ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5278.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5278/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce: JUDr. M. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. f. České republiky, 2) L. České republiky, s. p., o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 2/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2007, č. j. 28 Co 428/2007-136 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu domáhající se uložení povinnosti druhému žalovanému uzavřít smlouvu o vydání náhradních pozemků blíže specifikovaných v žalobním návrhu eventuálně uložení povinnosti žalovaným, případně jen jednomu z nich, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu nemovitostí. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, důkazy potřebné pro rozhodnutí řádně vyhodnotil, jeho skutkové i právní názory jsou správné a odvolací soud se s nimi ztotožnil. Žalobce, jenž v souzeném sporu vystupuje jako postupník, na nějž byla původními oprávněnými osobami postoupena práva zakotvená v §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění platném a účinném do 13. 4. 2006 (dále jen „zákon o půdě“), se domáhal uložení výše uvedených povinností žalovaným podle téhož právního předpisu. Avšak žaloba nemohla být úspěšná především s odkazem na zákon č. 253/2003 Sb. a jeho článek VI., jenž stanovil tzv. restituční tečku a s ohledem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 531/2005. Citovaným nálezem byla sice zrušena lhůta pro vypořádání restitučních nároků (tedy tzv. restituční tečka), avšak pouze pro tzv. přímé oprávněné a jejich dědice, nikoliv pro postupníky, mezi něž náleží v daném případě i žalobce. Jeho nárok zanikl uplynutím prekluzivní lhůty pro vypořádání nároku převodem pozemků ve vlastnictví státu ke dni 31. 12. 2005.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za zásadně právně významné z toho důvodu, že jím byly porušeny obecně závazné právní předpisy, zejména pak Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod a také předpisy civilního procesního práva zejména v podobě zásady rovnosti účastníků a zásady legality a že o stejné nebo alespoň skutkově a právně podobné věci nebylo Nejvyšším soudem České republiky dosud judikováno. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce byl v předmětném soudním řízení poškozen na svém základním právu rovného postavení, resp. zákazu diskriminace, neboť soudy v rámci svého rozhodování vycházely z rozlišování rozdílného postavení dvou okruhů subjektů ve vztahu k zákonu o půdě, když diferencovaly postavení tzv. přímých oprávněných a jejich dědiců na straně jedné a postupníků na straně druhé. Citované rozhodnutí Ústavního soudu pokládá za diskriminační. Je vlastníkem lesních pozemků v katastrálním území M., obec Š., kdy tyto jeho pozemky ze všech čtyř stran obklopují pozemek, který chtěl získat za účelem scelení lesního prostoru a řádné péče o něj. Žalovaný č. 2 mu sdělil, že nesmí prodávat pozemky, neboť musí předně uspokojovat osoby oprávněné dle zákona č. 229/1991 Sb. a doporučil mu, aby získal postoupením nárok na vydání pozemků a stal se tak osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Na základě výše uvedeného doporučení se dovolatel stal postoupením pohledávky uzavřené mezi ním a P. Z. osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Má tedy dle jeho názoru nárok na bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví státu. Tento nárok řádně a včas uplatnil a vyvinul značné úsilí směřující k zisku lesních pozemků, o něž měl z důvodu výše uvedeného zájem. Uvádí, že nemohl nijak ovlivnit délku soudního řízení a nemůže nést negativní důsledky vyplývající z délky soudního řízení. S ohledem na výše uvedené má za to, že se soudy rozhodující v této věci nedostatečně vypořádaly s provedenými důkazy a se skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo a že nedostatečně posoudily povahu restituční tečky. Domáhá se zrušení rozhodnutí jak soudu odvolacího, tak soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobce nesplňuje, neboť odvolací soud v souzeném sporu rozhodl zcela v souladu s hmotným právem i s konstantní judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Je předně nutné upozornit na skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího je založeno na právních závěrech přijatých v nálezu pléna Ústavního soudu citovaného výše. Ústavní soud tímto nálezem sice zrušil §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., avšak ratio decidendi změnil v tom smyslu, že derogační účinky tohoto nálezu nedopadají na postupníky práv zakotvených v §11 odst. 2 zákona o půdě.
Uvedené závěry pak ve své judikatuře zohlednil i Nejvyšší soud. V tomto směru je možné poukázat zejména na rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, schválené Občanskoprávním a obchodním kolegiem dne 18. 2. 2008 k uveřejnění ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS ČR s tím, že „postupník práva na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění“. Na toto rozhodnutí pak navázala i další (srov. zejména rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, dále ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, a ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007).
Vzhledem k tomu, že právě a jedině na tomto závěru je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, přičemž dovolací soud se touto právní otázkou již opakovaně zabýval a dospěl ke shodnému závěru, nebylo zapotřebí věnovat se dalším námitkám dovolatele, neboť by ani v případě jejich akceptace nemohlo být ničeho změněno na výsledku předmětného řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že se dovolateli nepodařilo uplatnit takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jeho dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu