ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.624.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 624/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josef Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele M. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 23. 11. 2005, sp. zn. 25 Co 254/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 177/2002 (žalující společnosti s ručením omezeným T., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. H., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně – D. J., správce konkurzní podstaty úpadce I. C., zastoupeného advokátem, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu dne 23. 8. 2002, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze 4. 4. 2005, č. j. 10 C 177/2002-216. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému uloženo vyklidit a vyklizené žalobkyni předat do 3 dnů od právní moci rozsudku nebytové prostory v objektu na pozemku parc. č. 3096 v katastrálním území J., zapsané na listu vlastnictví č. 3713 v K. ú. p. K. k., k. p. J., a to provozní místnosti a sklady (o celkové výměře 130 m2) v přízemí vpravo při vstupu do domu. Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci T. náklady řízení částkou 12.854,- Kč, vedlejšímu účastníku řízení (D. J., správci konkurzní podstaty úpadkyně I. C.) nahradit náklady řízení částkou 11.068,- Kč, dále na účet Okresního soudu v Jičíně nahradit jím placené náklady tohoto řízení částkou 13.691,- Kč a také soudní poplatek částkou 1.000,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 23. 11. 2005, sp. zn. 25 Co 254/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze 4. 4. 2005, č. j. 10 C 177/2002-216, ve věci samé potvrzen, s tím upřesněním ve výroku označeném I., že v tomto sporu jde o nemovitosti v obci a katastrálním území J., část obce V. P. Žalovanému M. H. bylo uloženo nahradit žalující společnosti s ručením omezeným náklady odvolacího řízení částkou 7.677,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo uloženo nahradit i vedlejšímu účastníku řízení náklady odvolacího řízení částkou 2.350,- Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že se tento soud ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Odvolací soud uváděl, že v daném případě jde o žalobu na ochranu vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, která má povahu žaloby o vyklizení, když předmětem vlastnictví je tu věc nemovitá. Spornou je mezi žalobkyní a žalovaným otázka, zda má žalovaný právní důvod pro užívání nemovitosti. Žalovaný důvod užívání odvozuje ze smluvně zřízeného práva věcného břemene. Podle žalobkyně však toto právo zaniklo podle ustanovení §14 odst. 1 písm. j) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání. Podle názoru odvolacího soudu je tu splněna podmínka zániku věcného břemene co do časového vymezení podle uváděného ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, když smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena v době kratší dvou měsíců od podání návrhu na prohlášení konkurzu (k čemuž došlo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem z 27. 11. 2001, sp. zn. 29 K 20/2000, na majetek dlužnice I. C., přičemž zároveň byl ustanoven správce konkurzní podstaty D. J.; tento prohlášený konkurz se týkal i objektu a pozemku parc. č. 3096 v katastrálním území J..
Odvolací soud byl toho názoru, že pro posouzení důvodnosti žaloby žalující společnosti s ručením omezeným (na niž dne 2. 9. 2003 přešlo v důsledku dražby vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení), zda věcné břemeno vzniklo žalovanému za nápadně nevýhodných podmínek a zda je tu splněna rovněž druhá podmínka pro zánik věcného břemene podle ustanovení §14 odst. 1 písm. j) zákona č. 328/1991 Sb. (tj. že majetek patří do podstaty vůči níž vznikl nárok v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkurzu nebo po podání tohoto návrhu).
Odvolací soud dovozoval, že nápadně nevýhodné podmínky mohou spočívat v ekonomických hlediscích. K odbornému posouzení těchto ekonomických hledisek soud prvního stupně ustanovil podle ustanovení §127 odst. 1 občanského soudního řádu znalce. V daném případě pak soud prvního stupně z posudku ustanoveného znalce (M. N.) vycházel a podle názoru odvolacího soudu správně hodnotil přesvědčivost tohoto posudku co do jeho úplatnosti ve vztahu k zadání účelu posudku ze strany soudu, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením znaleckého posudku soudem prvního stupně a neshledal důvod k doplnění dokazování provedením revizního znaleckého posudku.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a pouze svým výrokem upřesnil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé co do označení místa, kde se sporná nemovitost nachází (uvedením obce a katastrálního území ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 16. 12. 2005 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Okresního soudu v Jičíně dne 15. 2. 2006, tedy ve lhůtě stavené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (ve výrocích označených II., III. a IV.) i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel uváděl, že podstatou tohoto sporu je platnost věcného břemene užívání nemovitosti a tedy právního důvodu k tomuto užívání. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) shledal v daném případě uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene za nápadně nevýhodných podmínek, a to z důvodu sjednané ceny za toto věcné břemeno. Ocenění bylo provedeno v soudním řízení znaleckým posudkem a na základě tohoto posudku pak soud dospěl k závěru, že „věcné břemeno tu zaniklo podle ustanovení §14 odst. 1 písm. j) zákona č. 328/1991 Sb.“. Dovolatel je však přesvědčen, že tento znalecký posudek měl být dán soudem k přezkoumání vědeckým ústavem nebo jinou institucí, jak to žalovaný navrhoval.
Dovolatel poukazoval na to, že v tomto případě žalovaný po pěti letech trvání pronájmu vstoupil do nájemního vztahu s pronajimatelem (budoucím úpadcem), který byl předcházejícím nájemníkem dlouhodobě sjednán na 20 let. Podmínkou však byla úhrada části nájemného předem. Žalovaný tak uhradil předem nájemné částkou 3,200.000,- Kč na řadu let dopředu. Aby si žalovaný zajistil tuto investici a upevnil své postavení, sjednal s pronajimatele m i věcné břemeno užívání nemovitosti, o níž jde v tomto řízení, a to za dobu kopírující trvání nájemního vztahu, a to za úplatu. Cena věcného břemene byla sjednána částkou 3,570.000,- Kč (tedy dokonce částkou vyšší než to odpovídalo zákonu č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku). Tato úplata byla hrazena (vedle předem uhrazené nájemného) ve splátkách. K tomuto duplicitnímu vztahu znalec ve svém posudku, podaném v tomto soudním řízení, nepřihlížel. Také ocenění věcného břemene mělo být hodnoceno jen jako kompenzace újmy povinného za ušlé užitky, které by vlastník získal, kdyby zatíženou věc užíval bez věcného břemene; v daném případě předem zaplaceného nájemného pak vlastníku nemohla vzniknout žádná újma. Žalovaný tu také pouze nemovitost po cca pěti letech trvajícího nájmu převzal od svého předchůdce, takže výši nájmu neovlivnil.
Dovolatel poukazoval i na to, že znalec vycházel ve svém posudku, jak sám před soudem uvedl, „z cen nájmu obvyklých a nikoli z těch, které byly uzavřeny v předmětném objektu“, takže podle názoru dovolatele posupoval znalec v rozporu s ustanovením §18 odst. 2 zákona č. 151/1997, o oceňování majetku.
Dovolatel ještě poukazoval na to, že téměř po celou dobu jeho užívání nemovitosti, o niž jde v tomto řízení, byl největší nebytový prostor z celé nemovitosti (tj. prodejna potravin v přízemí) s malými přestávkami neobsazen. Posléze pak dovolatel ještě dodával, že v mezidobí byla celá nemovitost prodána v dobrovolné dražbě za částku 6,000.000,- Kč, takže je tu dán stav, že cena jím uhrazeného nájemného a věcného břemene v součtu převyšuje úhrnnou cenu celé nemovitosti.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 10 C 177/2002 okresního soudu v Jičíně), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud v daném případě svým rozsudkem z 23. 11. 2005 (sp. zn. 25 Co 254/2005 Krajského soudu v Hradci Králové) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla ani zčásti vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Projednávanou právní věc posoudil odvolací soud v tomto případě, jak vyplývalo z odůvodnění jeho rozsudku (viz zejména str. 5 tohoto rozsudku), podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku a podle ustanovení §14 odst. 1 písm. j) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání.
Podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neoprávněně zadržuje.
Obsahu soudního spisu (sp. zn. 10 C 177/2002 Okresního soudu v Jičíně) odpovídá aplikace ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku na posouzení žaloby žalobce o vyklizení nemovitosti, podané vlastníkem nemovitostí, tvrdícím (s poukazem na ustanovení §14 odst. 1 písm. j zákona č. 328/1991 Sb.), že žalovanému již zaniklo právo užívání nebytových prostor v jeho nemovitosti, a to podle uvedeného ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., které má povahu ustanovení hmotněprávního.
Podle ustanovení §14 odst. 1 písm. j) zákona č. 328/1991 Sb. (o konkurzu a vyrovnání) zanikají prohlášením konkurzu věcná břemena zatěžující majetek patřící do konkurzní podstaty, pokud tato věcná břemena vznikla za nápadně nevýhodných podmínek v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkurzu anebo po podání tohoto návrhu.
Odvolací soud postupoval v daném případě při aplikaci ustanovení §14 odst. 1 písm. j) zákona č. 328/1991 Sb. na tento případ v souladu se slovním zněním citovaného ustanovení a při výkladu obsahu a smyslu pojmu „nápadně nevýhodných podmínek“, použitého v uvedeném zákonném ustanovení, vycházel nikoli jen ze své výkladové úvahy, ale za její podklad vzal v řízení provedený důkaz posudkem znalce, jehož závěry zhodnotil (ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu) jako přesvědčivé co do jejich úplnosti, co do správného vyjádření vztahu osudku k zadání úkolu znalci ze strany soudu a co do logického odůvodnění znaleckého nálezu.
Uvedený postup odvolacího soudu při rozhodování v této právní věci nelze označit jako rozhodování v rozporu s hmotným právem a také odvolacím soudem podaný výklad již zmíněného pojmu „nápadně nevýhodných podmínek“ (použitého v ustanovení §14 odst. 1 písm. j/ zákona č. 328/19991 Sb.) při vzniku věcného břemen v tomto případně není odchylný od výkladu obdobného pojmu „nápadně nevýhodných podmínek“, použitého např. v ustanoveních předpisů restituční povahy (srov. k tomu např. právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Pokud dovolatel vyjadřuje v dovolání své přesvědčení o nesprávnosti v řízení provedeného znaleckého posudku a o nutnosti provést v tomto řízení další revizní znalecké posouzení, jde o výtku týkající se aplikace procesní úpravy provádění důkazů a hodnocení důkazů, a nikoli o námitku ohledně rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem. V této souvislosti lze rovněž poukázat na výkladové závěry z uveřejněné judikatury soudů ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Zejména v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo podrobně vyloženo ohledně účastníky řízení uplatňované výtky neúplného zjištění skutkového stavu věci a účastníky řízení vytýkaného vadného hodnocení důkazů v podaných dovoláních: 1. Vadné nebo nesprávné skutkové zjištění v občanském soudním řízení není samo o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládá některý z důvodů stanovených v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech. 2. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), neboť toto hodnocení náleží plně soudům k realizaci procesní zásady volního hodnocení důkazů. 3. V rozhodnutí soud vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá.
Za těchto uvedených okolností nebylo možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle již uvedených ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu nelze přesvědčivě dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu, napadeným dovoláním dovolatele, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by ani zčásti nebyla již řešena v rozhodování dovolacího soudu, a když tu rovněž nešlo (jak již bylo uvedeno) ani o rozhodování o právní otázce, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalující společnosti s ručením omezeným v řízení dovolacím náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu