ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4286.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4286/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: a) JUDr. E. B., b) PhDr. P. B., a c) JUDr. Z. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 1. 2008, sp. zn. 30 Co 526/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 82/2004 (žalobců JUDr. E. B., PhDr. P. B. a JUDr. Z. B., zastoupených advokátem, proti žalované G. H. m. P., zastoupené advokátem, 150 00 Praha 5, U Nikolajky 5, o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 22. 3. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 18. 12. 2006, čj. 21 C 82/2004-75. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců o vydání 10 obrazů (v žalobě přesně označených jmény tvůrců obrazů, názvem obrazů i vyznačením roku vzniku obrazů a jejich velikostí). Bylo také rozhodnuto, že se žalované galerii nepřiznává náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 15. 1. 2008, sp. zn. 30 Co 526/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 18. 12. 2006, čj. 21 C 82/2004-75, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že se žalované g. nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soudu byl tohoto názoru, že z obsahu žaloby žalobců je zřejmé, že v této právní věci žalobci uplatnili tzv. reivindikační žalobu (ve smyslu ustanovení §126 občanského zákoníku). Žalobci tvrdili, že jimi v žalobě uvedené obrazy přešly bezúplatně do správy žalované g. na základě rozsudku Vyššího vojenského soudu v P. z 20. 4. 1962, sp. zn. 172/62, jímž byl otci žalobců R. B. uložen i trest propadnutí majetku, ale protože tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 18. 7. 1968, následně bylo trestní stíhání R. B. zastaveno a došlo v roce 1969 i ke zrušení zajištění jeho majetku, které bylo nařízeno v roce 1962 bývalou G. p. Žalobci měli tedy za to, že vlastnické právo jejich otce tu zůstalo zachováno a že se na základě projednání dědictví po otci žalobců R. B. stali vlastníky v jejich žalobě uvedených uměleckých předmětů.
Odvolací soud s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu i na právní závěry Ústavního soudu ČR, zaujaté ve stanovisku pléna tohoto soudu z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, dospěl k právnímu závěru, že tu nebylo možné domáhat se ochrany vlastnického práva podle občanského zákoníku, když totiž v tomto případě bylo možné uplatnění nároku podle restitučního předpisu, jako předpisu speciálního (a takový nárok byl i otcem žalobců bezúspěšně uplatněn v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 103/92). Odvolací soud tu dospěl k výslednému právnímu závěru, že „z důvodu existence restitučních předpisů nemůže tu být shledána opodstatněnou žaloba, kterou se vlastník (popřípadě jeho dědicové) domáhá podle obecných předpisů vydání věcí, které přešly v rozhodné době podle restitučních předpisů (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) na stát, přičemž tu nebyly splněny zákonné podmínky k vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobců, jako věcně správný podle ustanovení §218 občanského soudního řádu, a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s použitím ustanovení §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 10. 3. 2008 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 5. 5. 2008 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) i c) občanského soudního řádu a z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že jako dovolací důvod žalobci uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé poukazovali na to, že otec žalobců vyzval žalovanou galerii k vydání věcí, o něž jde i v tomto řízení, a po nevyhovění výzvě podal i žalobu o vydání věcí u soudu, ale jeho žaloba byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 26. 10. 1993, sp. zn. 11 C 103/92, a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze 16. 3. 1994, sp. zn. 23 Co 532/94. Podle názoru dovolatelů soudy obou stupňů tu dospěly k závěru, že vydání žalobcem uváděných obrazů nespadá pod restituční předpisy, takže „se nelze ztotožnit se závěry soudů, které ve věci rozhodovaly a měly za to, že se na tento případ restituční předpisy nevztahovaly“, zatím co nyní v této právní věci (sp. zn. 21 C 82/2004 Obvodního soudu pro Prahu 6) oba soudy zase zdůrazňují, že na tuto právní věc restituční předpisy dopadají.
Dovolatelé poukazovali na to, že majetek jejich otce, jehož vydání se žalobci v této právní věci žalobci (sp. zn. 21 C 62/2004 Obvodního soudu pro Prahu 6) domáhají, byl usnesením bývalé G. p. – h. v. p. z 19. 2. 1962 podle ustanovení §347 trestního řádu zajištěn. Rozsudkem Nejvyššího soudu z 18. 7. 1968, čj. Tzv 12/68, byl však zrušen rozsudek Vyššího vojenského soudu v P. z 20. 4. 1962, sp. zn. 1 T 2/62 (kterým byl otec žalobců uznán vinným trestným činem sabotáže a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 let), v celém rozsahu zrušen (a to včetně výroku o propadnutí majetku). Usnesením Městského prokurátora v Praze ze 7. 11. 1969, sp. zn. I Kv 1/68, bylo podle ustanovení §349 trestního řádu zrušeno i zajištění majetku, nařízené dne 19. 2. 1962 a toto zrušující usnesení nabylo právní moci 7. 12. 1969. Dovolatelé jsou tohoto názoru, že „při tomto zrušení zajištění majetku je pak vlastníkem dříve zajištěného majetku opět obviněný“. Podle názoru dovolatelů ten, kdo byl zcela zproštěn obžaloby, má nárok na vrácení majetku, který přešel na stát na základě výroku o propadnutí majetku vůči státu, který propadlou věc nadále drží; opačný názor soud v této právní věci je podle názoru dovolatelů „ve zjevném rozporu s článkem 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech“. Za uvedené situace, kdy došlo ke zrušení zajištění majetku obviněného (na základě mimořádné opravného prostředku) nelze přisvědčit názoru, že „obviněný nemá šanci majetek získat zpět, když se podle restitučních předpisů už vrácení tohoto majetku domáhat nemůže“.
Dovolatelé zastávají právní názor, že aplikace ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je možná jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; toto ustanovení však nelze použít na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu, jak je tomu i v daném případě, tj. na základě rozhodnutí o zajištění majetku podle ustanovení §347 trestního řádu; nejde tu také ani o případ převzetí věci na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky.
Ve vyjádření žalované g. k dovolání žalobců bylo uváděno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť odvolací soud správně dovodil, že se tu nelze domáhat ochrany tvrzeného vlastnického práva podle obecných předpisů, když tu došlo k zániku tohoto práva v rozhodné době podle restitučních předpisů (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Žalobci, jejichž právní předchůdce již bezúspěšně uplatnil tentýž nárok podle restitučního předpisu, se nyní nemohou domáhat uspokojení svého tvrzeného nároku podle obecných předpisů.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (když tu přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu dána nebyla), podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 21 C 82/2004 Obvodního soudu pro Prahu 6), že by odvolací soud svým rozsudkem z 5. 1. 2008 řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak uváděl ve svém rozsudku z 5. 1. 2008 (sp. zn. 30 Co 526/2007 Městského soudu v Praze) podle ustanovení §126 občanského zákoníku (o právu vlastníka na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje) v souvislosti s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
V této právní věci se tedy soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o ochranu tvrzených práv vlastníka podle ustanovení občanského zákoníku ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s ustanoveními právního předpisu restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba (její dědici), jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li nárok uplatnit (anebo jej i bezúspěšně uplatnila) podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů). V tomto stanovisku bylo vyloženo, že se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jeho zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy, neboť by jinak docházelo k obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství. Bylo tu i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním ale i dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb. se ve skutečnosti týká (svou úpravou mimosoudních rehabilitací) veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989, na tento majetek nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před desetiletími, by tak byla narušena právní jistota osob, která v průběhu této doby nabyly věc od státu a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., jakož i s ustanoveními občanského zákoníku), popřípadě že by řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soud než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených žalovanou galerií na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a také k obsahu již zmíněného vyjádření žalované g. k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu stručně v podstatě již to, co bylo ze strany této žalované vyjádřeno a uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu
U