ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4102.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4102/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) M. b. p. P., s. p. v l., b) m. P., za účasti 1) J. P., 2) V. K., obou zastoupených advokátkou, a 3) P. f. ČR, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnictví, vedené Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. 5 C 121/2003, o dovolání účastnic 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, č.j. 28 Co 786/2006-457, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2007, č.j. 28 Co 786/2006-457, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 9. 2006, č.j. 5 C 121/2003-422, jímž bylo určeno, že účastnice 1) a 2) „nejsou každá jednou ideální polovinou vlastníky stodoly na pozemku dle PK 407, dle KN 422/1, a stodoly na pozemku dle PK 422, dle KN 422/1, v k.ú. B. H., obec P., LV 10001 u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P.“ (dále jen „předmětné stodoly“, resp. „stodoly“) a „pozemků dle PK 422, dle KN 422/1, a dle PK 407, dle KN 422/1, v k.ú. B. H., obec P., LV 10001 u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P.“ (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“); současně změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem první instance, a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Rozhodnutím Městského národního výboru v P. ze dne 30. 7. 1964, č.j. 1338/321/VÝST.64/B, došlo k vyvlastnění předmětných pozemků a stodol za náhradu ve výši 3.249,40 Kč, ačkoli jejich cena podle tehdy platné cenové vyhlášky č. 73/1964 Sb. činila 8.769,- Kč; účastnicím 1) a 2) (jakožto právním nástupkyním původních vlastníků) proto svědčí restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně (dále jen „VUT v Brně“) odvolací soud vyvodil, že stodoly byly po přechodu do vlastnictví státu zásadně přestavěny na provozní budovu, k níž byla zcela nově přistavěna administrativní budova a vstupní hala. O zásadní přestavbě, v jejímž důsledku dochází ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby, lze hovořit tehdy, jestliže „alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční podíl všech objemových konstrukcí daného prvku objektu.“ U provozní budovy jsou stropy ze 70 % tvořeny novými konstrukcemi a schodiště (které u původních stodol nebylo) bylo vybudováno zcela nově; tento prvek dlouhodobé životnosti tak představuje „100 % nový objemový podíl“. Provozní budova společně s administrativní a vstupní budovou tvoří jeden funkční celek, jehož jednotlivé části jsou provozně propojeny a společně napojeny na inženýrské sítě. Celý provozní komplex je tvořen novými konstrukcemi u základů ze 63 %, u zdiva ze 73 %, u stropu z 90 %, u schodiště ze 100 % a u krovu a zastřešení z 25 %. Provozní budova není samostatnou věcí v právním slova smyslu, ale součástí „uceleného provozního komplexu budov“, a bylo by ji možné stavebně oddělit pouze novými stavebními úpravami podle zpracované projektové dokumentace. Předmětné pozemky jsou nyní zastavěny právě „adaptovanou“ provozní budovou, novými stavbami přistavěnými k provozní budově, novým skladem olejů a stavbou dvoupodlažního skladu. Zbylá plocha původních pozemků byla zpevněna a slouží jako dvůr, příjezdová komunikace a manipulační plocha před sklady. Vydání původních stodol oprávněným osobám tak brání ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě, jelikož tyto stavby po přechodu do vlastnictví státu zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Nelze vydat ani předmětné pozemky, neboť byly po přechodu na stát zastavěny (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě).
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podaly účastnice 1) a 2) dovolání; jeho přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) jako dovolací důvody uplatňují, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelky považují za nesprávný závěr odvolacího soudu, že předmětné stodoly nelze vydat, jelikož po přechodu do vlastnictví státu zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Nesouhlasí se závěry znaleckého posudku VUT v Brně, který do posouzení, zda došlo k zásadní přestavbě stodol (tj. zda u některého z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně v rozsahu nadpolovičního objemového podílu všech konstrukcí tohoto prvku), zahrnul nikoli pouze tyto stodoly (resp. nyní provozní budovu), nýbrž i nově přistavěné budovy, které nejsou předmětem sporu. Vytýkají soudům obou instancí, že vůbec nevzaly v úvahu posudky soudního znalce Ing. S. č. 34/2002 a č. 37/2002, podle nichž „… došlo k vybudování nových konstrukcí jen v nepatrném objemovém podílu, hluboko pod hranicí 50 % objemového podílu téže konstrukce v původní stavbě …“, což lze stěží považovat za zásadní přestavbu; nedošlo proto k zániku původní stavby a vzniku stavby nové. Původní stavby zůstaly nezměněny a jsou nadále „ve smyslu práva původní věcí“. Obě budovy původních stodol jsou od roku 1995 prázdné, nikdo je nevyužívá a neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny. Náhrada, jež byla stanovena za jejich vyvlastnění, navíc nikdy nebyla vyplacena. Zdůrazňují, že soud se dostatečně nezabýval možností oddělení původních stodol od nově přistavěných budov, jež je podle dovolatelek „reálně možné, neboť by spočívalo pouze v zazdění dvou otvorů a oddělení inženýrských sítí příslušnými měřiči, což nepředstavuje vynaložení značných finančních nákladů.“ Dovolatelky dále poukazují na judikaturu Ústavního soudu, podle níž v oblasti restituční legislativy „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí „odchýlit“ v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku …“; je vždy třeba dbát toho, aby oprávněné osobě nebyla při aplikaci restitučního předpisu způsobena další neodůvodněná křivda. Nárok na vydání věci se proto vždy posuzuje podle skutečného i právního stavu v době jejího odebrání původním vlastníkům a jejího převedení na stát; teprve vlastní vydání věci je „modifikováno jejím současným stavem“. Z těchto důvodů navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Z vyjádření žalobce a) vyplývá, že dovolání neobsahuje specifikaci podmínek jeho přípustnosti ani vymezení dovolacího důvodu odkazem na příslušné zákonné ustanovení. Veškeré dovolací námitky směřují ke zpochybnění skutkových zjištění
a hodnocení důkazů; tato zjištění žalobce a) pokládá za správná a úplná a ztotožňuje se i s právními závěry odvolacího soudu o tom, zda předmětné stavby ztratily zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, a zda tedy lze oprávněným osobám vydat „část objektu v půdorysu bývalých stodol“. Tvrzení dovolatelek, že budovy původních stodol jsou od roku 1995 prázdné, nikdo je nevyužívá a neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny, nemají oporu v soudem učiněných skutkových zjištěních; navíc tyto skutečnosti nebyly v dosavadním průběhu řízení namítány a tudíž je v dovolání již nelze uplatňovat. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Žalobce b) se ve svém vyjádření ztotožňuje s výroky rozsudků soudu obou stupňů ve věci samé. Původní objekty stodol byly zrekonstruovány a přestavěny, čímž došlo k jejich rozsáhlé změně stavebně technického charakteru, a pozemky byly zastavěny; navíc tyto nemovitosti ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě nesloužily k zemědělské výrobě. Z těchto důvodů zde nejsou splněny zákonné podmínky pro jejich vydání. Navrhuje, aby dovolací soud „rozsudek krajského soudu v plném rozsahu potvrdil“.
Účastník 3) ponechává řešení otázky, zda jsou splněny podmínky pro vydání předmětných nemovitostí, na úvaze dovolacího soudu.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelky jsou zastoupeny advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelky napadly.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Obecně je právní posouzení nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatelky zpochybňují právní závěr odvolacího soudu (na němž napadené rozhodnutí spočívá), že stodoly po přechodu do vlastnictví státu zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, a proto je s ohledem na ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě nelze oprávněným osobám vydat.
K významu termínu „zásadní přestavba“ se Nejvyšší soud vyjádřil již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde uvedl, že na zásadní přestavbu lze usuzovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti. Při výkladu pojmu „stavba, která zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter“ (zde ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; tyto interpretační závěry jsou však bez dalšího použitelné i v případě ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě) lze na ztrátu původního stavebně technického charakteru stavby usuzovat tam, kde při zásadní změně (slovy zákona „zásadní přestavbě“) došlo k obměně (výměně) těch konstrukcí, které nejenže stavbu jako celek charakterizují, ale od nichž životnost (původní) stavby přímo odvisí, tzv. prvků dlouhodobé životnosti stavby, a že alespoň u některého z těchto prvků šlo o zásah reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu. Prvky dlouhodobé životnosti stavby jsou přitom zejména hlavní svislé a vodorovné konstrukce stavby, konstrukce střechy a taktéž konstrukce schodiště za předpokladu, že tvoří součást nosného systému stavby (srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994, sp. zn. 3 Cdo 95/92, a ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 154/97, a ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 20 Cdo 565/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura sv. 9, roč. 2003, pod č. 149). V nálezu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. II. ÚS 486/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení (dále jen „Sbírka“) pod č. 145, sv. 12, Ústavní soud konstatoval, že pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, nicméně při současném zdůraznění spornosti a nerovnocennosti jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti, takže např. změna konstrukce střechy sama o sobě nemusí znamenat ztrátu původního stavebně technického charakteru (obdobně např. nález ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, uveřejněný ve Sbírce pod č. 69, sv. 22).
V posuzované věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) na základě zjištění, že u nynější provozní budovy (vzniklé z původních stodol) jsou stropy tvořeny ze 70 % novými konstrukcemi (ve stodolách byl „dřevěný strop z fošen“ nahrazen stropními vložkami uloženými do železobetonových nosníků a v podkroví původně stropní konstrukce vůbec nebyly) a schodiště bylo vybudováno ze 100 % nově, dospěl k závěru, že došlo k zásadní přestavbě předmětných stodol, neboť ze stavebně-technického hlediska u dvou prvků dlouhodobé životnosti stavby byly změněny (obměněny) jejich konstrukce v rozsahu nadpolovičního objemového podílu všech konstrukcí příslušného prvku. Touto přestavbou stodoly pozbyly své původní určení
a nyní již (na rozdíl od pozemků, na nichž jsou situovány) neslouží zemědělské výrobě. Z těchto důvodů je dána překážka pro jejich vydání vyplývající z §11 odst. 4 zákona o půdě. Uvedený závěr odvolacího soudu nepředstavuje (a to ani z pohledu dovolatelkami akcentovaného způsobu interpretace restitučních předpisů) vybočení ze standardní rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Námitka dovolatelek, že se odvolací soud „dostatečně nezabýval možností oddělení původních stodol od nově přistavěných budov“ nesměřuje proti závěru, jenž by byl pro napadené rozhodnutí závěrem určujícím, a proto je pro posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. bez významu.
Obdobně tvrzení, že soudy „nevzaly v úvahu“ posudky Ing. S. (jež směřuje proti hodnocení důkazů), jakož i tvrzení, že stodoly jsou od roku 1995 prázdné, nikdo je nevyužívá a neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny, a že náhrada, jež byla určena za vyvlastnění nemovitostí, nikdy nebyla vyplacena, představují námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., který však v případě zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jak již bylo řečeno – úspěšně uplatnit nelze.
Z uvedeného je zřejmé, že uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání účastnic 1) a 2) bylo odmítnuto a žalobcům a), b) a účastníku 3) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu