ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4860.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4860/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele J. Z., zastoupeného advokátem, a o dovolání dovolatele V. Z., zastoupeného advokátem, u obou jde o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 18. 4. 2007, sp. zn. 30 Co 522/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 125/93 (žalobců: 1. J. Z.o, zastoupeného advokátem, a 2. V. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: A. J. Č., B. R. M., a C. M. M., zastoupeným advokátem, o určení přechodu vlastnictví), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 29. 1. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze 4. 10. 2005, č. j. 7 C 125/93-290 (ve znění doplňujícího usnesení ze 4. 10. 2005, č. j. 7 C 125/93-294, a ve znění opravného usnesení z 24. 7. 2006, č. j. 7 C 125/93-337). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že „vlastnické právo k zemědělské usedlosti č. 2 a k hospodářským budovám k tomuto domu náležejícím, na pozemku parc. č. 75/1 v katastrálním území H., jakož i k pozemku parc. č. 375 (zahrada) v katastrálním území H. přechází na původní vlastníky a jejich právní nástupce, a to jednou ideální polovinou na J. Z. a jednou ideální polovinou na V. Z.“. Žalovaným J. Č., R. M. a M. M. bylo uloženo zaplatit žalobcům J. Z. a V. Z. na náhradu nákladů řízení 17.320,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 18. 4. 2007, sp. zn. 30 C 522/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze 4. 10. 2005, č. j. 7 C 125/93-290 (ve znění doplňujícího usnesení ze 4. 10. 2005, č. j. 7 C 125/93-294, a ve znění opravného usnesení z 24. 7. 2006, č. j. 7 C 125/93-337) změněn tak, že žaloba žalobců byla ve věci samé zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 14.630,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalobcům bylo dále uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení odvolacího 19.885,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že státu se v této právní věci náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odvolací soud uváděl v odůvodnění svého rozsudku, že po doplnění dokazování v této právní věci dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné.
Odvolací soud především konstatoval, že původní žalobkyně v této právní věci – Věra Záběhlická zemřela (dne 3. 12. 1999) v průběhu řízení a jejím právními nástupci se stali žalobci J. Z. a V. Z. Rovněž v průběhu řízení o této právní věci zemřela (dne 23. 1. 2003) původní žalovaná D. Č. a jejím právním nástupce se stal J. Č.
Odvolací soud měl za to, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., když zemědělský majetek jejich právních předchůdců přešel na stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. h) citovaného zákona, a to na základě darovací smlouvy uzavřené v tísni.
Dne 13. 12. 1985 byla pak uzavřena kupní smlouva ohledně týchž nemovitostí – obytného domu původní zemědělské usedlosti č. 2 na pozemku parc. č. 75/1 v katastrálním území N., a to mezi prodávajícím Čs. státem – Místním národním výborem N. a kupujícími manžely J. a D. Č. a manžely R. a M. M.; kupní cena byla sjednána částkou 116.050,- Kč. Rozhodnutími bývalého Okresního národního výboru v Kolíně z 5. 12. 1985, č. j. 5585 – fin. 1196/85 a č. j. 5643 – fin. 1617/85, byly kupujícím přiděleny do osobního užívání pozemky parc. č. 75/1 (o výměře 2113 m2) a parc. č. 395 /o výměře 500 m2) v katastrálním území N.
Žalované, kteří uvedené nemovitosti drželi ke dni nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) posuzoval odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) jako pasívně legitimované v tomto sporu.
Na základě výsledků dokazování, provedeného v řízení před soudy obou stupňů, odvolací soud nepokládal za prokázané, že by nabyvatelé nabyli již uvedenou domovou nemovitost čp. 2 v katastrálním území N. kupní smlouvou z 13. 12. 1985 za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že skutečnost, že manželé Josef a Danuše Černohlávkovi byli v době koupě domu v N. bezpodílovými spoluvlastníky dalšího rodinného domu, nezakládala neplatnost již uvedené kupní smlouvy z 13. 12. 1985.
Odvolací soud neshledal opodstatněným tvrzení žalobců, že výměry pozemků parc. č. 75/1 a parc. č. 395 v N. odporovaly tehdy platnýmu ustanovení §200 občanského zákoníku. Poukazoval na to, že již v rozhodnutí o přidělení uvedených pozemků do osobního užívání bylo uvedeno, že pozemek parc. č. 75/1 v katastrálním území N. nelze rozdělit, neboť tvoří jeden celek bývalé zemědělské usedlosti, a že pozemek parc. č. 395 v katastrálním území N. nelze dělit vzhledem k okolní zástavbě a vzhledem k přístupové komunikaci.
Odvolací soud rovněž konstatoval, že je nepochybné, že uvedené předvedené nemovitosti byly ke dni převodu na uvedené nabyvatelé (tj. v prosince 1985) ve vlastnictví státu.
Převod domové nemovitosti kupní smlouvou z 13. 12. 1985 neodporoval, podle názoru odvolacího soudu, ustanovení §18 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, podle něhož bylo možné převést do vlastnictví občana i stavby, které nebyly rodinnými domky v případech v tomto ustanovení uvedených (např. stavby přebytečné a jinak neupotřebitelné nebo takové, které budou nabyvateli sloužit jen k jeho osobní potřebě).
Odvolací soud byl i toho názoru, že tu nebylo zapotřebí souhlasu Ministerstva financí podle ustanovení §35 vyhlášky č. 90/1984, protože smlouvou z 13. 12. 1985 převáděné hospodářské budovy patřily k původní zemědělské usedlosti a sloužily ve svém celku k uspokojení osobních potřeb nabyvatelů.
Převodu domové nemovitosti smlouvou z 13. 12. 1985 nebránilo ani ustanovení §18 odst. 5 vyhlášky č. 90/1984 Sb., protože v řízení nebylo zjištěno, že by některý z tehdejších uživatelů prodávané domové nemovitosti čp. 2 v N. projevil zájem o její koupi, ani že by někdo z dalších občanů obce projevil o koupi domové nemovitosti zájem, a to zřejmě vzhledem k jejímu desolátnímu stavu.
Nikdo z kupujících osob nebyl rovněž vyloučen z možnosti koupě uvedené nemovitosti některým z ustanovení vyhlášky č. 90/1984 Sb. Odvolací soud neshledal rovněž v daném případě protiprávní zvýhodnění nabyvatelů v uvedeném případě koupě domové nemovitosti v nedobrém stavu, o niž nebyl zájem, ani v případě získání souvisejících pozemků do osobního užívání, a to i přes poukazy žalobců na to, že Josef Černohlávek zastával v době převodu nemovitostí funkce v Místním národním výboru v N. i v tamním jednotném zemědělském družstvu a byl řadovým členem Komunistické strany Československa; nebylo totiž, podle názoru odvolacího soudu, zjištěno nic konkrétního o žalobci tvrzených zásazích uvedeného J. Č., jež by směřovaly k přednostnímu nabytí nemovitostí na nabyvatele na základě smluv z roku 1985 o koupi domové nemovitosti, ani při získání pozemků do osobního užívání.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu a žalobu žalobců zamítl.
Při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud vycházel z ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu a z ustanovení vyhlášek č. 270/1990 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 177/1996 Sb. a č. 276/2006 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 4. 6. 2007 advokátu, který v řízení zastupoval žalobce V. Z. a dovolání ze strany tohoto žalobce bylo předáno dne 17. 7. 2007 na poště k doručení Okresnímu soudu v Kolíně, tedy rovněž ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel J. Z. ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel J. Z. uváděl, že je jeho dovolání přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále za rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplného skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel J. Z. vytýkal především, že odvolací soud při svém rozhodování zcela pominul tvrzení a listinné důkazy, které žalobci v řízení přednesli a předložili. Šlo zejména o předložené rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v Kolíně z 30. 9. 1985 o přerušení řízení, vedeného pod č. j. Fin. maj. OU 5580-fin. 1196/83, z důvodu nesplnění podmínky podle §35 vyhlášky č. 90/1984 Sb. (tj. o nedoložení udělené výjimky k převodu hospodářských budov). V tomto smyslu byl uvedený dovolatel toho názoru, že postupem při převodu nemovitostí na základě smlouvy z 13. 12. 1985 „zákon byl porušen i v obsahu, který sám převod nemovitosti umožňoval, ale vázal jej na splnění zákonem definovaných podmínek“. Dovolatel dále poukazoval na to, že ostatně sám odvolací soud ve svém rozhodnutí „deklaruje, že předcházející převod na základě hospodářských smluv ohledně nemovitostí nebyly zcela v souladu s ustanoveními §347 a §349 tehdy platného hospodářského zákoníku“.
Dovolatel J. Z. dále poukazoval na to, že se odvolací soud nezabýval závadami vyplývajícími ze znaleckého posudku (provedeného v tomto řízení), a to pokud šlo o otázku cenového zvýhodnění kupujících. Znalecký posudek znalce P. poukazoval např. na to, že předmětem převodu byly v daném případě nemovitosti, které v době převodu v roce 1985 občan nemohl získat do osobního vlastnictví, neboť nesloužily k uspokojování osobních potřeb a měly charakter soukromého vlastnictví, jak to uváděl §11 vyhlášky č. 128/1984 Sb. K tomuto posudku byl ovšem dodatečně vypracován dodatek, který podle názoru dovolatele „byl vypracován účelově na základě snahy dodatečně pozměnit obsah a smysl posudku z května 1985 tím, že ustanovení §11 vyhlášky č. 128/1984 Sb. byl v tomto případě v dodatku k posudku nahrazováno a neodpovídajícím způsobem přizpůsobováno ustanovení §10 téže vyhlášky“; obsah původního posudku byl tímto dodatkem k posudku měněn zejména v tom, že „špejchar, přístavba chléva a přístavek ke chlévu nebyly v majetku MNV N. ke dni sepsání znaleckého posudku ani v době sepsání kupní smlouvy z 13. 12. 1985“.
Dovolatel J. Z. ještě poukazoval na to, že je přesvědčen, že prodej domu čp. 2 v katastrálním území H. „nebyl schválen Místním národním výborem N., neboť zápis ze schůze komise pro výstavbu ze 6. 1. 1985 svědčí pouze o doporučujícím stanovisku, které není doporučením závazným a nejde tu vůbec o rozhodnutí správního orgánu“; členem uvedené komise byl nejen J. Č., ale také i další z nabyvatelů ze smlouvy z 13. 12. 1985. Podle názoru dovolatelel J. Z. „v tomto postupu ze strany Místního národního výboru N. se projevilo to, že „Josef Černohlávek byl nejen představitelem státní moci jako funkcionář národního výboru, ale zastával i funkci v místním JZD a v těchto postaveních vykazoval politickou i stranickou angažovanost“.
Dovolatel J. Z. posléze zdůrazňoval, že i uzavřená smlouva o osobním užívání pozemků, navazující na kupní smlouvu z 13. 12. 1985, neodpovídala tehdy platnému ustanovení §200 občanského zákoníku, neboť tu šlo o zjevně větší pozemky, než to umožňovalo citované ustanovení občanského zákoníku.
Také dovolatel V. Z. navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 18. 4. 2007 (sp. zn. 30 Co 522/2006 Krajského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Ve svém dovolání, přípustném podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, uplatňoval tento dovolatel jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci (sp. zn. 7 C 125/93 Okresního soudu v Kolíně) je postiženo vadou řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a že odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v dokazování.
Dovolatel V. Z. vytýkal rozsudku odvolacího soudu, že svým rozhodnutím dospěl k nesprávnému právnímu závěru při posouzení toho, zda při nabytí nemovitosti tu došlo k rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Podle názoru dovolatele tu naopak došlo při uzavírání kupní smlouvy z 13. 12. 1985 k rozporu s ustanovením §129 občanského zákoníku (podle něhož mohl být v osobním vlastnictví pouze jeden rodinný domek), když totiž kupující a J. a D. Č. byli v době uzavírání uvedené kupní smlouvy bezpodílovými spoluvlastníky dalšího rodinného domku; nepochybně také nebyla uváděná smlouva o osobním užívání pozemků parc. č. 75/1 a parc. č. 395 v Nebovidech v souladu s tehdy platným ustanovením §200 odst. 1 občanského zákoníku, neboť tu šlo o pozemek několikanásobně větší výměry, než to připouštělo toto ustanovení; posléze tu došlo k porušení ustanovení §35 vyhlášky č. 90/1984 Sb., když totiž u převodu staveb, které měly charakter soukromého vlastnictví, nebyl k převodu vyžádán souhlas Ministerstva finanční (potřebnost tohoto souhlasu potvrzoval ve svém rozhodnutí z 18. 4. 2007 (sp. zn. 30 Co 522/2006) připouštěl, že v daném případě došlo hospodářskými smlouvami č. 1/86 z 2. 9. 1982 a č. 01/85 z 20. 12. 1984 (které předcházely prodeji nemovitostí smlouvou z 13. 12. 1985) k rozporu zmíněných hospodářských smluv s ustanoveními tehdy platného hospodářského zákoníku. Nebylo rovněž v řízení bezpečně doloženo dodržení ustanovení §18 odst. 5 vyhlášky č. 90/1984 Sb., týkající se učinění nabídky prodeje nemovitostí tehdejšímu jejich uživateli (R.). Nebylo také v řízení náležitě objasněno, zda tu nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí smlouvou z 13. 12. 1985 v souvislosti s tím, že jeden z kupujících (J. Č.) působil v době převodu nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, jako funkcionář Místního národního výboru N., předseda revizní komise místního JZD a člen komise pro výstavbu MNV N. (v této komisi působila i další z nabyvatelů – M. M.).Dovolání dovolatelů je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), dále, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Při posuzování dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, uplatněného v dovolání dovolatelů (srov. §242 odst. 3, věta první, občanského soudního řádu), vycházel dovolací soud z toho, co o „vadě řízení“ bylo vyloženo v uveřejněné judikatuře soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, zejména z rozhodnutí uveřejněného pod č. 49/1998 uvedené Sbírky“. Za vadu řízení v uvedeném smyslu je třeba pokládat takový postup soudu, k němuž došlo v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování, a byl-li tento postup soudu nesprávný, zejména vedl-li (např. v důsledku nesprávného předvolání účastníků k jednání u soudu) k odnětí možnosti účastníků řízení jednat před soudem. Takový postu odvolacího soudu v této právní věci (sp. zn. 7 C 125/93 Okresního soudu v Kolíně) z obsahu spisu a ani údajů uváděných v dovolání dovolatelů dovolací soud v tomto případě neshledal.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Projednávanou právní věc, v níž žalobci se svou žalobou domáhali „přechodu vlastnických práv s tím, že žalovaní získali nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a s tím, že nebyly splněny podmínky nutné pro prodej nemovitostí“ ze strany státu vůči fyzickým osobám, posoudil odvolací soud zejména podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Podle tohoto ustanovení soud rozhodne na návrh oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání nemovitosti podle uvedeného zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, a dále i osoby blízské této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.
Právo domáhat se, aby soud rozhodl podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. přichází v úvahu jen v těch případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad předchozího přechodu nemovitosti na stát nebo na jinou právnickou osobu podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Doložení této skutečnosti vyplývalo i v daném případě z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 125/93 Okresního soudu v Kolíně), včetně vyjádření účastníků tohoto občanského soudního řízení.
Ústavní soud ČR dospěl v nálezu č. 131/1994 Sb. k právnímu závěru, že zmírnění křivd podle zákona č. 229/1991 Sb. má povahu restituce, která je „odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu s právními účinky ex tunc“.
Rozpor s tehdy platnými předpisy (§8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku (viz stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996, str. 50, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1999 Sbírky soudních rozhodnutí bylo pak ještě blíže vyloženo, že zákonná podmínka uvedená v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jako „nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy“ je skutkově i právně vyjádřena skutečnostmi, které se spojují s právním vztahem stát a fyzická osoba – nabyvatel; posouzení toho, zda stát nabyl nemovitosti od původního vlastníka v souladu s tehdy platnými předpisy či v rozporu s nimi do tohoto právního vztahu nezapadá a proto má význam jen z hlediska restituční skutkové podstaty.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 5/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že protiprávní zvýhodnění nabyvatele (§8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) nelze bez dalšího spatřovat pouze v tom, že nabyvatel nabyl věc za cenu nižší než za odpovídající cenu podle cenového předpisu, která je maximální.
S poukazem na citované ustanovení právní úpravy i na citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů, jakož i na právní závěry z nálezů Ústavního soudu ČR, nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 18. 4. 2007 (sp. zn. 30 Co 522/2006 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, posoudil tuto projednávanou právní věc (sp. zn. 7 C 125/93 Okresního soudu v Kolíně) podle nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikované právní předpisy vyložil nesprávně, tedy např. v rozporu s právními závěry z uveřejněné judikatury soudů. V tomto smyslu nelze upřít opodstatněnost závěrům odvolacího soudu, který z hlediska posouzení této skutkové restituční podstaty dospěl např. k širšímu výkladovému závěru ohledně dříve platného ustanovení §129 občanského zákoníku („V osobním vlastnictví může být jen jeden rodinný domek“), že toto ustanovení neznamenalo neplatnost nabytí dalšího rodinného domku (např. při jeho zdědění), ale že i tehdy šlo spíše o otázku uvážení snížené ochrany jednoho např. ze dvou rodinných domků jako předmětu tehdy rozdílně upraveného osobního a soukromého vlastnictví (srov. k tomu např. to, co bylo uvedeno pod č. 34/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 240, odst. 3). Rovněž výklad dříve platného ustanovení §200 občanského zákoníku (o výměrách pozemků přidělovaných do osobního užívání občanům např. k výstavbě rodinného domku nebo ke zřízení zahrádky), zaujatý v tomto případě odvolacím soudem (na str. 4 a 5) v jeho rozsudku z 18. 4. 2007, nelze pokládat za odporující uvedenému dříve platnému ustanovení občanského zákoníku, když i samo ustanovení §200 odst. 2 občanského zákoníku připouštělo překročení nejvyšší přípustné výměry pozemku (uvedené v §200 odst. 1 občanského zákoníku), např. vzhledem ke vzniku pozemku nehospodárného tvaru, když i v daném konkrétním případě byly uváděny podobné okolnosti odůvodňující to, že přidělující národní výbor rozhodl o přidělení pozemku o větší výměře. Nelze upřít ani opodstatněnost názoru odvolacího soudu co do aplikace a výkladu ustanovení §35 dříve platné vyhlášky č. 90/1984 Sb., když uváděl, že s ohledem na charakter hospodářských budov, patřících k převáděné zemědělské usedlosti, a způsobu jejich užívání (tj. že sloužily ve svém celku k uspokojování osobních potřeb nabyvatelů a nikoli k zemědělské výrobě) nebylo zapotřebí uvedený souhlas vyžadovat.
Při posuzování dovolateli posléze uplatňovaného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu (že totiž rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), je tu na místě poukázat na to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí (v jeho odůvodnění) vždy uváděl z jakých důkazů a podkladů vycházel a nikoli z toho, co ve spise není. Odvolací soud také v souladu s uveřejněnou judikaturou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dříve ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů), vydávané Nejvyšším soudem, správně přikročil k doplnění v řízení prováděného dokazování, když se hodlal odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněná pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem). Z uvedeného vyplývá, že výtka dovolatelů, poukazujících na ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu k podpoře jimi uplatňovaného dovolacího důvodu (tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování) má spíše povahu výtek neúplnosti a nesprávnosti skutkového zjištění a výtek vad a omylů při hodnocení důkazů. V tomto směru ovšem dovolací soud vychází rovněž z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů. Zejména v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, jestliže nezakládají některý z dovolacích důvodů, uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu; dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu); rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá, přičemž musí jít o zjištění právně významné. Ani v rozporu s těmito právními závěry odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku z 18. 4. 2007 (sp. zn. 30 Co 522/2006 Krajského soudu v Praze) nepostupoval.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by přípustné dovolání dovolatelů bylo co do jeho důvodů opodstatněno a že by bylo na místě toto rozhodnutí zrušit jako rozhodnutí nesprávné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud podle téhož ustanovení občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelů, které nebylo možno hodnotit jako dovolání důvodné.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. února 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu