoru dovolatelky vláda ČR takto učinila právní úkon (rozhodla a projevila svou vůle usnesením navenek). Nelze se ztotožnit s názorem soudu, dovozovala dále dovolatelka, že vlastní projev vůle nečiní v případě privatizace vláda, ale že právní úkony při prodeji věcí uskuteční až F. n. m. ČR (nyní Ministerstvo financí), s tím, že teprve jeho úkony směřují k jiným osobám a že teprve z nich jim mohou vzniknout práva a povinnosti. Dovolatelka má za to, že není správný názor soudu prvního stupně v daném případě, že teprve F. n. m. ČR (nyní Ministerstvo financí) projevuje svou vůle při prodeji majetku, ale podle názoru dovolatelky je naopak tento fond pouze realizátorem projevené vůle vlády ČR. Dovolatelka se také neztotožňuje s názorem soudu, že právním úkonem zakládajícím právo kupujícího uzavřít smlouvu by mohl být až např. závazek k uzavření smlouvy o prodeji či doručený návrh takové smlouvy; dovolatelka naopak dovozuje, že „právo žalobkyně v daném případě na uzavření kupní smlouvy vzniklo již usnesením vlády ČR ze dne 18. 8. 1993 i s ohledem na ustanovení §50a občanského zákoníku o smlouvě budoucí“. Dovolatelka dovozovala, že v daném případě to byla právní předchůdkyně žalobkyně, která předložila svůj privatizační projekt, obsahující její návrh na převod majetku do jejího vlastnictví, takže šlo o jakousi nabídku, obsaženou v privatizačním projektu. Nelze se proto, podle názoru dovolatelky, ztotožnit s názorem soudu, že v daném případě nelze uvažovat o rozhodnutích vlády v kategorii právních úkonů a posuzovat jejich platnost.
Dovolatelka dovozovala dále, že proces privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. má dvě stadia. Prvním stadiem je rozhodnutí o privatizaci příslušného státního orgánu dle předloženého privatizačního projektu (v tomto případě vlády ČR) a druhým stadiem je realizace tohoto rozhodnutí, které mělo být vykonáno v působnosti F. n. m. ČR. Žalobkyně nemohla mít a také nikdy neměla námitek proti rozhodnutí o privatizaci (proti rozhodnutí vlády ČR z 18. 8. 1993, č. 452), tedy o rozhodnutí státu, jako vlastníku, a toto rozhodnutí akceptovala. Žalobkyně napadá další rozhodnutí o privatizaci (usnesení vlády ČR z 20. 10. 2004, č. 1008), kterým vláda ČR své původní rozhodnutí zrušila, a to v rozporu se zákonem (srov. §10 zákona č. 92/1991 Sb.); žalobkyně je přesvědčena, že tu je dána pravomoc soudu rozhodnout o právu žalobkyně na prodej majetku podle původního usnesení vlády z 18. 8. 1993. Podle názoru dovolatelky nelze na výrok usnesení vlády ČR z 20. 10. 2004, č. 1008, nahlížet jako na rozhodnutí, které není nicotné.
Rozhodnutí Ministerstva financí z 25. 10. 2004 (č. j. 42/114371/2004), nahrazující rozhodnutí o vypořádání restitučního nároku, jež bylo původně obsaženo v usnesení vlády ČR č. 452, je podle názoru dovolatelky rovněž nesprávné, neboť na jedné straně přiznává práva a na druhé straně práva odnímá fyzické osobě bez zákonného důvodu; právo přiznané žalobkyni schváleným privatizačním projektem nemohlo být žalobkyni tímto způsobem odňato.
Dovolatelka se taktéž nemůže ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že podmínkou pro uzavření kupní smlouvy tu muselo být prokázání solventnosti žalobkyně uhradit částku 92.033.000 Kč; tato částka nebyla stanovena jako pevná a neměnná částka. V průběhu řízení ostatně žalobkyně předložila soudu přísliby několika bank, které jí byly vydány právě za účelem doložení možnosti uhradit v budoucnu kupní cenu za privatizovaný majetek.
Ve vyjádření Ministerstva financí ČR (jako právního nástupce zrušeného F. n. m. ČR) k dovolání dovolatelky J. E. bylo vyjádřeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože „dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo vydáno v souladu se zákonem, přičemž žalobkyně nebyla ve svých právech tímto rozhodnutím zkrácena“. V uvedeném vyjádření bylo také poukazováno na výsledky řízení před Městským soudem v Praze, vedeném pod sp. zn. 7 Ca 58/2005 (v němž se žalobkyně J. E. domáhala přezkoumání rozhodnutí orgánů veřejné správy, na něž bylo jí poukazováno i v tomto soudním řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 223/97 Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou), jakož i na závěry Ústavního soudu ČR v jeho souvisejícím usnesení z 15. 9. 2005, III. ÚS 134/05. V tomto usnesení Ústavního soud ČR bylo vyjádřeno jednak, že „jakákoli dispozice s majetkem v režimu zákona č. 92/1991 Sb. je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle a odpovědnosti orgánu pověřeného zákonem k provedení privatizace:, takto učiněné rozhodnutí se vymyká z rámce odpovědnosti dané jinak právním řádem“ a jednak, že „neexistuje žádné subjektivní právo na to, aby restituční nárok byl uspokojen způsobem, jaký oprávněná osoba požaduje“, jakož i to, že „skutečnost, že již jednou bylo o privatizaci, a tedy i o restitučním nároku stěžovatelky rozhodnuto, ještě neznamená, že by tím bylo příslušné subjektivní právo autoritativně deklarováno“. Ze strany žalovaného je nadále zastáván názor, že v současné době je uzavření žalobkyní požadované dohody o vydání a prodeji majetku vyloučeno.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo v daném případě třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 3 C 223/97 Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou), že by odvolací soud svým rozhodnutím z 21. 3. 2007 (proti němuž směřuje dovolání dovolatelky) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací sou svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí z 21. 3. 2007, vydaném v právní věci sp. zn. 3 C 223/97 Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, především z ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.
K výkladu tohoto ustanovení bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo: „Rozhodování vlády České republiky o privatizaci na základě privatizačního projektu (podle ustanovení zákona č. 92/1991 Sb.) je rozhodováním jménem státu jako vlastníka majetku o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo. Rozhodnutí vlády o privatizaci, vydané na základě privatizačního projektu, nemá povahu rozhodnutí správního orgánu, vydaného ve správním řízení, a nejde tu také o rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické osoby nebo právnické osoby. Soudům proto nenáleží je ve správním soudnictví přezkoumávat (srov. §247 a §248 občanského soudního řádu).“ Pro závěr o tom, že rozhodnutí o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. nepodléhají přezkoumání soudem (§10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.), není rozhodující, v jaké fázi privatizace je tu příslušným orgánem rozhodováno (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 9. 4. 1998, III. ÚS 380/97 (uveřejněném pod č. 27 ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že „jakákoli dispozice (rozhodnutí) s majetkem v režimu zákona č. 92/1991 Sb. je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle odpovědnost orgánu zákonem k provedení privatizace povolaným za takto učiněné rozhodnutí se vymyká z rámce odpovědnosti daného jinak právním řádem“.
Jen u smluv již uzavřených v procesu privatizace podle §47 zákona č. 92/1991 Sb. o vydání a převodu majetku lze vyvozovat přípustnost přezkoumání platnosti těchto smluv, neodporujícího ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. (viz nález Ústavního soudu ČR z 9. 10. 1998, IV. ÚS 350/97, uveřejněný pod č. 58 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 12. 1. 1998, I ÚS 2/97, uveřejněném pod č. 1 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl také zaujat právní názor, že v právní úpravě je brán stejný zřetel jak na zájmy restituentů, tak i na zájmy nových vlastníků, kteří legálně nabyli vlastnické právo v procesu privatizace.
Vzhledem k těmto citovaným výkladovým právním závěrům z uveřejněné judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí z 21. 3. 2007 (sp. zn. 24 Co 319/2006 Krajského soudu v Hradci Králové), v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákonů č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům obsaženým v nálezech Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení téhož právního předpisu upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou Českou republikou – Ministerstvem financí – ČR na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a požadovanou náhradu těchto nákladů v dovolacím řízení uvedenému žalovanému nepřiznal; dovolací soud přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, obsahujícímu převážně to, co již bylo ze strany žalovaného uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu