ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4630.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4630/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců: a) H. J., b) JUDr. A. K., a c) Ing. Z. K., žalobci a) a c) zastoupeni advokátkou, proti žalovaným 1. L. České republiky, s. p., a 2. Obec S., zastoupena advokátkou, o určení, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod. sp. zn. 5 C 218/2002, o dovolání žalobců a) a c) a o dovolání žalobce b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. 11. 2006, č. j. 12 Co 807/2005-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se domáhali vydání rozhodnutí, kterým by každému z nich byl vydán spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/9 k lesním cestám v katastrálním území S. p. č. 2569/2, 2571, 2572, 2574/2, 2574/2, 2575, 2581/1, a 2581/2 a pozemkům ve zjednodušené evidenci – původ parcely pozemkový katastr p. č. 2569, 2570, 2572, 2574, 2578 a 2581 vedeným na seznamu veřejného statku (dále jen „předmětné nemovitosti“), k nimž měla jejich matka G. J. ke dni 8. 5. 1945 spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/3. Dále se žalobci domáhali určení, že každému ze dvou zbývajících původních spoluvlastníků, K. W.-W. a JUDr. O. M., náležel ke dni úmrtí (17. 8. 1978 a 10. 4. 2001) spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem v rozsahu 1/3.
Okresní soud v Třebíči jako soud prvního stupně dospěl v rozsudku ze dne 28. 6. 2005, č. j. 5 C 218/2002-199, k závěru (výrok I.), že žalobci jako právní nástupci původní spoluvlastnice G. J. řádně uplatnili svůj restituční nárok na vydání předmětných nemovitostí dle §9 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a proto určil, že každý ze tří žalobců má proti žalovaným nárok na vydání 1/9 spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem. Naproti tomu, soud prvního stupně zamítl návrh na určení (výroky II. a III.), že K. W.-W. a JUDr. O. M. byli ke dni úmrtí každý 1/3 spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, a to vzhledem k nesplnění podmínky naléhavého právního zájmu, s odůvodněním, že v dané věci jde o restituční spor, u kterého „nelze dovodit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tam, kde podle restitučního zákona bylo možné uplatnit nárok na vrácení majetku a z nějakých důvodů takovému požadavku vyhověno nebylo“ (pr. věta nál. ÚS z 2. 2. 2005, II. ÚS 528/02, N 23/36). Dále soud prvního stupně uvedl, že není podstatné, zda stát nabyl předmětné nemovitosti na základě platného právního důvodu, neboť postačí, že je po 25. 2. 1948 fakticky převzal, a to vzhledem k §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě („Oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku […] p) převzetí nemovitosti bez právního důvodu…“), jak tomu bylo v souzeném případě.
Krajský soud v Brně rozsudkem z 22. 11. 2006, č. j. 12 Co 807/2005-269, odvoláním napadené zamítavé výroky (tj. výroky II. a III.) ve vztahu žalované č. 2 (obci Svatoslav) potvrdil a ve vztahu k žalované č. 1 (L. České republiky, s. p.) zrušil a řízení zastavil z důvodu nesplnění podmínky řízení daného nedostatkem návrhu podle §79 o. s. ř., který má povahu neodstranitelné vady řízení, §104 odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu k žalované č. 2 (obci S.) odvolací soud převzal právní názor soudu prvního stupně o tom, že chybí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví K. W.-W. a JUDr. O. M., a doplnil, že ten, jehož nemovitost přešla na stát v rozhodné době stanovené v jednotlivých restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle §80 o. s. ř., bylo-li možné nároky uplatnit podle těchto restitučních předpisů (srov. rozs. velkého senátu NS z 11. 9. 2003, 31 Cdo 1222/2001).
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a c) dovolání, jehož přípustnost shledávali v §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí). Namítali, že vada v označení žalovaného č. 1 byla vadou odstranitelnou, a proto měl odvolací soud vyzvat k odstranění této vady ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. (srov. nál. ÚS z 29. 6. 1995, III. ÚS 74/94, N 42/3). Dále namítali, že v restitučním řízení podle zákona o půdě Pozemkový úřad v T. ani Krajský soud v Brně nevyhověly žalobcům ohledně spoluvlastnických podílů K. W.-W. a JUDr. O. M., neboť dospěly k závěru, že nemovitosti žalobců podléhaly konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., zatímco v probíhajícím sporu dospěly soudy nižšího stupně k závěru o přechodu předmětných nemovitostí na stát bez právního důvodu. Uvedeným rozporem je, podle názoru dovolatelů, naplněna podmínka naléhavého právního zájmu umožňující, aby se dovolatelé domohli náhrady křivd - nejen minulých, ale i nově způsobených - podáním určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i žalobce b). Namítal, že teprve v probíhajícím sporu dospěly soudy k závěru, že k odnětí došlo po 25. 2. 1948, zatímco v předchozím restitučním řízení orgány nevydaly majetek podle zákona o půdě, neboť za opomenutí řady skutkových i právních skutečností zaujaly názor, že majetek byl vlastníkům odňat před počátkem rozhodného období, tedy před 25. 2. 1948. Dále dovolatel namítal, že zákon o půdě (příp. na něj navazující zák. č. 243/1992 Sb.) v dané situaci nepředstavuje lex specialis k obecným předpisům, neboť neodkazuje na dekret č. 12/1945 Sb., resp. 108/1945 Sb. Dovolatel rovněž zdůraznil, že stát nenabyl předmětných nemovitostí na základě platného právního důvodu a že původní vlastníci proto nemohli své vlastnické právo pozbýt.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
C. Přípustnost a důvodnost dovolání
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta (žalobci a/ a c/) a žalobcem b/, který má právnické vzdělání. Dovolání splňuje formální a obsahové náležitosti předepsané §241a odst. 1 o. s. ř.
I. Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně (až na zamítavý výrok soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému č. 1, který odvolací soud zrušil a řízení v daném rozsahu zastavil – srov. část C. II. tohoto odůvodnění), může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Takový závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku však dovolací soud nemohl učinit, neboť odvolací soud vyřešil nemožnost podání určovací žaloby v souladu s nálezem ÚS z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st 21/05, 477/2005 Sb., jakož i s rozsudkem NS z 17. 2. 2006, 22 Cdo 25/2006 („Přešly-li tedy sporné nemovitosti na stát v rozhodném období bez právního důvodu [§6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. – zákon o půdě], nelze návrhu na jejich vydání, příp. určení vlastnictví k nim, uplatněnému podle obecných předpisů, vyhovět.“) a rozsudkem velkého senátu NS z 11. 9. 2003, 31 Cdo 1222/2001 („…hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu §126 obč. zák. nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Taková speciální právní úprava však v daném případě nechyběla. Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván zákonem o půdě, konkrétně jeho ustanovením §6 odst. 1 písm. p), podle něhož oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.“). Z uvedeného se podává, že absence právního důvodu pro převzetí předmětných nemovitostí státem – které se navíc uskutečnilo desítky let před r. 1989 – není relevantní, když na uvedenou možnost zákon o půdě výslovně pamatuje v §6 odst. 1 písm. p) a „samotné plynutí času je dle názoru Ústavního soudu skutečností tak závažnou, že i tehdy, kdy s ním nelze ve všech případech zánik vztahu k věci ve smyslu právním, nebo naopak jeho vznik, spojovat, je třeba přiznat mu účinky faktické“ (nál. ÚS z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st 21/05, 477/2005 Sb.). Stejně tak se dovolací soud neztotožnil s názorem dovolatelů, že by soudy měly v rámci probíhajícího sporu o určení vlastnictví napravit pochybení údajně učiněná v rámci restitučního řízení podle zákona o půdě, která mají spočívat v nesprávnosti skutkových zjištění, že spoluvlastnický podíl K. W.-W. a JUDr. O. M. byl zkonfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. před datem 25. 2. 1948. Případnou nesprávnost soudních i správních rozhodnutí lze napravovat, bez ohledu na složitost věci, výhradně v zákonném procesním rámci a nelze připustit obcházení pravomocného soudního restitučního rozhodnutí vydaného v řízení podle zákona o půdě jeho mimořádným přezkumem za použití určovací žaloby ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Řečeno jinak, ani v demokratickém právním státě nemůže být přezkum neomezený, nýbrž procesní předpisy stanoví okamžik, k jakému je řízení v zásadě konečné (i pokud by s ním strany nesouhlasily), přičemž je věcí zákonodárce, aby stanovil, za jakých podmínek se připouští průlom do právní jistoty stran, např. obnovou řízení.
II. Dovolací soud shledal v souladu s ustanovením §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustným, pokud se jím dovolatelé domáhali zrušení výroku, kterým odvolací soud ve vztahu k žalovanému č. 1 (L. České republiky, s. p.) zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil. Dovolací soud však v uvedeném směru dospěl k závěru o zjevné bezdůvodnosti dovolání (§243b odst. 1 o. s. ř.), a proto je odmítl, a to přesto, že nesdílí závěr odvolacího soudu o (neodstranitelném) nedostatku návrhu na zahájení řízení, byla-li v návrhu za žalovaného č. 1 označena Česká republika, zastoupená L. České republiky, s. p. a je-li „nepřesné označení existujícího žalovaného subjektu […] nedostatkem, který je třeba odstranit postupem podle §43 o. s. ř.“ (pr. věta nál. ÚS z 4. 11. 1998, IV. ÚS 245/97, N 135/12). Podstatné totiž zůstává, že soudy nižšího stupně by nemohly v dalším řízení než opětovně konstatovat nedostatek naléhavého právního zájmu (jak bylo rozvedeno pod bodem C. I. tohoto rozhodnutí), a to i ve vztahu k žalovanému č. 1 (L. České republiky, s. p.) a určovací žalobu podle §80 písm. c) o. s. ř. zamítnout. Jinými slovy, procesní pochybení spočívající v nedostatku poučení žalobců o správném označení žalovaného č. 1 nemohlo výsledek sporu jakkoli ovlivnit, a proto by zrušení rozsudku odvolacího soudu představovalo pustý formalismus, který by navíc neodpovídal koncepci dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
III. Dovolací soud odmítl dovolání také v části, ve které dovolatelé napadali rozsudek odvolacího soudu co do výroků o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), a to i pokud je formálně součástí rozsudku. Přitom dovolání proti usnesení může být přípustné jen podle ustanovení §238, 238a a 239 o. s. ř. (§237 o. s. ř. se týká jen rozsudků). Uvedená ustanovení ovšem na usnesení o nákladech řízení nedopadají.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán již tím, že žádnému z žalovaných, přes jejich úspěch ve věci, v dovolacím řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. března 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu