ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.454.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 454/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P., a. s., zastoupeného advokátem proti žalovanému J. a v. s., s.r.o., zastoupenému advokátem o zaplacení částky 102.274,60 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 307/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 59 Co 193/2004-171, takto:
I. Dovolání žalobce do výroku I. rozsudku odvolacího soudu se zamítá.
II. Dovolání žalobce do výroku II. rozsudku odvolacího soudu se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 3. 2004, č.j. 26 C 307/2002-118, ve výroku I. tak, že žalobu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 27.712,50 Kč, smluvní pokutu ve výši 35.380,- Kč a smluvní pokutu ve výši 0,05% za každý den prodlení z částky 13.456,80 Kč od 25. 9. 2004 do 1. 3. 2004, z částky 20.464,50 Kč od 25. 9. 2001 do 1. 3. 2004, z částky 7.248,10 Kč od 25. 9. 2001 do 1. 3. 2004 a z částky 19.706,40 Kč od 25. 9. 2001 do 1. 3. 2004, zamítl. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., kterým byla žaloba zamítnuta v části, podle které byl žalovaný povinen žalobci zaplatit částku 74.562,- Kč a smluvní pokutu ve výši 0,05% za každý den prodlení z částky 13.456,80 Kč od 29. 8. 2001 do 24. 9. 2001 a od 2. 3. 2004 do zaplacení, z částky 20.464,50 Kč od 29. 8. 2001 do 24. 9. 2001 a od 2. 3. 2004 do zaplacení, z částky 7.248,10 Kč od 29. 8. 2001 do 24. 9. 2001 a od 2. 3. 2004 do zaplacení a z částky 19.706,40 Kč od 29. 8. 2001 do 24. 9. 2001 a od 2. 3. 2004 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 0,05% denně z částky 26.377,- Kč od 14. 11. 1997 do 28. 8. 2001, z částky 15.021,80 Kč od 31. 5. 1998 do 28. 8. 2001, tedy celkem úrok z prodlení ve výši 27.106,20 Kč a dále úrok z prodlení ve výši 0,05% denně z částky 26.377,- Kč od 29. 8. 2001 do zaplacení a z částky 15.021,80 Kč od 29. 8. 2001 do zaplacení. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud tak, že je přiznal žalovanému za řízení před soudem prvního stupně ve výši 28.665,- Kč a za odvolací řízení v částce 32.050,- Kč.
Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - shledal smlouvu o nájmu nebytových prostor ze dne 6. 8. 1997, uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným (jako nájemcem) platnou, neboť předmět nájmu, uvedený v jejím čl. I. a II., byl vymezen dostatečně určitě. Nicméně nárok uplatněný z uvedené smlouvy nemohl být, jak dovodil již soud prvního stupně, žalobci přiznán s ohledem na žalovaným oprávněně vznesenou námitku promlčení. Vzhledem k tomu, že šlo o plnění ze smlouvy, běžela promlčecí lhůta podle ustanovení §101 občanského zákoníku (dále „o. z.“) v trvání tří let ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Žalobce se domáhal uhrazení nájemného ve výši 26.377,- Kč s příslušenstvím; to se stalo splatným dne 4. 11. 1997 a ve výši 15.021,- Kč s příslušenstvím dne 31. 5. 1998. Žalobce však uplatnil nárok u soudu až dne 28. 8. 2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto v části o nepřiznání 74.562,- Kč a smluvní pokuty potvrzen výrokem II. rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud se však neztotožnil se závěry soudu prvního stupně vedoucími k přiznání platby částky 27.712,50 Kč a dvojí smluvní pokuty (došlo tu ke změně rozsudku soudu prvního stupně, viz výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Nárok na dlužné nájemné tu vycházel ze smlouvy o nájmu věcí ze dne ze dne 12. 8. 1996. Odvolací soud shledal tuto smlouvu absolutně neplatnou pro neurčitost a nesrozumitelnost předmětu nájmu (čl. I. smlouvy) podle §3 odst. 3, 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdejším znění. Měl zato, že z této neplatné smlouvy nelze uplatňovat žádná plnění ani v režimu bezdůvodného obohacení, neboť pro absenci bližšího označení a specifikace předmětu nájmu není srozumitelné, co mělo být užíváno.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výrokům I. a II.) podal žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly právní režim listiny „Splátkový kalendář - dohoda“ ze dne 3. 2. 1999, sjednané mezi žalobcem (resp. jeho právním předchůdcem) a žalovaným, a to s ohledem na běh promlčecí doby. Tato dohoda měla být posouzena podle obchodního zákoníku jako uznání závazku (§323), což by vedlo k přerušení běhu promlčecí doby a k promlčení pohledávek žalobce za žalovaným by tak nemohlo dojít. Dovolatel též považoval smlouvu o nájmu věcí ze dne 12. 8. 1996 za platnou, neboť „inženýrské sítě, komunikace a zařízení k tomu náležející“ jsou podle ustanovení §118 o. z. věcí v právním slova smyslu a mohou tak být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, tedy i předmětem vztahů nájemních. V případě absolutní neplatnosti smlouvy by podle dovolatele šlo o bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť by užíváním předmětných věcí získal majetkový prospěch z neplatného právního úkonu podle §451 odst. 2 o. z. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání do výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustné §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a do výroku II. rozsudku téhož soudu mohlo být přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Žalobce dovozoval důvodnost dovolání z ustanovení §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Ve vztahu k potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, dospěl-li ten k závěru, že nárok žalobce je promlčen. Argumentaci odvolacího soudu, vycházející zejména z aplikace §101 o. z. o tříleté obecné promlčecí době a vymezení konkrétního počátku jejího běhu, považuje dovolací soud za správnou a přesvědčivou.
Odvolací soud se blíže nezabýval – vzhledem ke svému závěru o promlčení nároku – možností posouzení písemnosti ze dne 3. 2. 1999, tj. splátkového kalendáře sjednaného pronajímatelem a nájemcem, jako uznání závazku. Lze tu však plně přisvědčit závěrům první instance, jež nepřiznala obsahu listiny znaky uznání dluhu ve smyslu §558 o. z. (str. 7 rozsudku). Byl sice uveden příslib k zaplacení (splátky, termíny), ale nájemné není blíže specifikováno (právní vztahy mezi stranami byly komplikované) včetně dlužných období, rozložení jednotlivých plateb a případného zahrnutí smluvní pokuty. Nelze tedy hovořit o uznání dluhu co do výše. Poněvadž by případné náležité posouzení tohoto právního aspektu věci odvolacím soudem nevedlo k jinému výsledku této části řízení, nepovažuje dovolací soud za nezbytné pro tento dílčí nedostatek přikročit k částečnému zrušení rozsudku odvolací instance, který je jinak věcně správný.
V relaci k měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu (zamítnutí žaloby) Nejvyšší soud konstatuje, že zcela sdílí právní závěry odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o nájmu ze dne 12. 8. 1996. Jednalo se sice o smlouvu řídící se obecným režimem nájmu podle §663 a násl. o. z. (nikoli tedy právní úpravou podle zákona č. 116/1990 Sb.), to však nic nemění na neurčitosti vymezení předmětu nájmu, neodpovídající požadavku §37 odst. 1 o. z. Pronajaty byly v areálu „komunikace, vodovody a kanalizace, elektrorozvody, rozvody tepla“. V případě sjednání takového předmětu nájmu nelze hovořit o tom, že by nájemci svědčilo právo výhradního užívání předmětu nájmu, a to již vzhledem k jeho povaze. Nejvyšší soud sice v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1308/2003 připustil, že části nynějšího předmětu nájmu, a to kanalizační a vodovodní přípojky, nejsou součástí pozemku a mohou být tedy samostatným předmětem vlastnictví (pořizovatele), to však ani zdaleka nepokrývá celý předmět nájmu, jak byl v nyní posuzované věci sjednán. Je také záhodno podotknout, že jednotlivé inženýrské sítě se řídí odlišným správněprávním režimem, potenciálně omezujícím uživatele, a že by bylo třeba z hlediska „nerušenosti“ užívání předmětu nájmu rozlišit, resp. zohlednit, zda jsou vedeny přes pozemek, umístěny v odděleném prostoru atd.
Odvolací soud tedy nepochybil při právním posouzení věci ohledně svého rozsudečného výroku I. (měnícího). Pokud jde o výrok II. jeho rozsudku (potvrzující), pak ten je založen na správném posouzení pro věc určující právní otázky v souladu s hmotným právem a věci nelze přiznat – pro specifické skutkové okolnosti, aniž by došlo současně ke kontradikci judikatury vyšších instancí – judikatorní přesah.
Nebyl tedy ani naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (I.) ani dána přípustnost dovolání pro tvrzený zásadní právní význam části napadeného rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. (II.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce dílem zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.) a dílem odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Úspěšnému žalovanému nevznikly v tomto řízení žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. března 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu