ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4208.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4208/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Phd., v právní věci žalobkyně D. T., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. f. České republiky, o náhradu za zemědělské budovy vydáním směnky v hodnotě 678.637,25 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 96/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, č. j. 20 Co 375/2006-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 6. 2006, č. j. 12 C 96/2003-81, zamítl návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat podle dohody účastníků z 23. 7. 1999 směnku na částku 678.637,25 Kč s úroky z prodlení. Touto směnkou měla být poskytnuta žalobkyni jako jedné z oprávněných osob náhrada za znehodnocené a odstraněné budovy podle zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) v hodnotě jejího podílu.
Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem potvrdil v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně, když shledal správnými jeho skutková zjištění i právní závěry z nich vyplývající. Podle nich byly v řízení podle §9 zákona o půdě nejprve rozhodnutím pozemkového úřadu z 3. 7. 1998 vydány oprávněným osobám včetně žalobkyně blíže specifikované pozemky a budovy v katastrálním území K. u P., rozhodnutí pozemkového úřadu bylo však později zrušeno v mimoodvolacím řízení rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 4. 4. 2001 poté, co bylo pravomocně rozhodnuto, že na předmětné nemovitosti se nevztahuje zákon o půdě, protože nejde o nemovitosti podřaditelné pod §1 odst. 1 písm. a) a b) tohoto zákona. P. úřad poté nově rozhodl 15. 1. 2002, že návrh žalobkyně a ostatních oprávněných osob se zamítá. Ve věci rozhodoval i Nejvyšší správní soud, který vyslovil nicotnost rozhodnutí pozemkového úřadu proto, že došlo k překročení jeho působnosti, která se vztahuje jen na rozhodování o restituci zemědělského majetku. Odvolací soud uzavřel, že pokud zákon o půdě na danou věc nedopadá, nemůže obstát ani dohoda o poskytnutí náhrady, uzavřená podle §18a zákona o půdě Pozemkovým fondem. Žalovaný se totiž nemohl platně zavázat k uspokojení nároku, který neexistoval a dohoda je proto neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák. od samého počátku. Žalovaný ostatně není ve věci pasivně legitimován.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost vyvodila z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodnila je nesprávným právním rozhodnutím soudu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Argumentovala tím, že povinnou osobou bylo M. P., s nímž byla dne 24. 5. 1999 uzavřena dohoda, podle níž měl plnit žalovaný. Na základě této dohody uzavřeli žalobkyně a žalovaný dohodu o vydání směnky v hodnotě 678.637,25 Kč z titulu náhrady podle §18a zákona o půdě za zaniklou stavbu čp. 106 a za znehodnocení budovy čp. 1103 na pozemku č. 121/1 v K. u P. Platnost této dohody má být posuzována podle stavu ke dni uzavření dohody, tedy v době právní moci původních rozhodnutí pozemkového úřadu, nikoli podle skutečností, jež nastaly později. V průběhu tří let od uzavření dohody nezpochybnili její účastníci její platnost a dohodu nezrušili. Soud neměl posuzovat platnost dohody, jestliže se jí žalobkyně nedovolávala. V době uzavření byly obě strany v dobré víře, že se na předmětnou nemovitost vztahuje zákon o půdě a neexistoval právní důvod, který by svědčil o opaku. Odvolací soud nezkoumal projev vůle obou stran, když dospěl k závěru o nejasnosti dohody. Pasivní legitimaci žalovaného je nutno posuzovat podle skutečností v době uzavření dohody, nikoli podle později vydaných správních rozhodnutí. Zpětné zpochybnění dohody vede k vytvoření právní nejistoty i v jiných obdobných případech. Žalobkyně byla v době uzavření dohody oprávněnou osobou podle zákona o půdě a rozhodnutí odvolacího soudu posuzuje za zásadně významné po právní stránce, případně uplatňuje, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když si odvolací soud neověřil správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Žalovaný byl podle názoru dovolatelky ke dni uzavření dohody 23. 7. 1999 povinnou osobou podle §18 zákona o půdě a je proto ve sporu pasivně legitimován. Odvolací soud poukazuje na skutečnosti, které nastaly podstatně později po datu uzavření dohody. Dále dovolatelka uplatňuje, že správní orgán nemůže mimo odvolací řízení zrušit nebo změnit rozhodnutí po uplynutí tří let od právní moci napadeného rozhodnutí, jak se právě stalo v tomto případě, protože by se jednalo o porušení zákona č. 71/1967 Sb., správní řád. Dovolatelka podrobně uvádí své námitky směřující proti závěrům orgánů činných ve správním řízení a činí závěr o nicotnosti rozhodnutí orgánů, které rozhodovaly po uplynutí tří let od právní moci původních, pro ni příznivých, rozhodnutí pozemkového úřadu. Z toho vyvozuje, že původní rozhodnutí pozemkového úřadu jsou účinná. Podrobně se zabývá jednotlivými rozhodnutími a dovozuje, že předmětné nemovitosti, za něž má být poskytnuta náhrada, měly i ke dni účinnosti zákona o půdě zemědělský charakter a soud měl o tom v řízení rozhodnout, když byl vázán rozhodnutím správního orgánu, u nějž platí presumpce jeho správnosti. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zvažoval, zda dovolání, jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem, je rovněž přípustné. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., za situace, kdy aplikace ustanovení §237 odst. 1 odst. a) nebo b) o. s. ř. nepřichází v úvahu, protože dovoláním napadeným rozsudkem byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Dovolací soud zvážil, že rozsudkem odvolacího soudu byla řešena otázka, kterou dovolací soud ve svém rozhodování dosud neřešil (§237 odst. 3 o. s. ř.), to je otázka věcné pasivní legitimace P. f., jehož procesní pasivní legitimace je dána, a dovolání proto posoudil jako přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z tohoto hlediska proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v dovolacím řízení v rámci dovolacích důvodů (§242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatní otázky nastoupení dovolatelkou nepovažuje dovolací soud za otázky zásadního právního významu, protože platnost dohody o poskytnutí náhrady za znehodnocené a odstraněné budovy podle zákona o půdě byla řešena odvolacím soudem v souladu s běžnou judikaturou v případech, kdy dohoda byla sjednána v rozporu se zákonem, včetně závěru, že absolutní neplanost dohody působí od počátku jejího sjednání a způsobuje neplatnost i dalších na ní závislých právních úkonech.
Dovolací soud se nezabýval ani problematikou zrušení původních rozhodnutí pozemkového úřadu, která byla posuzována v rámci řízení před Nejvyšším správním soudem a jeho závěry byly obsaženy v jeho rozsudku ze dne 30. 6. 2004, č. j. 6 A 32/2002-117, jímž jsou soudy vázány. V něm Nejvyšší správní soud s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 513/98 dovodil nicotnost rozhodnutí pozemkového úřadu, pokud věcně rozhodoval o nároku oprávněných osob k předmětnému majetku, který nebyl majetkem zemědělským ve smyslu §1 odst. 1 zákona o půdě, což vzal za prokázané pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu, jež nebylo napadeno správní žalobou. P. úřad nemohl proto o návrhu na vydání nemovitostí podle §9 zákona o půdě věcně rozhodnout.
Dovolací soud proto při posouzení otázky, kterou si vytkl k přezkoumání v daném dovolacím řízení, vyšel z nezpochybnitelného zjištění, že budovy s pozemky, jejichž znehodnocení či odstranění je předmětem řízení o náhradu podle zákona o půdě, nebyly zemědělským majetkem ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) nebo b) tohoto zákona, a na právní vztahy právních nástupců původních majitelů, z nichž přešel tento majetek na stát, a právnické osoby, která tento majetek v roce 1991 držela, se v důsledku toho nevztahuje a nevztahoval zákon o půdě. Charakter nemovitostí byl dán ke dni účinnosti zákona o půdě, jenž jej vymezil, a bylo otázkou správnosti či nesprávnosti deklarování tohoto charakteru k tomu příslušným správním orgánem. P. f. je oprávněn a povinen spravovat pouze zemědělský majetek státu a má podle §18a zákona o půdě poskytovat za obce, které jsou povinnými osobami, náhrady upravené zákonem o půdě. Není tedy oprávněn poskytovat ani za obce náhrady, vyplývající z jiných restitučních předpisů. Pokud se k takové náhradě zavázal, šlo o závazek porušující zákon o půdě a tudíž neplatný pro rozpor se zákonem. Takový závěr nemůže ovlivnit okolnost, že osoba, jež náhradu požadovala, a osoba, která ji případně měla podle jiného právního předpisu poskytnout, se spolu dohodly, že náhradu poskytne osoba třetí, tedy P. f. V této souvislosti je třeba s ohledem na tvrzení dovolatelky konstatovat, že P. f. nemohl být v roce 1991 povinnou osobou podle restitučních předpisů, protože ke dni jejich účinnosti ještě ani neexistoval. Tím, že mu později bylo zákonem uloženo poskytovat náhrady za některé subjekty, které byly ze zákona o půdě povinny k náhradě za znehodnocené nebo odstraněné budovy, se sám povinnou osobou nestal.
Z toho vyplývá jednoznačný závěr, že P. f. není ve věci pasivně legitimován.
Dovolací soud tedy shledal právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání podle §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
Žalovanému nevznikly v dovolacím řízení náklady a jejich náhradu proto dovolací soud žalobkyni neuložil (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu