ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.649.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 649/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D o dovolání dovolatelů: 1. D. H., a 2. M. H., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Co 168/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 7 C 251/98 (žalobce P. f. ČR, zastoupeného advokátem, proti žalovaným D. H. a M. H., zastoupeným advokátkou, o určení správy k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího P. f. ČR, podané u soudu 26. 11. 1998, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti z 22. 2. 2002, čj. 7 C 251/98-61. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že pozemek parc. č. 5053/9 (o výměře 12 840 m2) v katastrálním území U. B. (označený na geometrickém plánu č. 1702-154/98, vyhotoveného G., s. r. o., v U. B. dne 22. 7. 1998) je ve správě P. f. ČR. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci a náhradu nákladů řízení 2.300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Co 168/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (označeném I.) ve znění, že se „určuje, že pozemek parc. č. 5053/9 (o výměře 12 840 m2) v obci a katastrálním území U. B., označený dle geometrického plánu pro oddělení pozemku, číslo plánu 1702-154/98, vyhotoveného společností G., s. r. o., se sídlem v U. B., ze dne 14. 7. 1998, který byl potvrzen Katastrálním úřadem v U. H. dne 22. 7. 1998 pod č. 127/98a který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, je ve správě žalobce“ P. f. České republiky.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo shledáno opodstatněným, neboť odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Odvolací soud pokládal z výsledků dokazování, provedeného v tomto řízení, že pozemku, o který jde v tomto řízení (původně označeného parc. č. 4987 v katastrálním území U. B.), se týkala kupní smlouva z 8. 9. 1970 (i když originál této smlouvy nebyl předložen, nýbrž byla předložena jen její fotokopie) ohledně pozemku parc. č. 5053/2 v katastrálním území U. B., uzavřená původní majitelkou pozemku A. S. (zastoupenou jejím manželem Ing. F. S. na základě písemné plné moci) s čs. státem – Státním statkem, n. p., U. B. Na tuto smlouvu také A. S. poukazovala ve své výzvě k vydání nemovitosti podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb. (v řízení o vydání pozemku podle tohoto zákona však pozemek parc. č. 4987 v katastrálním území U. B. vydán nebyl), uplatněné dne 10. 1. 1992 (v této výzvě A. S. uváděla, že k uzavření smlouvy z 8. 9. 1970 přistupovala s ohledem na sociální stav rodiny, dále pod tlakem hrozícího vyvlastnění a tedy v tísni). Odvolací soud na podkladě dokazování provedeného v řízení před soudy obou stupňů dospěl k závěru, že smlouva 8. 9. 1970 byla uzavřena za „nepříznivé situace“ pro prodávající, ale nebyla tu dána nesvoboda vůle prodávající A. S. ve smyslu ustanovení §37 občanského zákoníku a nešlo tu o právní úkon učiněný na základě bezprávní výhružky vůči A. S. (jejímiž právními nástupci na základě dědění jsou nyní žalovaní D. H. a M. H.). Odvolací soud pouze uváděl, že „v určitých případech lze připustit s ohledem na celkové společenské souvislosti tehdejší doby (uváděná smlouva byla uzavřena v roce 1970), že jednající subjekt byl v tísni“, ale to „nezakládalo neplatné uzavření smlouvy, nýbrž možnost od smlouvy odstoupit podle ustanovení §49 odst. 3 občanského zákoníku“, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo. V kupní smlouvě z 8. 9. 1970 byl co do určitosti této smlouvy vymezen předmět prodeje, jakož i kupní cena, takže nešlo o neurčitý právní úkon. Podle názoru odvolacího soudu „eventuální nezaplacení kupní ceny mohlo být důvodem pro odstoupení od smlouvy pro prodlení dlužníka, případně důvodem k podání žaloby na plnění sjednané kupní ceny, nemohlo však způsobit neplatnost kupní smlouvy“. Odvolací soud byl i toho názoru, že v tomto sporu, v němž „jde o určení správy pozemku ze strany žalujícího P. f. ČR a potažmo o určení vlastnictví České republiky k pozemku spravovanému uvedeným fondem a nikoli o výkon existujících práv a povinností, nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku“, jak měli za to žalovaní.
Z uvedených důvodů také odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, shledal, že účastníky řízení uváděný právní úkon (kupní smlouva z 8. 9. 1970) byl uzavřen platně a došlo k převodu nemovitosti na stát. Odvolací soud byl i toho názoru, že na straně žalujícího P. f. ČR je dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení jeho trvající správy ohledně pozemku, o nějž jde v tomto řízení; tento naléhavý právní zájem tu vyplývá z toho, že totiž žalovaní jsou zapsaní v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci tohoto pozemku. Odvolací soud proto rozhodl tak, že „věcně správný rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu“, a to ve formulačně upřesněném znění určovacího výroku rozsudku soudu prvního stupně. Potvrzen byl odvolacím soudem i výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení; o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalované v řízení zastupovala, dne 29. 11. 2005 a dovolání ze strany žalovaných bylo předáno dne 29. 1. 2006 na poště k doručení Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť mají za to, že v daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé rekapitulovali v dovolání, že podstatou sporu v této právní věci je otázka platnosti kupní smlouvy z 8. 9. 1970, která nebyla podepsána samotnou prodávající A. S., přičemž nebyla prokázána existence písemné plné moci pro osobu, která za prodávající smlouvu podepsala (tj. pro Ing. F. S.), takže tu bylo třeba se vypořádat s otázkou, zda k uzavření platné kupní smlouvy ze dne 8. 9. 1970 postačoval pouze projev vůle zmocněnce bez náležitého zmocnění ze strany zmocnitelky. V řízení před soudy obou stupňů nebyla, podle názoru dovolatelů, jakkoli prokázána plná moc v předepsané formě pro zmocněnce, na základě níž by došlo k uzavření platné kupní smlouvy, jejímž důsledkem by byl převod vlastnického práva na stát. Dovolatelé zdůrazňovali, že tento nedostatek náležitostí uvedené kupní smlouvy nebylo možné zhojit, jak měl za to odvolací soud, následným stanoviskem prodávající A. S., zaujatým v její restituční výzvě k vydání nemovitosti (totiž, že „na smlouvu z 8. 9. 1970 v tísni přistoupila“).
Dovolatelé měli za to, že nesprávně byla odvolacím soudem posouzena i otázka naléhavého právního zájmu na žalujícím fondem požadovaném určení jeho správy ohledně nemovitosti, o níž jde v tomto řízení. Dovolatelé však mají za to, že tu nejde o situaci na straně žalujícího fondu, že by bez požadovaného určujícího výroku rozsudku soudu nemohl realizovat své tvrzené právo. Podle názoru dovolatelů umožňovalo ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (zejména ustanovení §15 odst. 3 a §16 odst. 2 tohoto zákona), zápis vlastnického práva z úkonů učiněných před účinností zákona č. 265/1992 Sb.; návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí mohl tedy, podle názoru dovolatelů, podat v daném případě stát (tj. Česká republika – P. f. ČR) na základě uváděné smlouvy z 8. 9. 1970, kterou žalobce pokládá za platnou (na rozdíl od žalovaných), a to v rámci správního řízení nebo v řízení před správním soudem; nebyl tu tedy žádný důvod, tím méně naléhavý právní zájem podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, aby bylo žalobě žalobce o určení jeho správy vyhověno, když žalobce mohl, podle názoru dovolatelů, dosáhnout svého cíle především „po linii správní“. Dovolatelé jsou toho názoru, že „soud porušil práva účastníků řízení, když jedné ze stran sporu poskytl v řízení pomoc, aniž by byly zákonné podmínky pro řízení ve věci a znevýhodnil tak druhého účastníka řízení, který se tak ocitl ve zhoršeném postavení; soudy se totiž v tomto řízení naléhavostí právního zájmu žalobce na požadovaném určení nezabývaly, takže porušily ustanovení občanského soudního řádu a toto pochybení mělo za následek chybné rozhodnutí ve věci samé“. Dovolatelé ovšem dodávali, že v řízení o zápis do katastru nemovitostí by muselo být shledáno, že vkladu do katastru nemovitostí je na překážku stav zápisů v katastru, v němž je uvedena jiná kultura a výměra parcely, a samozřejmě by na překážku vkladu do katastru bylo i to, že právní úkon týkající se převodu pozemku podle smlouvy z 8. 9. 1970 je úkonem neurčitým a nesrozumitelným, neboť v tomto písemném úkonu bylo škrtáno, přepisováno, dopisováno a psáno i mezi řádky a celý tento právní úkon nebyl učiněn v předepsané formě, když tu chyběla písemná plná moc pro zmocněnce zastupujícího prodávající A. S., takže ten, kdo smlouvu za ni podepisoval, nebyl oprávněn nakládat s předmětem smlouvy. Tyto nedostatky uvedené smlouvy ji zcela vylučují z úspěšnosti ve správním řízení o vkladu do katastru nemovitostí; tyto nedostatky však v tomto sporu (vedeném u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 7 C 251/98) byly postupem soudu, podle názoru dovolatelů, „zakryty“.
Žalující P. f. ČR ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů měl za to, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalobce nesměřuje dovolání dovolatelů proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež by mělo po právní stránce zásadní význam (ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu). Podle názoru žalujícího P. f. ČR v této právní věci soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, náležitě zjistil skutkový stav věci a rozhodl o žalobě v souladu s právními předpisy, a to i s ustanovením §31 občanského zákoníku
(o oprávnění zástupce na základě plné moci jednat za osobu, která plnou moc udělila), dále s ustanovením §39 občanského zákoníku (o neplatnosti právních úkonů)
i s ustanovením §9 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), upravujícího uplatnění nároku podle tohoto předpisu restituční povahy.
Přípustnost dovolání dovolatelů v daném případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek soudu odvolacího má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 251/98 Okresního soudu v Uherském Hradišti), ani z dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 18. 10. 2005 (sp. zn. 21 Co 168/2005 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v daném případě řešil odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci odvolací soud posoudil (jak to vyplývalo z odůvodnění jeho rozsudku z 18. 10. 2005) určovací žalobu žalujícího P. f. ČR podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními občanského zákoníku (§37, §39, §49 odst. 3 i §3 odst. 1), jakož i v souvislosti s ustanovením §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/1997 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k otázce aktivní legitimace státní organizace k uplatnění návrhu podle §80 písm. c) občanského soudního řádu vyloženo, že „státní podnik nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že stát je vlastníkem“, ale „může se domáhat určení, že státní podnik má ke sporným věcem právo hospodaření“.
Dovolací soud má v uvedeném smyslu za to, že tedy v daném případě má žalující P. f. ČR oprávnění domáhat se určení, že mu náleží správa pozemku parc. č. 5553/9 (o výměře 12 840 m2) v katastrálním území U. B., patřícího státu – České republice na základě koupě pozemku podle smlouvy z 8. 9. 1970.
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku, kromě jiného, i kupní smlouvy, uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (srov. písm. k/ citovaného ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.), jakož i v důsledku převzetí nemovitosti bez právního důvodu.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. uplatní oprávněná osoba nárok podle tohoto zákona u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti. Podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě o vydání nemovitosti podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad.
Původní pozemek parc. č. 4987 (o výměře 14 032 m2) v katastrálním území U. B., o nějž šlo v tomto řízení, byl tedy v tomto případě nepochybně získán státem v roce 1970 (tj. v rozhodném období podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. – od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), a to způsobem, který žalovaní pokládají za převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu. Tento pozemek nebyl (jak to byl v tomto soudním řízení doloženo rozhodnutím Okresního úřadu – pozemkového úřadu v U. H. z 13. 3. 1990, čj. OPÚ 285/9/92, vydaném podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) vydán oprávněné osobě (tj. právní nástupkyni původní vlastnice A. S. – Ing. E. H. ve smyslu rozhodnutí Okresního soudu v Opavě ze 7. 3. 1994, čj. D 1026/92-37).
Šlo tedy o pozemek získaný státem v rozhodné době podle předpisu restituční povahy a k jeho vydání oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb. nedošlo.
Bylo tedy třeba v tomto případě v řízení před soudy obou stupňů i v dovolacím řízení u dovolacího soudu mít na zřeteli závažnou právní otázku, zda tu lze dojít za uvedené situace právních vztahů k určujícímu právnímu závěru, že pozemek, o nějž v tomto řízení jde, zůstal přes nabytí pozemku státem ve vlastnictví právních nástupců původní vlastnice (původních vlastníků), jak na tomto názoru trvali žalovaní bez ohledu na právní úpravou (v zákoně č. 229/1991 Sb.) danou možnost domáhat se vydání nemovitosti, získané státem za situací předpokládaných zákonem č. 229/1991 Sb.
Nejvyšší soud České republiky dospěl např. v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, k právnímu závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku), mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
V zásadním výkladu k této právní problematice, podaném ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. v částce 166 Sbírky zákonů, ročník 2005) bylo vyloženo, že se nelze „účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. Bylo v tomto stanovisku také uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát v rozhodné době různými majetkovými opatřeními. Podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným“; to se týkalo veškerého majetku, který stát vlastnil ke dni přijetí těchto restitučních zákonů; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před několika desetiletími, by tak by byla narušena právní jistota na straně státu i právnických a fyzických osob ohledně majetku získaného v době, kterou mají na zřeteli předpisy restituční povahy, když jen tyto restituční předpisy mohly stanovit způsob zmírnění nebo nápravy takto vzniklých majetkových křivd.
S ohledem na uvedené právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 18. 10. 2005 (sp. zn. 21 Co 168/2005 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů a v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů (jak byly shora citovány), řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Neshledal tu dovolací soud rozpor zejména s hmotněprávními ustanoveními předpisů restituční povahy, zejména zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). A protože, jak již bylo shora rovněž uvedeno, odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatele, neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudů.
Přistoupil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalujícímu P. f. ČR v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. února 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu