ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5262.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5262/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobce Ing. P. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, pod sp. zn. 6 C 514/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2007, č. j. 68 Co 203/2007-112 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen uzavřít se žalobcem smlouvu
o bezúplatném převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobci získali nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu na základě smluv o postoupení pohledávek, kterými byly na žalobce převedeny nároky původních oprávněných osob. Soud dospěl k závěru, že žaloba ve věci není důvodná, a to v zásadě ze všech důvodů namítaných proti žalobě stranou žalovanou. Ztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vyšel z toho, že předmětný nárok žalobců není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“), ale jde o nárok postoupený, na základě smluv o postoupení pohledávek. Je nutno vzít v úvahu, že žalobce není restituentem ani dědicem restitučního nároku a vzhledem k tomu je jeho postavení jako osoby oprávněné poněkud odlišné. Nároky, jež žalobce uplatňuje v tomto soudním řízení, se opírají o rozhodnutí pozemkového úřadu, která nabyla právní moci v období od 25. 9. 1992 do 28. 11. 2001, tedy nepředložil žádnou listinu dokumentující, že některá rozhodnutí Pozemkového úřadu, jichž se dovolával, nabyla právní moci po datu 6. 8. 2003, tj. po datu účinnosti zákona č. 253/2003 Sb., jenž v čl. VI. stanovil, že pokud rozhodnutí Pozemkového úřadu nabylo právní moci anebo nárok na převod byl uplatněn před účinností tohoto zákona, lhůta pro převod končí dnem 31.12.2005. Žalobce na základě výše uvedeného žádným důkazem nevyvrátil námitku žalovaného ohledně zániku jeho nároků vzhledem k tzv. restituční tečce. Odvolací soud vyslovil, že soud prvního stupně správně vycházel z ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě a správně aplikoval též článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., když přihlédl k Ústavnímu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovanému ve Sbírce zákonů pod č. 531/2005 Sb., který prekluzívní lhůtu podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. zrušil pouze pro původní oprávněné osoby, nikoli pro osoby, které nabyly pohledávky postoupením. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobců není po právu, neboť jejich právo na vydání náhradních pozemků založené rozhodnutími Pozemkového úřadu, které nabyly právní moci po datu 6. 8. 2003, zaniklo dnem 31. 12. 2005.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam a odůvodňuje ho dle §241a odst. 2 písm. b) tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání poukazuje na měnící se rozhodovací praxi soudů v této věci a uvádí, že v minulosti byla rozhodovací praxe soudů taková, že soudy nepovažovaly za možné domáhat se žalobou proti žalovanému převodu konkrétního pozemku k uspokojení nesplněného restitučního nároku vyplývajícího z ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, s odůvodněním, že převod pozemku nebyl podmiňován v rozhodné době veřejnou nabídkou pozemků. Změnu této praxe přineslo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 a Ústavního soudu sp. zn. ÚS 495/02 a sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Dále tvrdí, že zákon umožňuje i převod náhradního pozemku v obci jiné, pokud s převodem takového pozemku osoba disponující s nárokem na převod souhlasí. Tvrdí, že zásadní otázkou pro posouzení žalobního návrhu je zejména otázka povahy a následků tzv. „restituční tečky“, tj. novely zákona č. 229/1991 Sb. provedené zákonem č. 253/2003 Sb. a výklad nálezů Ústavního soudu týkající se této věci. Dále se žalobce domnívá, že tato problematika není doposud v judikatuře ani v teorii dostatečně vyřešena a že se jedná o rozhodnutí, které má význam nejen pro okruh účastníků tohoto řízení, ale i pro široký okruh majitelů restitučních nároků dle zákona 229/1991 Sb., tedy původních restituentů a jejich právních nástupců. Žalobce má za to, že odvolací soud pak v podstatě věc nepřezkoumával nijak a jen odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. Považuje za vhodné zdůraznit, že nemůže být nikomu na újmu, když je ve vymáhání svého nároku aktivní, a to i tak, že se splnění nároku domáhá soudní cestou. Dále poukazuje na skutečnost, že v době kdy byla žaloba podána, tzv. restituční tečka ještě nenastala. Uvádí, že nemohl nijak ovlivnit délku soudního řízení a nemůže nést negativní důsledky vyplývající z délky soudního řízení. S ohledem na výše uvedené má za to, že se soudy rozhodující v této věci nedostatečně vypořádaly s provedenými důkazy a se skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo a že nedostatečně posoudily povahu restituční tečky. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání, zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle ustan. §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí dovolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Z gramatického výkladu výše uvedeného, jež obsahuje demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím soudem za otázku zásadního významu, tak předně plyne, že pod uvedený pojem diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěrech nerespektujících judikaturu Ústavního soudu České republiky. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. K tomu v daném případě přistupuje okolnost, že problematika řešená v této věci odvolacím soudem byla již opakovaně řešena rozhodnutími dovolacího soudu.
Obdobnou problematikou se dovolací soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, dále ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007,
a ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007. Ve výše uvedených rozhodnutích vycházel ze závěru svého rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž uzavřel, že ,,pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v §33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31. 12. 2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu, jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u P. f, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení
Na základě výše uvedeného dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem zaujal názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě, nabytého osobami, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě P. f. uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005. Tuto judikaturu dovolací soud zastává i nadále.
Dovolací soud připomíná pro úplnost, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se zabýval již Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 6/05 se závěrem, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní). Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o.s.ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř. části věty před středníkem a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu