ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5233.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5233/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Ph.Dr. E. M., CSc., zastoupené advokátkou, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 637/91, 4 C 243/99, a 4 C 90/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.7.2007, čj. 17 Co 31/2007-643, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. července 2007, čj.
17 Co 31/2007-643, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Mezi účastníky probíhá od roku 1991 spor o přechod vlastnického práva
k zámku se stavební parcelou v Ú. podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodoval v této věci již pětkrát, z toho prvým rozsudkem z 11.12.1995, čj. 4 C 637/93-206, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6.5.1997, čj. 23 Co 115/96-244, žalobu zamítl. Oba tyto rozsudky zrušil Nejvyšší soud v dovolacím řízení rozsudkem ze dne 24.3.1999, čj.
2 Cdon 1472/97-264. Účastníkem dalšího řízení se stal podle rozhodnutí soudu z 9.6.1999 i syn žalované Ing. M. M., jemuž žalovaná v průběhu řízení nemovitosti darovala. Novým rozsudkem z 24.1.2000, čj. 4 C 243/99-307, soud prvního stupně zamítl žalobu proti oběma žalovaným, když neshledal, že by k převodu předmětných ze státu na prvou žalovanou došlo za okolností, uvedených v §8 odst. 1 zákona o půdě. Poté, co tento jeho rozsudek byl odvolacím soudem zrušen, rozhodl soud prvního stupně znovu rozsudkem ze dne 12.3.2001, čj. 4 C 243/99-359, tak, že vlastnické právo prvé žalované k předmětným nemovitostem přechází na žalobce. Vůči druhému žalovanému návrh na přechod vlastnického práva zamítl, protože darovací smlouvu, kterou tyto nemovitosti první žalovaná převedla na druhého žalovaného, svého syna, shledal neplatnou pro obcházení zákona. Zamítavý výrok soudu nabyl právní moci. V dalším řízení se odvolací soud zabýval odvoláním žalované z toho hlediska, zda nabyla nemovitosti při naplnění některé skutkové podstaty uvedené v §8 odst. 1 zákona o půdě, nikoli proto, že by ji ve věci nepovažoval za pasivně legitimovanou. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přechodu vlastnického práva první žalované na žalobce zrušil z důvodu potřeby doplnění dokazování o těchto skutečnostech. Následný zamítavý rozsudek soudu prvního stupně z 26.6.2003, čj. 4 C 243/99-456, odvolací soud potvrdil rozsudkem ze dne 7.2.2005, čj. 17 Co 438/2003-476, přičemž oba soudy se zabývaly přechodem vlastnického práva prvé žalované s ohledem na naplnění ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Oba rozsudky byly zrušeny v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2005, čj. 28 Cdo 1515/2005-498, jak pro nesoulad právního posouzení věci se skutkovými zjištěními, tak pro nedostatek právního posouzení převodu z hlediska tehdy platné vyhlášky o správě národního majetku.
Ve věci dále jednal soud prvního stupně, který rozsudkem ze dne 25.10.2006, čj. 4 C 90/2005-586, rozhodl, že vlastnické právo žalované k předmětným nemovitostem přechází na žalobce, protože nemovitosti získala v rozporu s vyhláškou č. 119/1988 Sb., o správě národního majetku. Odvolací soud pak tento rozsudek změnil svým rozsudkem ze dne 18.7.2007, čj. 17 Co 31/2007-643. Právní závěr soudu prvního stupně, obsažený v jeho odůvodnění, shledal správným, žalobu však zamítl pro nedostatek věcné pasivní legitimace žalované.
Odvolací soud shledal jako rozhodující skutečnost, že žalovaná v průběhu řízení darovala předmětné nemovitosti synovi Ing. M. M. a tento převod vlastnictví byl zapsán v katastru nemovitostí dnem 12.5.1998 s právními účinky od 22.4.1998. Učinila tak po vydání rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 6.5.1997, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 11.12.1995, jenž tak nabyl právní moci dne 18.6.1997. Proti němu podal žalobce dovolání, k němuž se žalovaná vyjadřovala 26.8.1997. Zrušující rozsudek dovolacího soudu byl pak vydán 24.3.1999 a nabyl právní moci dne 15.4.1999. K převodu nemovitostí tedy došlo v době, kdy žaloba byla proti prvé žalované pravomocně zamítnuta a dosud nenabyl právní moci zrušující rozsudek dovolacího soudu. Soud prvního stupně, který rozhodoval v řízení, následujícím po vydání rozsudku dovolacího soudu o návrhu na vydání předběžného opatření proti společnosti B. C. a.s., zřejmě bral smlouvu o převodu nemovitostí z žalované na jejího syna, původního druhého žalovaného, za platnou, když své rozhodnutí odůvodnil nemožností zásahu do právních vztahů osoby odlišné od účastníků řízení. Odvolací soud také argumentoval tím, že v řízení podle §8 odst. 1 zákona o půdě není žalovaný účastník osobou povinnou ve smyslu §5 téhož zákona, který povinným osobám zakazuje disponovat s nemovitostí, u níž byl uplatněn nárok na její vydání. Řízení podle §8 odst. 1 zákona o půdě předpokládá, že musí trvat vlastnické právo osoby žalované v době rozhodování soudu. Zabýval se proto platností darovací smlouvy uzavřené mezi žalovanou a jejím synem. Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně zabýval touto otázkou jen jako otázkou předběžnou a po vydání svého rozsudku změnil názor smlouvu měl za platnou. Smlouva měla formální náležitosti, vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí. Nebylo prokázáno, že by účastníci smlouvy nebo jeden z nich uzavřel smlouvu za účelem obcházení zákona. Ing. M. popřel, že by věděl o dovolání nebo vůbec o možnosti takového opravného prostředku. Žalovaná i její syn vysvětlovali, že k převodu přistoupili s ohledem na věc a zdravotní stav žalované. Žalobce informoval žalovanou v dopise svého zástupce JUDr. N. z 14.11.1997 o své žádosti o náhradu za nemovitost podle §14 a §16 zákona o půdě a prosil, aby znalci byl do ní umožněn vstup, takže žalovaná měla tuto záležitost za vyřešenou. Důkazy o opaku podány nebyly a není proto namístě závěr, že Ing. M. věděl nebo musel předpokládat, že smlouva má za cíl obcházení ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Tato otázka nebyla také předmětem přezkumu dovolacím soudem a nelze proto dovozovat, že smlouvu považoval za absolutně neplatnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, splňující formální náležitosti stanovené zákonem. Dovolací důvod spatřuje v §237 odst. 1 o.s.ř., je však zřejmé, že tím odůvodňuje přípustnost dovolání. Z obsahu dovolání vyplývá jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud dospěl k závěru, že žalované nesvědčí vlastnické právo k předmětné nemovitosti, když ji převedla darem na syna a ten ji následně vložil do akciové společnosti. Poukazuje na to, že soud prvního stupně v rozsudku sp.zn. 4 C 243/99 a Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku sp.zn. 23 Co 244/2001 měly zato, že uzavřením darovací smlouvy mezi žalovanými došlo k tomu, že mu bylo znemožněno domoci se svého nároku a oba soudy dospěly k závěru, že smlouva je absolutně neplatná ve smyslu §39 obč. zák. Tím, že byla žaloba proti Ing. M. zamítnuta a rozsudek soudu prvního stupně byl v tomto bodu potvrzen, nevystupoval již dále Ing. M. jako účastník. Tato skutečnost byla tedy rozsouzena a jedná se o res iudicata. Nejvyšší soud znal tuto situaci a musel počítat s tím, že darovací smlouva je neplatná, neboť jinak by nemohl vyhovět jeho dovolání, pokud by nemovitost již vlastnila jiná osoba. Za nesprávný považuje právní závěr odvolacího soudu, že nejde o věc rozhodnutou, jestliže byla soudem posouzena jako předběžná otázka, protože v tom případě měla být žaloba proti žalované zamítnuta proto, že již není vlastnicí. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné a je proto diskutabilní, zda jde o dovolání, případně zda je přípustné. Pokud jde o právní argumenty, poukazuje dovolatelka na to, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 812/2000, podle něhož nelze požadovat vydání věci po původním vlastníkovi, jestliže ji již vlastní třetí osoba. Dovolatel také nerozlišuje mezi výrokem ve věci samé a rozhodnutím o předběžné otázce. V rozsudku, napadeném dovoláním, je tato otázka řešena věcně se závěrem, že darovací smlouva je brána za platnou. Žalovaná připomíná, že otázkou platnosti smlouvy se soudy zabývaly při řešení návrhu na nařízení předběžného opatření, v němž došly k závěru, že darovací smlouva byla platná. Stojí i morálně za svým tvrzením, že darovací smlouvu uzavřela platně a v dobré víře z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a poměrů v rodině a nebylo prokázáno, že by oba účastníci smlouvy nebo jeden z nich uzavřel smlouvu za účelem obcházení zákona. Podle jejího názoru žalobce počkal, až bude nemovitost zhodnocena, původně ji odmítl převzít když byla ve špatném stavu
a požadoval finanční odškodnění, což vyplývá z dopisu jeho zástupce JUDr. N. z 14.11.1997, čímž měla žalovaná záležitost za vyřízenou. Nyní se žalobce domáhá určovací žalobou přechodu vlastnického práva na sebe. Taková žaloba nemá přednost před žalobou na plnění a již z toho důvodu měla být zamítnuta. Žalovaná také není povinnou osobou a nelze po ní požadovat vydání nemovitosti, nemovitost také nenabyla na základě protiprávního zvýhodnění nebo v rozporu s právními předpisy. Z důvodu opatrnosti připomíná též případnou aplikaci ustanovení §3 obč. zák., s přihlédnutím k tomu, že žalobce původně požadoval finanční náhradu v době, kdy nemovitost byla v zoufalém stavebním a technickém stavu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Námitky žalované, že dovolání směřuje pouze do odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jsou zřejmě neoprávněné, protože dovolatel navrhuje zrušení rozsudku, tedy výroku soudu, a argumentuje v souladu s §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s jeho právními závěry, obsaženými v odůvodnění rozsudku. Návrh na odmítnutí dovolání proto dovolací soud neshledal důvodným a dovoláním se zabýval po věcné stránce.
V prvé řadě je třeba vzít v úvahu závěr odvolacího soudu, že důvod pro přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle §8 odst. 1 zákona o půdě je dán, protože jejich převod na žalovanou se uskutečnil v rozporu s tehdy platnými předpisy, jak zdůvodnily oba soudy. Takový závěr je rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která vychází z toho, že převod rozsáhlých budov, které nesplňovaly kriterium věcí sloužících jen k osobní potřebě, byl v rozporu s tehdy platnými předpisy (viz např. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.7.2006, sp.zn. 28 Cdo 76/2006)
a dovolací soud nemá pochyby o jeho správnosti.
Rovněž tak je správný závěr odvolacího soudu, že může vyslovit přechod vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona o půdě jen vůči osobě, která je ve věci pasivně legitimována jako nositel vlastnického práva. Současně je ovšem třeba přihlížet i k požadavku předvídatelnosti soudního rozhodnutí a práva účastníka na spravedlivý proces. Dle názoru dovolacího soudu tyto požadavky rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje.
Podle obsahu spisu se stal účastníkem řízení na straně žalované i Ing. M., na nějž žalovaná, jeho matka, předmětné nemovitosti převedla darovací smlouvou ze dne 22.4.1998, poté, kdy obdržela dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jíž byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně, který rozhodoval v roce 2001, musel proto rozhodnout, který z obou žalovaných je vlastníkem, o jehož vlastnickém právu má být rozhodováno. Oba žalovaní totiž splňovali zákonem stanovené kriterium pasivní věcné legitimace, protože podle §8 odst. 1 zákona o půdě se toto ustanovení vztahovalo i na osoby blízké, na něž přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví k nemovitostem. Nejde o určovací žalobu, jak se domnívá žalovaná, ale o žalobu na plnění; určovací žalobu, kterou by se žalobce domáhal určení, že převod nemovitostí z matky na syna byl neplatný pro obcházení zákona, nemohl právě proto žalobce uplatnit, protože mohl žalovat přímo na plnění. Soud musel v řízení rozhodnout, který z obou žalovaných je vlastníkem. To prakticky znamená, že musel nejprve posoudit, zda převod je platný, či absolutně neplatný. V řízení podle §8 odst. 1 zákona o půdě nemohl tuto předběžnou otázku rozhodnout učinit jinak než zamítnutím žaloby proti jednomu z nich s odůvodněním, proč jej nepovažuje za vlastníka. To se skutečně stalo a výrok soudu se stal pravomocným.
Dovolací soud považuje za právně významné, že v následujících řízeních považovaly soudy, včetně dovolacího soudu, žalovanou za pasivně ve věci legitimovanou, protože ve svých následných pěti rozhodnutích ve věci samé se zabývaly pouze otázkou, zda byla naplněna některá se skutkových podstat uvedených v §8 odst. 1 zákona o půdě, nikoli tím, zda je dosud vlastnicí. Pokud by vycházely z opaku, nemělo by smysl další dokazování v tomto směru. Nesporně tedy předpokládaly, že vlastnictví druhého žalovaného bylo již soudem vyřešeno záporně v důsledku neplatnosti darovací smlouvy a že vlastnicí nemovitostí je prvá žalovaná. Tato situace trvala více než pět let. Dovolací soud neshledává relevantním odkaz odvolacího soudu na to, že soud prvního stupně změnil názor na darovací smlouvu tím, že zpochybnil její neplatnost
v rozhodnutí o zamítnutí návrhu žalobce na vydání předběžného opatření. Nejde totiž
o rozhodnutí ve věci, a usnesením o předběžné vykonatelnosti nemůže soud rozhodovat odlišně od rozhodnutí ve věci, jež učinil pravomocným rozsudkem. Pokud odvolací soud v rozsudku, jenž je nyní napaden dovoláním, přijal závěr o nedostatku pasivní legitimace žalované ve věci, jde tedy o rozhodnutí přinejmenším překvapivé. Nabízí se vysvětlení, že soud byl ovlivněn dalším postupem, při němž původně druhý žalovaný s majetkem dále disponoval ve prospěch právnické osoby, jež je v současné době zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník. Tato skutečnost však nemůže mít vliv na rozhodnutí soudu, jestliže převodcem je osoba, která nabyla převáděné nemovitosti absolutně neplatně. Neplatnost darovací smlouvy mezi žalovanými totiž způsobuje neplatnost všech dalších právních úkonů, které byly na základě ní učiněny. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 812/2000 je z tohoto hlediska nepřípadný, protože se týkal jiných právních vztahů.
Dovolací soud opětovně zdůrazňuje, že smyslem řízení podle §8 odst. 1 zákona o půdě je obnovení vlastnictví oprávněných osob v případě, že nemovitosti nabyly fyzické osoby, které sice nejsou povinnými osobami podle §5 zákona o půdě, ale majetek nabyly za okolností popsaných v jeho §8 odst. 1, a že oprávnění soudu rozhodnout v případě jeho naplnění o přechodu vlastnického práva na oprávněnou osobu se vztahuje i na osoby blízké, jež je získaly od osoby, jež nemovitosti získala od státu za takových podmínek. Jestliže tedy soud rozhodl v době, kdy na oba žalované bylo možno aplikovat ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, kdo z nich není, a tudíž kdo z nich je, vlastníkem, a toto rozhodnutí nebylo následujícími rozhodnutími soudů po době pěti let zpochybněno, je nutno vycházet i nadále z toho, že žalovaná je dosud vlastníkem.
Zbývá dodat, že v případě, že soud rozhodne o přechodu vlastnického práva, má dosavadní vlastník nárok na vrácení kupní ceny a na úhradu nákladů vynaložených na nemovitost (§8 odst. 3 zákona o půdě).
Dovolací soud se tedy neztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu a podle
§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 5 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu