ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.408.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 408/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce Ing. R. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech, pod sp. zn. 11 C 136/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2007, č. j. 10 Co 309/2007-77, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu domáhající se uložení povinnosti žalovanému uzavřít smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných v žalobním návrhu. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, důkazy potřebné pro rozhodnutí řádně vyhodnotil, jeho skutkové i právní závěry jsou správné a odvolací soud se s nimi ztotožnil. Žalobce, jenž v souzeném sporu vystupuje jako postupník, na nějž byla původními oprávněnými osobami postoupena práva zakotvená v §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění platném a účinném do 13. 4. 2006 (dále jen „zákon o půdě“), se domáhal uložení výše uvedené povinnosti žalovanému podle téhož právního předpisu. Avšak žaloba nemohla být úspěšná především s odkazem na zákon č. 253/2003 Sb. a jeho článek VI., jenž stanovil tzv. restituční tečku a s ohledem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 531/2005. Citovaným nálezem byla sice zrušena lhůta pro vypořádání restitučních nároků (tedy tzv. restituční tečka), avšak pouze pro tzv. přímé oprávněné a jejich dědice, nikoliv pro postupníky, mezi něž náleží v daném případě i žalobce. Jeho nárok zanikl uplynutím prekluzivní lhůty pro vypořádání nároku převodem pozemků ve vlastnictví státu ke dni 31. 12. 2005. Kromě toho dále platí, v souvislosti s existující judikaturou v otázce možnosti výběru oprávněných osob konkrétních pozemků, že nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby vůči pozemkovému fondu na jeho výběr. Tímto způsobem by byla poškozena práva ostatních oprávněných osob. Nelze tedy přihlédnout k argumentům žalobce o jeho specifickém postavení s ohledem na podnikatelské záměry.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že jej napadá v rozsahu jak výroku I., tak i výroku II. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za zásadně právně významné z toho důvodu, že jím byly porušeny obecně závazné právní předpisy, zejména pak Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod a také předpisy civilního procesního práva zejména v podobě zásady rovnosti účastníků a zásady legality. O stejné nebo alespoň skutkově a právně podobné věci nebylo Nejvyšším soudem České republiky dosud judikováno. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce byl v předmětném soudním řízení poškozen na svém základním právu rovného postavení, resp. zákazu diskriminace, neboť soudy v rámci svého rozhodování vycházely z rozlišování rozdílného postavení dvou okruhů subjektů ve vztahu k zákonu o půdě, když diferencovaly postavení tzv. přímých oprávněných a jejich dědiců na straně jedné a postupníků na straně druhé. Citované rozhodnutí Ústavního soudu pokládá za diskriminační. Ohrazuje se též proti označení své osoby jako „spekulanta s pozemky“, když své nároky neuplatňoval spekulativním či jiným protiprávním či neetickým způsobem, ale naopak se vždy snažil za účelem realizace podnikatelského záměru vytvořit podmínky pro zemědělské využití pozemků. Důvody své diskriminace vidí především ve zvýhodnění osob nájemců pozemků v rámci jejich převodu ze správy Pozemkového fondu ČR na oprávněné osoby podle zákona o půdě, dále v tom, že do data 31. 12. 2005 nenabídl oprávněným osobám Pozemkový fond ČR k převodu takové množství pozemků, aby mohly být tyto osoby ve svých majetkových nárocích uspokojeny a konečně ve výše uvedeném rozlišování dvou skupin subjektů v souvislosti se zákonem č. 253/2003 Sb. a citovaným nálezem Ústavního soudu. Postup odvolacího soudu byl protiústavní a žalobce „byl poškozen na svém právu na vlastnictví dle článku 11 Listiny“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobce nesplňuje, neboť odvolací soud v souzeném sporu rozhodl zcela v souladu s hmotným právem i s konstantní judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Je předně nutné upozornit na skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího je založeno na právních závěrech přijatých v nálezu pléna Ústavního soudu citovaného výše. Ústavní soud tímto nálezem sice zrušil §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., avšak ratio decidendi změnil v tom smyslu, že derogační účinky tohoto nálezu nedopadají na postupníky práv zakotvených v §11 odst. 2 zákona o půdě.
Uvedené závěry pak ve své judikatuře zohlednil i Nejvyšší soud. V tomto směru je možné poukázat zejména na rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, schválené občanskoprávním kolegiem s tím, že „postupník práva na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění“. Na toto rozhodnutí pak navázala i další (srov. zejména rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, dále ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, a ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007).
Vzhledem k tomu, že právě a jedině na tomto závěru je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, přičemž dovolací soud se touto právní otázkou již opakovaně zabýval a dospěl ke shodnému závěru, nebylo zapotřebí věnovati se dalším námitkám dovolatele, neboť by ani v případě jejich akceptace nemohlo být ničeho změněno na výsledku předmětného řízení.
Avšak dovolatel výslovně napadá oba výroky rozsudku odvolacího soudu, a proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné proti výroku II., kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání do výroku o nákladech řízení je tedy nepřípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolateli se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jeho dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu