ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5373.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5373/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně MUDr. M. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Z. d. se sídlem v H., zastoupenému advokátem, a 2) L. P., zastoupenému advokátem, o náhradu za užívání pozemků a o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 10/2006 (pův. sp. zn. 10 C 12/95) o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8.8.2007, č.j. 20 Co 364/2007-746, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8.8.2007, č.j. 20 Co 364/2007-746,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se (spolu s dalšími žalobci, ve vztahu k nimž je řízení již pravomocně skončeno) domáhala náhrady za užívání jejích pozemků p.č. 147/20 a 147/21 v k.ú. H. u P. (dále jen „pozemky“) v částce 935.028,- Kč. Navrhovala, aby soud rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit jí tuto částku společně a nerozdílně. Na odůvodnění svého návrhu uvedla, že se stala vlastnicí uvedených pozemků děděním po své matce, zemřelé 26.2.1983, potvrzeným rozhodnutím Státního notářství pro P. 3 ze dne 13.6.1992, č.j. 3 D 980/92.
Z dosavadních výsledků řízení plyne a mezi účastníky řízení je nesporné, že žalobkyně byla vlastnicí pozemků ještě před účinností zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Dnem účinnosti tohoto zákona (24.6.1991) zaniklo podle §22 odst. 1 cit. zák. právo prvního žalovaného tyto pozemky užívat a současně vznikl mezi žalobkyní a prvním žalovaným nájemní vztah ze zákona (§22 odst. 2 zákona o půdě). Tento vztah zanikl výpovědí dnem 1.10.1993. V letech 1989 až 1993 probíhala na uvedených pozemcích na základě rozhodnutí o povolení těžby, vydaného ONV v N. 9.2.1987 na dobu deseti let, těžba štěrkopísků. K těžbě bylo oprávněno JZD S. K., jehož právním nástupcem je první žalovaný. Dohodou z 10.2.1991 přenechal první žalovaný pozemky druhému žalovanému k těžbě štěrkopísku do dočasného užívání. Hospodářskou smlouvou z 15.2.1991 si pak žalovaní dohodli nájemné ve výši 12,- Kčs za m3 vytěženého štěrkopísku. Těžba byla na předmětných pozemcích ukončena před 28.9.1993.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 25.3.2004, č.j. 10 C 12/95-506, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1.955,10 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. Uvedenou částku určil jako nájemné za užívání pozemků náležejících do zemědělského půdního fondu, které se podle §22 odst. 9 zákona o půdě vypočte jako
1 % ročně z ceny pozemku, určené podle vyhlášky ministerstva zemědělství ČR č. 613/1992 Sb.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.4.2005, č.j. 20 Co 335/2004-608, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni dalších 29.721,90 Kč s tím, že pozemky žalované byly po dobu těžby ze zemědělského půdního fondu vyňaty, a proto jí náleží obvyklé nájemné určené podle práva občanského. Protože však žalobkyně požadovala na nájemném pouze 32.277,- Kč, nemohl jí přiznat více, neboť zbytek žalované částky požadovala z titulu náhrady škody, na niž ale nárok podle §683 odst. 2 obč. zák. zanikl jeho neuplatněním v šestiměsíční prekluzívní lhůtě.
K dovolání žalobkyně proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byla žaloba zamítnuta, dovolací soud rozsudkem ze dne 22.12.2005, č.j. 28 Cdo 1885/2005-643, zrušil rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 13.4.2005, č.j. 20 Co 336/2004-608, a Okresního soudu v Nymburce ze dne 25.3.2004, č.j. 10 C 12/95-506
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí vyslovil závazný právní názor, podle něhož zánikem práva užívání prvního žalovaného k předmětným pozemkům podle §22 odst. 1 zákona o půdě zaniklo též právo dočasného užívání druhého žalovaného, založené dohodou z 10.2.1991 mezi prvním
a druhým žalovaným. Dále uvedl, že výše nájemného závisí na hodnotě najaté věci
a možnosti užitků z ní plynoucích. Současně konstatoval, že práva vlastníka pozemku musí být respektována, a proto hodnota štěrkopísku vytěženého bez souhlasu vlastníka v době, kdy užívací práva žalovaných zanikla, mu musí být nahrazena. Dovolací soud ponechal na posouzení soudů nižších stupňů, jakým způsobem a v jakém rozsahu se tak stane a kdo je ve věci pasivně legitimován s tím, že pokud výsledky provedeného dokazování dovolují podřídit uplatněný nárok pod jinou právní normu, než které se dovolával žalobce, nic nebrání soudu věc po právní stránce takto posoudit.
V dalším řízení Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 22.1.2007, č.j. 8 C 10/2006-713, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni částku 902.751,- Kč
a náklady řízení. Pokud se žalobkyně domáhala, aby soud rozhodl o povinnosti obou žalovaných zaplatit uvedenou částku společně a nerozdílně, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni uvedenou částku z titulu bezdůvodného obohacení, neboť mezi žalobkyní a druhým žalovaným nebyl žádný právní vztah ani ze smlouvy, ani ze zákona, zatímco první žalovaný byl nájemcem pozemků ze zákona a současně přijímal od druhého žalovaného platby podle hospodářské smlouvy ze dne 15.2.1991. Podle názoru soudu prvního stupně se nejedná o solidární povinnost ve smyslu §511 obč. zák. Každý žalovaný byl proto zavázán k povinnosti zaplatit žalobkyni polovinu přiznané částky, zohledňující jak náhradu za užívání pozemku, tak náhradu za vytěžený štěrkopísek. K přiznané částce 902.751,- Kč soud prvního stupně dospěl vynásobením požadovaných 12,- Kč/m3 počtem vytěžených m3, tj. 77.919 m3, po odečtení již pravomocně přiznané částky 32.277,- Kč (12 x 77.919 – 32.277).
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.8.2007, č.j. 20 Co 364/2007-746, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, pokud se žalobkyně domáhala, aby jí druhý žalovaný zaplatil dalších 451.375,50 Kč, zamítl. Současně rozhodl, že ve vztahu mezi prvním žalovaným a žalobkyní nemá žádný z nich nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobkyni uložil zaplatit druhému žalovanému náklady řízení. Ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti prvního žalovaného, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že prvnímu žalovanému nemohlo vznikat těžbou písku bezdůvodné obohacení, neboť byl podle §22 odst. 6 zákona o půdě povinen užívat pozemek v souladu s jeho určením, kterým byla těžba. Žalobkyně se stejně tak nemohla předmětné částky domáhat ani z titulu náhrady škody na pronajaté věci, neboť tu lze uplatnit podle §683 odst. 2 obč. zák. jen v prekluzívní lhůtě šesti měsíců od vrácení pronajaté věci. Prvnímu žalovanému však vznikla povinnost platit žalobkyni nájemné, a to ve výši jí požadované, tj. 12,- Kč/m3. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o samostatném postavení žalovaných. Rozsudek soudu prvního stupně vyložil tak, že prvnímu žalovanému tento soud uložil zaplatit žalobkyni částku 451.375,50 Kč, a ve zbytku, kdy měli oba žalovaní zaplatit žalobkyni dalších 451.375,50 Kč, žalobu zamítl. Dále dospěl odvolací soud k závěru, že tento „druhý“ výrok nebyl odvoláním napaden, a proto rozhodl jen o „prvním“ (vyhovujícím) výroku, který potvrdil. Odvolací soud dále dovodil, že poté, co dohoda mezi žalovanými o dočasném užívání předmětných pozemků zanikla, zůstala stále v platnosti hospodářská smlouva z 15.2.1991 a žalovaní pokračovali fakticky v podnájemním vztahu. Tím, že druhý žalovaný dále pozemky k těžbě užíval, platil řádně nájemné a první žalovaný je přijímal, vznikla mezi nimi konkludentním jednáním podnájemní smlouva. Protože žádný právní vztah mezi podnájemcem a pronajímatelem nevzniká a pokud jde o škodu způsobenou podnájemcem na věci v podnájmu, odpovídá za ni pronajímateli nájemce, není druhý žalovaný ve věci pasivně legitimován, a proto žalobu vůči němu zamítl.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, pokud se žalobkyně domáhala, že je druhý žalovaný povinen jí zaplatit dalších 451.375,50 Kč, zamítl, a rozhodl, že ve vztahu mezi prvním žalovaným a žalobkyní nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a proti výrokům, kterými odvolací soud žalobkyni uložil zaplatit druhému žalovanému náklady řízení, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovodila z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako důvod dovolání uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s odůvodněním, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která podle obsahu spisu v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka zejména namítala, že zjištěný skutkový stav měl odvolací soud správně hodnotit tak, že pasivně legitimováni jsou oba žalovaní – první žalovaný z titulu nájmu, který vznikl ze zákona o půdě od 24.6.1991, druhý žalovaný pak z titulu bezdůvodného obohacení, neboť právě on pozemky vytěžil, ač k tomu neměl žádný právní titul. Skutečnost, že druhý žalovaný platil za užívání pozemků k těžbě štěrkopísku prvnímu žalovanému, je ve vztahu k žalobkyni nerozhodná, druhý žalovaný se může na prvém domáhat vrácení tohoto plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Dovolatelka dále uvedla, že s těžbou nesouhlasila, výpověď z nájmu však mohla dát až poté, co se vyjasnily vlastnické vztahy k pozemkům, tedy po právní moci rozhodnutí státního notářství z 13.6.1992. Dovolatelka následně nájemní vztah vypověděla v prvním možném termínu. Dovolatelka označila „litanie“ o nájmu a podnájmu v napadeném rozsudku za nepřípadné. Pokud by se dovolací soud přesto ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, navrhla dovolatelka, aby o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že vůči prvnímu žalovanému jí bude podle §142 odst. 3 o.s.ř. přiznána plná náhrada a vůči druhému žalovanému podle §150 o.s.ř. nebude z důvodů zvláštního zřetele hodných přiznána žádná náhrada nákladů řízení.
První žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Druhý žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dovolání zbytečně opakuje celou genezi vzniku sporu a pouze polemizuje se skutečnostmi, aniž by zásadně prolomilo právní posouzení věci odvolacím soudem.
C. Přípustnost dovolání
Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost dovolání
Dovolání je důvodné.
1. Vady řízení před odvolacím soudem.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. přihlíží dovolací soud, je-li dovolání přípustné, z úřední povinnosti k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud vyložil rozsudek soudu prvního stupně tak, že soud prvního stupně zavázal prvního žalovaného zaplatit žalobkyni polovinu žalované částky, tedy 451.375,50 Kč, zatímco v druhé polovině částky, kterou měl první žalovaný zaplatit společně a nerozdílně s druhým žalovaným, žalobu zamítl. Dovolací soud po té, co přezkoumal rozsudek odvolacího soudu, dospěl k závěru, že v rozsudku soudu prvního stupně takový výrok učiněn nebyl, neboť ve výroku I. soud prvního stupně uvedl cit.: „I. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 902.751,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.“ a v odůvodnění výslovně navázal, že „by každý ze žalovaných měl plnit polovinu přiznané částky“. Za této situace se podle názoru dovolacího soudu žalobkyně nemohla proti neexistujícímu zamítavému výroku odvolat a proto závěr odvolacího soudu, že v důsledku odvolání žalovaných mohl rozhodnout pouze o vyhovujícím výroku, tj. o částce 451.375,50 Kč, a že rozhodnutí o druhé polovině žalované částky, tj. rovněž o 451.375,50 Kč, je již pravomocné, je bezpředmětný. Na druhé straně odvolací soud výrokem rozhodl o celé žalované částce (tj. 902.751,- Kč).
Ze uvedených důvodů je napadený rozsudek odvolacího soudu vnitřně rozporný, vycházející z předpokladů, které jsou v rozporu s předchozím průběhem řízení
i rozhodnutím. Uvedené je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.), a je důvodem pro zrušení rozsudku dovolacím soudem.
V předeslaných souvislostech dovolací soud pro úplnost znovu uvádí, že rozsudkem soudu prvního stupně byli správně oba žalovaní uznáni povinnými zaplatit každý polovinu přisouzené částky, tj. každý 451.375,50 Kč z celkem přiznaných 902.751,- Kč, jak ostatně odpovídá i §261a odst. 3 o.s.ř., v němž se výslovně uvádí: „Má-li podle rozhodnutí splnit povinnost více povinných a jde-li o dělitelné plnění, platí, že povinnosti, nestanoví-li rozhodnutí jinak, jsou zavázáni splnit všichni povinní rovným dílem.“
2. Právní posouzení věci dovolacím soudem.
Dovolací soud odkazuje na svůj předchozí rozsudek ze dne 22.12.2005, č.j. 28 Cdo 1885/2005-643, v němž dovodil, že mezi žalobkyní a prvním žalovaným vznikl se zánikem užívacího vztahu ze zákona ke dni 24.6.1991 nájemní vztah a současně zanikl vztah dočasného užívání mezi žalovanými. Dále uvedl, že pro ochranu vlastnického práva žalobkyně k předmětným pozemkům je nutné, aby jí byla nahrazena hodnota štěrkopísku vytěženého bez jejího souhlasu v době od zániku užívacích práv žalovaných, tj. od 24.6.1991 do 28.9.1993, kdy těžba byla ukončena.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že právním titulem žalovaného nároku ve vztahu k prvnímu žalovanému je nájemní vztah a tedy žalovanou částku je třeba posoudit jako nezaplacené nájemné, zatímco ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným je právním titulem bezdůvodné obohacení, neboť druhý žalovaný těžil na pozemku žalobkyně štěrkopísek, aniž by mezi nimi existoval právní vztah založený smlouvou nebo zákonem. Závěr odvolacího soudu, podle něhož vznikl mezi žalovanými konkludentním jednáním podnájemní vztah, je v rozporu s právním názorem dovolacího soudu explicitně vyjádřeným v shora citovaném rozsudku v této věci, podle něhož právní vztah dočasného užívání předmětných pozemků, založený dohodou mezi žalovanými z 10.2.1991, dnem účinnosti zákona o půdě (tj. dnem 24.6.1991) zanikl v důsledku zániku základního užívacího práva. Zánikem tohoto práva došlo k zániku hospodářské smlouvy mezi žalovanými ze dne 15.2.1991, neboť sdílela osud právního vztahu dočasného užívání založeného dohodou z 10.2.1991, která dokonce obsahovala výslovné ujednání pod II. o tom, že navazující hospodářská smlouva se stane její nedílnou součástí. Navíc závěr odvolacího soudu o vzniku podnájemního vztahu mezi žalovanými po zániku základního užívacího práva, tj. po dni 24.6.1991, je v rozporu s právní úpravou tehdy platnou pro vztahy mezi žalovanými, konkrétně s ustanovením §24 odst. 2 zák. č. 106/1964 Sb., hospodářského zákoníku, podle něhož se pro právní úkony požadovala písemná forma, což konkludentní uzavření podnájemní smlouvy vylučuje.
Dovolací soud dále dopěl k závěru, že částka 12 Kč/m3 s ohledem na rozsah provedeného dokazování a obvyklé nájemné odpovídá náhradě za užívání i vytěžený štěrkopísek.
Ze shora uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je jednak postiženo vadou, v jejímž důsledku je rozsudek nepřezkoumatelný v celém rozsahu a která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, a dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolací soud proto bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil podle §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. a to i ve výroku, který nebyl dovoláním dotčen (§242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, pro které je stanovena forma rozsudku. Podle ustanovení §237 až §239 o.s.ř. není dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího
(§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o.s.ř.) V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. dubna 2008
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu