ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.471.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 471/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele S. b. d. D., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 18. 9. 2007, sp. zn. 28 Co 590/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 63/2006 (žalobce S. b. d. D., zastoupeného advokátem, proti žalované JUDr. I. S., o určení vlastnického práva, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce – M. D., zastoupeného advokátkou, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího stavebního bytového družstva, podané u soudu 20. 6. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Příbrami z 27. 3. 2007, č. j. 10 C 63/2006-95. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o určení, že žalující Stavební bytové družstvo D. je vlastníkem podílu (o velikosti 32385/34045) pozemku parc. č. 2475/1 – zastavěné plochy a nádvoří (o výměře 154 m2), pozemku parc. č. 2477/1 – zastavěné plochy a nádvoří (o výměře 218 m2) a pozemku parc. č. 2478/1 – zastavěné plochy a nádvoří (o výměře 251 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 3740 pro katastrální území a obec D. (okres P. u Katastrálního úřadu pro S., katastrální pracoviště P. Žalujícímu družstvu a vedlejšímu účastníku řízení (Městu D.) bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradu nákladů řízení 360,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalujícího S. b. d. D. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 18. 9. 2007, sp. zn. 28 Co 590/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným; odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudem prvního stupně.
Odvolací soud poukazoval především na to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že na listu vlastnictví č. 3740 pro katastrální území D. jsou u Katastrálního úřadu pro S. (katastrálního pracoviště P.) zapsáni jako vlastníci pozemků, o něž jde v tomto řízení, jednak S. b. d. D. (co do spoluvlastnického podílu 32385/34045) a jednak JUDr. I. S., a to na základě dědické dohody (schválené Obvodním soudem pro Prahu 8 z 8. 4. 2005, č. j. 20 D 1499/2004-32). Žalovaná JUDr. I. S. zdědila pozemek katastr. č. 1440/3-díl 1 (o výměře 1974 m2) po zůstaviteli J. S.; tento pozemek je zastavěn sídlištěm bytové výstavby. J. S. prodal kupní smlouvou ze 17. 5. 1989 státu – Krajskému investorskému útvaru P. část pozemku parc. č. 1440/3 v katastrálním území D. (o výměře 1110 m2), na níž však domy čp. 1496, čp. 1497, čp. 1498 a čp. 1499 žalujícího S. b. d. D. nestojí.
Soud prvního stupně dospěl v této právní věci k závěru, že jak žalující stavební bytové družstvo, tak i vedlejší účastník řízení – Město D. uváděné pozemky nenabyli vydržením, když totiž Město D. nepostupovalo při mapování nemovitého majetku, se kterým dříve hospodařil bývalý Městský národní výbor v D. a kterýž přešel do vlastnictví Města D. podle zákona č. 172/1991 Sb., „s obvyklou mírou opatrnosti a nezkontrolovalo nabývací tituly“ ohledně pozemků a „nemohlo být proto v dobré víře, že je vlastníkem pozemků“.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku z 18. 9. 2007 (sp. zn. 28 Co 590/2007 Krajského soudu v Praze) vycházel z těchto zjištění i právních závěrů soudu prvního stupně a dodával, že „kupní smlouva, uzavřená dne 27. 5. 1989 mezi státem, jako nabyvatelem, aj. J. S., jako převodcem, je absolutně neplatným právním úkonem od samého počátku podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud měl za to, že důvodem neplatnosti uvedené smlouvy je její neurčitost, tedy nedostatečné a nekonkrétní označení předmětu smlouvy, když podle této smlouvy se převáděla část pozemku parc. č. 1440/3 (o výměře 1110 m2) v katastrálním území D., uvedená v geometrickém plánu z 28. 12. 1986 č. 316102/858/86, který nebyl součástí smlouvy. Zmíněný geometrický plán se nezachoval a není ani jinak postaveno na jisto, zda odděloval pouze jednu část převáděného pozemku parc. č. 1440/3, v katastrálním území D. či více částí tohoto pozemku parc. č. 1440/3, který měl původně výměru 4.533 m2. Uvedenou smlouvou převáděná číst pozemku parc. č. 1440/3 v katastrálním území D. není ostatně identická s pozemky, o něž jde podle žaloby žalobce v tomto řízení. Odvolací soud dospěl tedy k závěru, že „na základě této neplatné smlouvy z 27. 5. 1989 nemohlo dojít k převodu části pozemku na stát a jejím vlastníkem zůstal nadále převodce J. S.“.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda tu nedošlo k nabytí vlastnického práva vydržením a dovozoval, že „pokud se někdo uchopí držby nemovitostí na základě kupní smlouvy neplatné z důvodu, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouvy k nabytí vlastnictví postačuje; držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže však vést k vydržení“.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že Město D. se nemohlo stát vlastníkem pozemku podle zákona č. 172/1991 Sb., protože z důvodu neplatnosti smlouvy ze 17. 5. 1989, nebyla Česká republiky vlastníkem této nemovitosti, která tak nemohla přejít do vlastnictví obce podle uvedeného zákona. Odvolací soud byl i toho názoru, že na bývalý Městský národní výbor v D. přešlo právo hospodaření na základě hospodářské smlouvy ze 14. 12. 1988 k jiné části původního pozemku katastrální číslo 1440/3 v katastrálním území D., než k té části, na níž jsou dnes postaveny domy čp. 1496, čp. 1497, čp. 1498 a čp. 1499 v D.
Odvolací soud posléze byl i toho názoru, že žalující stavební bytové družstvo nabylo pozemky, o něž jde v tomto řízení, od Města D. smlouvou z 15. 9. 2003, ale i tato kupní smlouva je neplatná, neboť touto smlouvou Město D. převádělo na uvedené družstvo více práv než samo mělo a převádělo tedy takto pozemky, které nevlastnilo. V důsledku toho si ani žalující stavební bytové družstvo nemohlo započíst držbu svých právních předchůdců, která nebyla oprávněná, takže ani žalujícímu bytovému družstvu neuplynula zákonem stanovená desetiletá nepřetržitá oprávněná držba pozemků.
Protože žalující bytové družstvo se nestalo, podle názoru odvolacího soudu, vlastníkem v žalobě vymezeného podílu na pozemcích v katastrálním území Dobříš ani na základě kupní smlouvy, ani vydržením, nemohla být jeho žaloba, podle hodnotící úvahy odvolacího soudu, úspěšná a soud prvního stupně tuto žalobu právem zamítl.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 11. 10. 2007 doručen advokátu, který žalující družstvo v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 21. 11. 2007 podáno u Okresního soudu v Příbrami, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolávající se stavební bytové družstvo trvalo na svém názoru, že „je výlučným vlastníkem sporných pozemků, které nabylo od vlastníka, zapsaného v katastru nemovitostí“.
Dovolatel zdůrazňoval, že „všichni předchozí vlastníci, a to jak Krajský investorský útvar P., tak i Město D. vycházeli ze zápisu v katastru nemovitostí a z počátečního úmyslu a plánu, za jehož účelem se výkup pozemků prováděl, totiž k výstavbě bytových domů“. Všichni uvedení vlastníci byli tedy v dobré víře, že došlo k vykoupení pozemků pro bytovou výstavbu; o tom svědčí i geometrický plán Ing. L., kterým byly pozemky pod bytovými domy zaměřeny jako pozemky ve vlastnictví prodávajícího Města D., vše vycházelo z dobré víry v zápisy učiněné v katastru nemovitostí. Dovolatel poukazoval i na to, že např. i v notářském zápise ze 14. 10. 1994, sepsaném notářem JUDr. R. D. z P., o osvědčení o prohlášení S. b. d. D., se o pozemcích, o něž jde v tomto řízení, mluví jako o pozemcích ve vlastnictví Města D.
Ve vyjádření žalovaného JUDr. I. S. k dovolání dovolávajícího se S. b. d. v D., se uvádělo, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalující S. b. d. D. totiž, podle názoru žalované, nenabylo od Města D. pozemky, o něž jde v tomto řízení, jako od řádného vlastníka, zapsaného v katastru nemovitostí. Je tomu tak v důsledku neodstranitelné vady kupní smlouvy ze 17. 5. 1989, jejíž neurčitost při vymezení polohy vykupované části pozemku způsobila její absolutní neplatnost a tedy nenabytí pozemků kupujícím Městem D. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání dovolatele poukazovala na to, že samo Město D. místo části pozemku parc. č. 1440/3 (o výměře 1110 m2) užívalo dvě jiné rozdílné části této parcela v celkové výměře 2.328 m2 (tj. podle dosud posledního zápisu v katastru nemovitostí po provedení digitalizace v roce 1006) a ty si nechalo postupně zapsat jako obecní majetek získaný podle zákona č. 172/1991 Sb. Sporné pozemky, na kterých byly vystavěny bytové domy S. b. d. D. v „části“ svého půdorysu podle geometrického plánu Ing. L., vzniklé z části pozemků parc. č. 1440/3, díl 2, byly uvedeny až v roce 2003 v kupní smlouvě, uzavřené mezi Městem D. a S. b. d. D. dne 15. 9. 2003 a byly tu označeny jako pozemky parc. č. 2475/1, parc. č. 2476/1, parc. č. 2477/1 a parc. č. 2478/1 v katastrálním území a v obci D. Žalovaná má za to, že jak Město Dobříš, tak i Stavební bytové družstvo Dobříš si muselo být vědomo neurčitosti kupní smlouvy i kupní smlouvy z 15. 9. 2003, tj. v důsledku nemožnosti určit v ní skutečnou polohu kupovaného pozemku.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu spisu v této právní věci (sp. zn. 10 C 63/2006 Okresního soudu v Příbrami), ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 18. 9. 2007 (sp. zn. 28 Co 590/2007 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Z obsahu rozsudku odvolacího soudu z 18. 9. 2007 (sp. zn. 28 Co 590/2007 Krajského soudu v Praze) vyplývalo, že odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovením §37 odst. 1, §39, §129 odst. 1, §130 odst. 1 a §134 odst. 1 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení občanského soudního řízení) uplatnit i to, aby soudním rozhodnutím bylo určeno, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §134 občanského zákoníku se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 občanského zákoníku). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 občanského zákoníku).
Neplatnost právního úkonu, vyjádřená v §37 občanského zákoníku, je neplatností absolutní, od počátku, bez ohledu na to, zda se někdo důvodu neplatnosti dovolal, a je nerozhodné, zda došlo k vydání soudního rozhodnutí určujícího, že právní úkon je neplatný (viz již Sborník IV. Nejvyššího soudu, SEVT Praha 1986, str. 459).
Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou dobu vydržecí doby důvodné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V usnesení Ústavního soudu ČR ze 3. 6. 2004, III. ÚS 50/04, uveřejněném pod č. 36 ve svazku 33 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: „Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, jež je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitosti. Pokud se někdo chopí držby nemovitosti na základě kupní smlouvy neplatné z důvodu, že její předmět není dostatečně určitý nemůže, být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitostem postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., v částce 166 Sbírky zákonů, byl k výkladu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu zaujat právní závěr: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
Vzhledem k obsahu a slovnímu znění uvedených ustanovení občanského zákoníku i občanského soudního řádu a také vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury obecných soudů i k citovaným právním závěrům Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud ve svém rozsudku z 18. 9. 2007 (sp. zn. 28 Co 590/2007 Krajského soudu v Praze), v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k výkladovým právním závěrům Ústavního soudu ČR). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 18. 9. 2007, napadeným dovoláním dovolatel, ani žádnou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, jež upravují přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Při posuzování přípustnosti dovolání dovolatele nebylo možné pokládat za rozhodné námitky dovolatele, směřující v podstatě proti hodnocení důkazů, provedených v řízení před soudy obou stupňů v této právní věci, ze strany odvolacího soudu, jež vzhledem k ustanovení §132 občanského soudního řádu, realizujícímu procesní zásadu volného hodnocení důkazů, nejsou opodstatněnými námitkami nejen z hlediska posouzení přípustnosti dovolání, ale ani z hlediska posouzení dovolacích důvodů, které dovolací soud posuzuje ovšem až u dovolání, které splňuje zákonné předpoklady přípustného dovolání. Lze tu poukázat rovněž na právní závěry ze soudní judikatury uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo; Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů, které soudům náleží podle ustanovení §132 občanského soudního řádu. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která z obsahu spisu vyplývá, nebo vzal-li za zjištěno něco, co ve spise vůbec není.
Jestliže tedy nebyly u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, nezbylo dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované, ani vedlejšímu účastníku řízení, náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. dubna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu