ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4826.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4826/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyň a) E. V. bytem P., a b) H. G. W., bytem 2306 S. C., zastoupených JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 25, proti žalovanému MEZ Mohelnice, státnímu podniku , se sídlem v Mohelnici, Masarykova 33, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 67/2004 (pův. sp. zn. 9 C 329/1995), o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2007, č. j. 56 Co 586/2006-433, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 10. 9. 2007, č. j. 56 Co 586/2006-433 a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 10. 2006, č. j. 9 C 67/2004-374, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
1. Tvrzení žalobkyň a skutkový stav.
Žalobkyně se domáhaly vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s nimi podle §5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dohodu o vydání jedné ideální poloviny nemovitostí – průmyslových objektů s pozemky v M., blíže specifikovaných v rozhodnutí soudu prvního stupně (dále jen „nemovitosti“). Tvrdily, že jsou dědičkami po B. G., matce posledních majitelů předmětných nemovitostí, bratrů O. a K. G., kteří ji předemřeli.
Z provedeného dokazování plyne, že B. G. byla až do své smrti státní občankou Československa, resp. České republiky, s trvalým pobytem mimo její území. Dopisem ze dne 19. 1. 1991 uplatnila u žalovaného nárok na vydání nemovitostí. Žalobu podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. však nepodala a dne 1. 12. 1992 zemřela. Podle její závěti se dědičkami staly její vnučky, tedy žalobkyně. Obě žalobkyně ztratily československé státní občanství v letech 1974, resp. 1976 naturalizací ve Spojených státech amerických. Opět je nabyly až v letech 2000, resp. 2001 na základě zák. č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých čs. státních občanů. Žalobkyně uplatnily svůj nárok na vydání nemovitostí u žalovaného výzvou ze dne 24. 4. 1995. Protože výzvě nebylo vyhověno, podaly žalobkyně dne 19. 9. 1995 předmětnou žalobu.
2. Postup řízení.
i) Okresní soud v Šumperku žalobu rozsudkem ze dne 29. 2. 2000, č. j. 9 C 329/95-171 zamítl s odůvodněním, že nárok B. G. zanikl její smrtí a žalobkyně jako oprávněné osoby nesplňují podmínku státního občanství ČR.
ii) K odvolání žalobkyň Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 12. 2001 č. j. 3 Co 511/2001-200 rozsudek Okresního soudu potvrdil, ačkoliv dospěl k závěru, že restituční nárok se dědí. Dále však dovodil zánik nároku uplynutím lhůty jednoho roku k jeho uplatnění u soudu podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., tj. k 1. 4. 1992, tedy ještě za života B. G., která zemřela.
iii) K dovolání žalobkyň Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 2. 2003, č. j. 28 Cdo 408/2002-219 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud, ačkoliv rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, změnil právní posouzení věci, použil jiný právní předpis, vyšel z jiného okruhu oprávněných osob a jiných lhůt. Proto dovolací soud rozhodnutí s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
iv) Krajský soud v Ostravě, vycházeje z právního názoru dovolacího soudu, usnesením ze dne 29. 1. 2004, č. j. 56 Co 107/2003-228, rozsudek soudu 1. stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
v) Okresní soud v Šumperku po novém projednání věci žalobu rozsudkem ze dne 25. 1. 2005 č. j. 9 C 67/2004-374 zamítl s tím, že nárok B. G. zanikl uplynutím lhůty jednoho roku k jeho uplatnění u soudu podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Došlo-li k jeho zániku, nemohl se stát ani předmětem dědictví. Dále uvedl, že nesplnění podmínky trvalého pobytu B. G. není pro rozhodnutí podstatné.
vi) K odvolání žalobkyň Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 10. 2005 č. j. 56 Co 215/2005-286 rozsudek soudu 1. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil mu, aby dokazování doplnil o otázku, zda a jakým způsobem pozbyly žalobkyně státní občanství Československa, resp. České republiky.
vii) Okresní soud v Šumperku po doplnění dokazování žalobu rozsudkem ze dne 19. 10. 2006, č. j. 9 C 67/2004-374, opět zamítl. V odůvodnění znovu konstatoval, že nárok B. G. zanikl uplynutím lhůty jednoho roku k jeho uplatnění u soudu, a to s tím důsledkem, že se nemohl stát předmětem dědictví. Dále uvedl, že žalobkyně samy nemohly uplatnit nárok na vydání nemovitostí jako oprávněné osoby z důvodu nesplnění podmínky státního občanství v rozhodné době.
viii) K odvolání žalobkyň Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 9. 2007, č. j. 56 Co 586/2006-433, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze shodných skutkových i právních závěrů s tím, že B. G. není oprávněnou osobou, neboť v rozhodném období nepřišla o žádný majetek. Předmětné nemovitosti byly odňaty A. a M. G. a částečně přímým potomkům M., O. a K. G. Odvolací soud navíc uvedl, že výzva B. G. ze dne 19. 1. 1991, kterou „sděluje, že bude uplatňovat nárok na majetek, který byl konfiskován, jedná se o továrnu a obytný dům“, není dostatečně konkrétní, aby mohla být považována za výzvu podle §5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.
B. Dovolání
Proti posledně uvedenému rozsudku podaly žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání spatřují v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku má spočívat v tom, že odvolací soud vyřešil právní otázku jinak než ji řeší ve své judikatuře dovolací a Ústavní soud. Dovolacím důvodem pak je nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelky argumentují tím, že
a) nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. byla zrušena jako protiústavní podmínka trvalého pobytu na území České republiky. Pro osoby, kterým tato podmínka dříve bránila v uplatnění jejich nároku (tedy též B. G.), se dnem účinnosti nálezu rozeběhly nové lhůty podle §5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb.,
b) jestliže byla podána písemná výzva ve lhůtách podle §5 zákona č. 87/1991 Sb., v původním znění, nezakládá čl. II zákona č. 116/1994 Sb. podmínku opětovné výzvy. Původní výzva si tak své účinky zachovává (nález IV. ÚS 310/98),
c) podle judikatury Ústavního soudu (př. nález I. ÚS 38/02) nelze při výkladu restitučních zákonů postupovat formalisticky. Jestliže jejich účelem je zmírnění následků porušení základních práv v době totality, je ústavně konformním výkladem zpravidla výklad extenzivní, s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. V dané věci šlo o majetek velkého rozsahu, jehož přesnou specifikaci nelze požadovat, a to s tím důsledkem, že závěr Krajského soudu v Ostravě o neplatnosti výzvy B. G. je závěrem překvapivým,
d) překvapivý a neodůvodněný je rovněž závěr odvolacího soudu, že B. G. nebyla osobou oprávněnou.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost dovolání
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože posledním rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno již třetí rozhodnutí soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Ta je dána tehdy, jestliže mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem soudu odvolacího je příčinná souvislost v tom smyslu, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. Zrušující rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 31. 10. 2005, uvedené pod (vi) výše, se však týkalo pouze doplnění dokazování.
Při vydání rozhodnutí ze dne 29. 1. 2004, uvedeného pod (iv) výše, se odvolací soud řídil názorem dovolacího soudu. V takovém případě není ovšem dovolání přípustné, jestliže závazný právní názor odvolacího soudu byl převzat ze zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 237/2005).
Přípustnost dovolání může být tedy založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle §237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu v těchto otázkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000). Přípustnost dovolání je tak dána jeho důvodností.
Dovolání je důvodné, a proto přípustné.
D. Důvodnost dovolání
Pro posouzení důvodnosti dovolání bylo podstatné řešení těchto otázek:
1) Byla výzva zemřelé B. G. z 19. 1. 1991 způsobilou založit účinky podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., resp. byla dostatečně konkrétní?
2) Vznikl zemřelé B. G. nárok na vydání nemovitostí podle §5 odst. 2 a 4 cit. zákona na základě výzvy z 19. 1. 1991?
3) Mohly dovolatelky uplatňovat tento nárok jako dědičky po zemřelé B. G.?
Dovolací soud předesílá, že z konstantní judikatury Ústavního soudu ve věci aplikace zákona č. 87/1991 vyplývá, že „ při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně, resp. formalisticky, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména smysl a účel zákona “. „ Ratio legis restitučních zákonů je alespoň v určité míře napravit následky porušení základních práv fyzických a právnických osob v době totality. Ústavně konformním výkladem je tedy zpravidla výklad extenzivní “, tak aby bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval (srov. nález ÚS ze dne 24. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 38/02, ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. I. ÚS 208/1997, ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 691/2001, ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 508/1998 nebo ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 480/2000).
K otázce č. 1.: Náležitosti výzvy B. G.
Pro rozřešení otázky určitosti výzvy zemřelé B. G. ze dne 19. 1. 1991 je potřeba ve shodě s dovolatelkami poukázat na výše uvedený nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 38/02. Podle něho v případě, že se jedná o majetek velkého rozsahu, kde není v silách restituenta jej přesně v jednotlivých kusech specifikovat, dostačuje, jestliže povinným osobám musí být z výzvy zřejmé, o vydání jakého majetku se žádá.
Z obsahu spisu jasně plyne, že v M. bylo obecně známo, že po druhé světové válce měla být tehdejší „Továrna na přesné nástroje, bratři G.“ bratřím G. vrácena podle dekretu č. 5/1945 Sb. a že později byla znárodněna. Vedení žalovaného státního podniku tedy muselo být z přípisu zemřelé B. G., v němž oznamuje uplatnění nároku „na majetek, který byl konfiskován, jedná se o továrnu a obytný dům se zahradou“, zřejmé, o které nemovitosti se jedná.
Dovolací soud tedy uzavírá, že výzva B. G. ze dne 19. 1. 1991 byla dostatečně určitou (konkrétní) výzvou způsobilou založit účinky podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
K otázce 2: Vznik nároku B. G. podle §5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího plyne, že oba soudy dospěly k závěru o zániku nároku B. G. na vydání předmětných nemovitostí uplynutím lhůty jednoho roku k jeho uplatnění u soudu podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., tj. k 1. 4. 1992. Dovolací soud sdílí názor, že tato lhůta upravená v §5 odst. 4 cit. zákona je lhůtou prekluzívní. Nicméně má za to, že nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. došlo k novému otevření lhůt upravených v §5 odst. 2 a 4 cit. zákona u osob, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČR, a to počínaje dnem vykonatelnosti nálezu, tj. 1. 11. 1994, neboť jinak by ochrana principů, které vedly ke zrušení podmínky trvalého pobytu, zůstala prázdným pojmem (srov. cit. nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.). Jestliže písemná výzva učiněná před nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. byla jak ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. I. ÚS 208/1997, tak nálezu ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 310/98 způsobilá ponechat si svoje účinky přesto, že byla učiněna před účinností právní úpravy – vykonatelností nálezu Ústavního soudu, potom dovolací soud uzavírá, že v době vydání nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu, byla stále ještě platná původní výzva tehdy již zemřelé B. G. ze dne 19. 1. 1991.
K otázce 3: Právní nástupnictví dovolatelek .
Dovolací soud již ve svém stanovisku sp. zn. Cpjn 50/93 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 34/1993) dovodil, že zemřela-li osoba oprávněná podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. po té, co uplatnila nárok podle §5 odst. 2 cit. zákona, stává se tento nárok předmětem dědictví. Uvedený závěr dovolací soud zopakoval i ve svém rozhodnutí v této věci ze dne 3. 2. 2003, uvedeném pod (iii) výše. Podle judikatury dovolacího soudu lze tento závěr aplikovat rovněž na osoby oprávněné podle §3 odst. 2 cit. zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 28 Cdo 172/2003, ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2762/2000 nebo ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2391/99).
Dokazováním bylo zjištěno, že dovolatelky jsou dědičkami zemřelé B. G. Jestliže tedy v době smrti B. G. byla stále platná její výzva z 19. 1. 1991 a nárok z této výzvy vyplývající byl předmětem dědictví, pak nezbývá než uzavřít, že její smrtí tento nárok přešel na dovolatelky. Jejich následnou výzvu k vydání věci ze dne 24. 4. 1995 lze tedy považovat za upomínku na výzvu zemřelé B. G. a zároveň za její konkretizaci.
Skutečnost, že dovolatelky nebyly v době podání výzvy státními občankami České republiky, je pro přechod jejich nároku děděním nerozhodná.
Odvolací soud i soud prvního stupně tedy věc nesprávně právně posoudily, neboť nevzaly v úvahu konstantní judikaturu Ústavního soudu, zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 38/02, sp. zn. I. ÚS 208/1997 a sp. zn. IV. ÚS 310/98, jakož i judikaturu Nejvyššího soudu (srov. stanovisko sp. zn. Cpjn 50/93 a navazující judikaturu senátu 28 Cdo uvedenou shora), a proto je dovolání důvodné podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§243b odst. 3 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o. s. ř.) V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. dubna 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu