ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5191.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5191/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně B., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 188.661,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 166/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2007, č. j. 16 Co 183/2007-208, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 7. 2007, č. j. 16 Co 183/2007-208, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 2. 2004, č. j. 6 C 166/2000-142, který zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 188.661,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí tržiště, t. j. pozemku, na kterém stál stánek žalovaného a je rovněž vlastnicí prodejního stánku, který byl nájemní smlouvou pronajat žalovanému. Vzal za prokázané, že dne 31. 8. 1994 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, jejímž předmětem byl prodejní stánek, avšak neobsahovala žádné ujednání o tom, že by žalovaný měl hradit místo žalobkyně poplatek za užívání veřejného prostranství. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně je povinna ve smyslu ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, platit poplatek za užívání veřejného prostranství, neboť je vlastnicí prodejního stánku.
Odvolací soud dále zaujal názor, že žalovaný by měl povinnost hradit místní poplatek pouze v případě, pokud by jeho povinnost byla obsažena ve smlouvě o nájmu tržiště. Podle odvolacího soudu dnem 22. 12. 1995 je datován písemný návrh na uzavření smlouvy o nájmu tržiště, ve kterém je povinnost žalovaného místní poplatek hradit obsažena. Tuto smlouvu však žalovaný s žalobkyní neuzavřel, neboť tento návrh smlouvy žalovaný neakceptoval, protože jej nepodepsal. Vyslovil závěr, že konkludentní akceptování písemného návrhu smlouvy není možné pro rozpor s ustanovením §46 odst. 2 o. z. Žalovaný se nikdy nezavázal platit nájemné za užívání pozemku - části tržiště a ani nikdy nájemné za užívání tohoto pozemku neplatil. Ohledně dodatků ze dne 2. 1. 1997, 21. 11. 1997 a ze dne 31. 12. 1998 vyslovil, že se jednalo o dodatky ke smlouvě o nájmu nebytových prostor. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně posoudil námitku započtení žalovaného na pohledávku žalobkyně z titulu dlužného nájemného za užívání nebytových prostor (prodejního stánku) a správně dovodil, že podle ustanovení §580 o. z. pohledávka žalobkyně tímto započtením zanikla.
Odvolací soud konstatoval, že je třeba vycházet ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2007, č. j. 28 Cdo 2661/2004-192, který zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 6. 2004, č. j. 29 Co 255/2004-168 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil, že soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Dovolací soud ve shora uvedeném rozhodnutí dodal, že je třeba podrobně rekapitulovat průběh řízení, zejména opakovaně vyslovený závazný právní názor odvolacího soudu (viz usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 3. 2002, č. j. 62 Co 79/02-83 a ze dne 10. 9. 2003, č. j. 62 Co 222/03-127), podle něhož bylo třeba v řízení zjistit, zda nájemní smlouva ze dne 31. 8. 1994 a smlouva o nájmu tržiště ze dne 22. 12. 1995 byly uzavřeny platně. Konstatoval, že z odůvodnění citovaných zrušovacích usnesení je patrný zčásti již ustálený skutkový stav, který odvolací soud závazně právně zhodnotil, zčásti pak otázky rozhodující pro posouzení námitek žalovaného v tomto sporu. Takto vymezený okruh skutkových otázek a jejich právního hodnocení byl zhodnocen soudem prvního stupně způsobem, který je patrný z odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř., popřípadě podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatelky dovolací soud dosud neřešil otázku, zda je smlouva platně uzavřena konkludentním jednáním, když je návrh smlouvy činěn písemně a akceptace návrhu je činěna konkludentním jednáním příjemce návrhu. Dále neřešil otázku, zda lze soukromoprávním aktem (smlouvou) ujednat, že úhradu poplatku za užívání veřejného prostranství obci bude uživateli veřejného prostranství platit třetí osoba, jež tuto povinnost podle veřejnoprávní normy nemá. Dále nebyla posouzena otázka, kdo je plátcem poplatku za užívání veřejného prostranství, když prodejní stánek či část tržiště žalobkyně na veřejném prostranství užívá nájemce na základě nájemní smlouvy. Tvrdila, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dále namítala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování podle §241a odst. 3 o. s. ř. Prvně uvedený dovolací důvod spatřovala v nesprávném postupu Obvodního soudu pro Prahu 9. Též vytýkala soudům nesprávné právní posouzení spočívající v tom, zda byla platně uzavřena smlouva o nájmu tržiště ze dne 22. 12. 1995. Namítala, že smlouva jako dvoustranný právní úkon může vzniknout písemným návrhem a konkludentním jednáním a konkludentní návrh může akceptant přijmout písemnou akceptací. Tvrdila, že odvolací soud nesprávně interpretoval ustanovení §4 odst. 1, 3 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Podle dovolatelky soudy se nezabývaly esenciálními otázkami pro určení, kdo je uživatel veřejného prostranství a nebraly v úvahu skutečnost, že předmětem nájemní smlouvy ze dne 31. 8. 1994 byl nebytový prostor a předmětem smlouvy ze dne 22. 12. 2005 byla část tržiště. Vytýkala odvolacímu soudu, že přistoupil k zásadně odlišnému hodnocení zjištěného skutkového stavu než v předchozích svých rozhodnutích, avšak nevyložil, na základě jakých důkazů k odlišnému výkladu dospěl, proto rozsudek odvolacího soudu považovala za nepřezkoumatelný. Navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
O žádný z těchto případů v této věci nejde.
Z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu plyne dostatečně srozumitelný skutkový závěr, opírající se zejména o listinné důkazy, který se týká geneze smluvního vztahu mezi účastníky a jeho plnění. Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. nepostačuje. Dovolací soud tedy nemohl dospět k závěru o existenci dovolacího důvodu uplatněného dovolatelkou podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud nemá rovněž důvodů posuzovat odlišně otázky, na kterých bylo založeno rozhodnutí v této věci. Pro stručnost na tyto závěry jako správné odkazuje a s nimi se ztotožňuje. To se týká zejména otázky, kterou odvolací soud srozumitelně vyložil (srov. str. 4 odstavec čtvrtý shora). I podle dovolacího soudu platí důsledek plynoucí z ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, podle něhož (4 odst. 3 téhož zákona) je povinen k placení poplatku za užívání veřejného prostranství vlastník prodejního stánku, jímž byl žalobce. Ve shodě se závěry odvolacího soudu pak i dovolací soud nevylučuje možnost, aby mezi účastníky byla smluvně založena povinnost k úhradě částky místního poplatku. K tomu však v posuzované věci nedošlo, neboť návrh na uzavření smlouvy datovaný dne 22. 12. 1995 byl učiněn písemně, nebyl však v této písemné formě žalovaným akceptován, neboť tento jej nikdo nepodepsal. Platí zde ustanovení §46 odst. 2 o. z., podle něhož pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Písemná forma je naplněna, je-li účastníky smlouva podepsána. Totéž platí i o změně textu písemné smlouvy, která není pro účastníky smlouvy závazná, pokud změněnou smlouvu nepodepsali (srov. k tomu i závěry komentářové literatury, tak Občanský zákoník, Komentář, prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. a kol. 10. vydání, 2006, C.H.Beck, Praha, str. 299). Za tohoto stavu je správný i závěr odvolacího soudu, podle něhož dodatky se později mezi účastníky uzavřené představovaly nikoliv dodatky ke smlouvě o nájmu části tržiště, nýbrž o dodatky ke smlouvě o nájmu nebytových prostor. Tomu odpovídá i konečný závěr odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, podle nichž plnění se strany žalovaného představovalo plnění bez právního důvodu, jímž se žalobce obohatil. Námitka započtení se strany žalovaného tak po právu zanikla podle ustanovení §580 o. z. Dovolací soud tedy nemohl ani přisvědčit argumentaci dovolatelky, pokud jde o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., totiž vytýkané nesprávné právní posouzení věci.
Pro úplnost je vhodné dodat, že v dané věci neshledal ani existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neobstála tedy ani námitka dovolatelky o údajné procesní vadě řízení.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně neměla se svým dovoláním úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu