ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.694.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 694/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele a. s. U., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 10. 4. 2007, sp. zn. 28 Co 107/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 48/2004 (žalobce U., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. J. M., zastoupené advokátem, 2. H. K., 3. M. B., 4. V. S., zastoupeným advokátem, 5. J. M., 6. P. f. ČR, 7. V. o. s. H., M. a spol., správci konkursní podstaty A., a. s., o vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalující akciové společnosti, podané u soudu 19. 3. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Mělníku z 26. 6. 2007, čj. 11 C 48/2004-138. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalující akciové společnosti, domáhající se, aby bylo soudem určeno, že žalovaní J. M., H. K., M. B., V. S. a J. M. nejsou spoluvlastníky pozemku parc. č. 624/51 (o výměře 0,1685 ha) a pozemku parc. č. 624/56 (o výměře 0,0329 ha) v katastrálním území K. nad V., okres M. Žalobci U., a. s., bylo uloženo zaplatit žalované H. K., žalované M. B. a žalované V. S. na náhradu nákladů řízení 4.425,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá již dále navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce U. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 10.4.2007, sp. zn. 28 Co 107/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Mělníku z 19. 8. 2005, čj. 11 C 48/2004-138, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (i předchozího dovolacího řízení).
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalující akciové spolčenosti nebylo shledáno důvodným; podle názoru odvolacího soudu jsou skutkové a právní závěry soudu prvního stupně správné a odvolací soud se s nimi ztotožnil.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce se v daném případě domáhal postupem podle páté části občanského soudního řádu rozhodnutí soudu o tom, že žalovaní J. M., H. K., M. B., V. S. a J. M. nejsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 624/51 a parc. č. 624/56 v katastrálním území K. nad V., neboť má za to, že nesprávně Pozemkový úřad v M. svým rozhodnutím z 8. 1. 2004, čj. 1325/PÚ/2003-914/APM+UNIP, v restitučním řízení vedeném podle ustanovení §9 odst. 1 a 4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), rozhodl o obnovení vlastnického práva k uvedeným pozemkům ve prospěch uvedených žalovaných, ačkoli podle údajů v katastru nemovitostí je U., a. s., evidován jako vlastník pozemků.
Krajský soud v Praze rozhodl již v tomto řízení rozsudkem z 10. 1. 2006, sp. zn. 28 Co 562/2005, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku z 19. 8. 2005, čj. 11 C 48/2004-138; rozsudkem Nejvyššího soudu z 10. 1. 2007, 28 Cdo 1336/2006, byl však rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud se nezabýval argumentací žalobce, že vlastnictví k předmětným pozemkům nabyl U. vydržením.
Odvolací soud uváděl, že v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu bylo prokázáno, že žalovaní J. M., H. K., M. B., V. S. a J. M. splňují podmínky oprávněných osob podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. pro obnovu vlastnického práva k žádaným nemovitostem, jejichž původním vlastníkem byl V. M., a které stát převzal bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb. Pozemky, o něž jde v tomto řízení, tvořily v době jejich přechodu na stát součást původního pozemku, označeném v pozemkové knize pod č. 624/1 pro katastrální území K. nad V. V době uplatnění restitučního nároku na ně podle zákona č. 229/1991 Sb. byly tyto pozemky součástí pozemku parc. č. 624/29. V té době pozemky držela obchodní společnost A., a. s., která uzavřela 16. 1. 1997 kupní smlouvu s obchodní společností K. G., a. s., na základě níž byl společnosti K. G. prodán mimo jiné i pozemek parc. č. 624/29 v katastrálním území K. nad V.; vklad práva do katastru nemovitostí byl v katastru nemovitostí zapsán 1. 4. 1997 s právními účinky vkladu ke dni 26. 2. 1997. Obchodní společnost K. G., a. s., byla vymazána z obchodního rejstříku, když na základě rozhodnutí valné hromady z 27. 3. 1997 byla zrušena sloučením do akciové společnosti U.; usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze 4. 9. 2000 byl prohlášen konkurz na majetek společnosti A., a. s., a správcem konkurzní podstaty byla určena společnost H., M. a spol., v. o. s.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že uvedená kupní smlouva ze 16. 1. 1997 je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., které ukládá, že povinná osoba je povinna s nemovitostmi do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře a ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. nemůže tyto věci převést do vlastnictví jiného; takové právní úkony jsou neplatné.
Odvolací soud ještě k argumentaci žalobce U., a. s. (že vlastnictví k pozemkům nabyl vydržením), uváděl, že od okamžiku, kdy došlo k uzavření uvedené kupní smlouvy ze 16. 1. 1997, která je neplatným právním úkonem, do doby podání žaloby u soudu neproběhla vydržecí doba 10 roků (§134 odst. 1 občanského zákoníku). Do desetileté doby tu žalobce U. nemůže započíst dobu před uzavřením kupní smlouvy ze 16. 1. 1997, týkající se A., a. s., která byla vlastníkem sporných pozemků, a její postavení jako povinné osoby ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. nebylo odvozeno od žádného fiktivního právního titulu. Odvolací soud dovozoval, že skutečnost, že povinná osoba (A., a. s.) porušila ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a převedla pozemky na K. G., a. s., nezakládá důvod, aby žalobci U. byla poskytnuta ochrana s ohledem na dobrou víru, neboť byl seznámen se skutečností, že probíhá restituce ohledně těchto pozemků. Smlouvy o převodu nemovitostí, uzavřené v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. jsou neplatnými právními úkony ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Žalobce U. se tedy nestal vlastníkem jím nyní žádaných pozemků a není tedy v tomto sporu aktivně věcně legitimován, jak to také správně posoudil soud prvního stupně. Žalobce U. byl jen procesně legitimován k podání žaloby ve smyslu ustanovení §246 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého je k návrhu oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu.
Odvolací soud pak neshledal důvodnými námitky žalobce U., který uplatňoval, že tu vydání pozemků oprávněným osobám brání existence podzemních inženýrských sítí pod spornými pozemky; podle názoru odvolacího soudu však tu nejde o překážku k vydání pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud rovněž neshledal důvodnou námitku žalující akciové společnosti, že oprávněné osoby neuplatnily u povinné osoby restituční nárok, když tu je rozhodné, že nárok byl uplatněn oprávněnou osobou u pozemkového úřadu podle ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud posléze neshledal důvodnou námitku žalobce, že soud prvního stupně měl jednat i se statutárními orgány úpadce A., a. s.; odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně správně jednal (ve smyslu ustanovení §250a odst. 1 občanského soudního řádu) se všemi účastníky řízení, kteří jimi byli v restitučním řízení u Pozemkového úřadu v M.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího a předcházejícího dovolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 22. 5. 2007 advokátu, který žalující akciovou společnost U. v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této žalující bylo dne 27. 6. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Mělníku, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se akciová společnost navrhovala aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovala, jak vyplývalo z obsahu jeho dovolání, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především zdůrazňovala, že žalující akciová společnost U. byla v době rozhodnutí Pozemkového úřadu M. z 8. 1. 2004 o nároku oprávněných osob (tedy i žalobců J. M., H. K., M. B., V. S. a J. M.) zapsán jako vlastník sporných pozemků v katastru nemovitostí. Žalující akciová společnost však neobdržela žádnou výzvu o vydání nemovitostí a nebyla informována o této výzvě ani Pozemkovým úřadem v M. (který se se žádostí o vyjádření k výzvě oprávněných osob obrátil na K. K., a. s.).
Dále dovolávající se akciová společnost U. uváděla, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že právní předchůdci U. – A., a. s., a K. G., a. s., nebyli oprávněnými držiteli (§130 občanského zákoníku), takže následující vlastník – žalobce U. nemohl nabýt údajně nemovitosti vydržením. Protože však tyto společnosti nebyly pozemkovým úřadem informovány o výzvě oprávněných osob k vydání pozemků, o něž jde v tomto řízení, nebylo možné od nich požadovat, aby samy uplatňovaly nějaký dotaz ohledně pozemku, o nějž jde v tomto řízení, když k tomu neměly žádný konkrétní podnět a konkrétní důvod.
Dovolávající se akciová společnost U. měla dále za to, že jí nelze přičíst k tíži, že Pozemkový úřad v M. byl od 31. 12. 1992 v této věci zcela nečinný, takže ze strany U. byla kupní smlouva ze 16. 1. 1997 uzavřena v dobré víře; nebylo tu tedy možné předpokládat s uvedeným časovým odstupem, že bude vyzvána oprávněnou osobou (oprávněnými osobami) k vydání pozemků, anebo že o takové výzvě bude informována pozemkovým úřadem. Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně absolutizoval požadavek opatrnosti na osobu, kupující nemovitosti po účinnosti zákona o půdě, aniž by tuto povinnost konfrontoval s povinnostmi ukládanými oprávněné osobě (oprávněným osobám) přímo zákonem č. 229/1991 Sb. (tj. vyzvat k vydání věcí i povinnou osobu).
K dovolání žalující akciové společnosti U. zaslala své vyjádření žalovaná V. S. Uváděla, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Zdůrazňovala především, že pozemky parc. č. 624/51 a parc. č. 624/5 v katastrálním území K. nad V., kterou jsou předmětem tohoto soudního sporu, jsou pozemky které vznikly z původní parcely č. 624/1 a byly v roce 1990 částečně ve vlastnictví státního podniku K. K. a částečně státního podniku A.; nynější pozemky parc. č. 624/51 a parc. č. 624/56 byly vytvořeny z částí pozemku 624/1, který byl ve vlastnictví A. Před privatizací státního podniku K. vyzvaly oprávněné osoby k vydání pozemku parc. č. 624/1 v katastrálním území K. Pozemkový úřad v M. a také státní podnik K. K. Podle privatizačního projektu č. 21931 z roku 1993 přešla část majetku státního podniku K. na akciovou společnost K., jež byla v roce 1995 přejmenována na společnost K. G., a. s., která však byla 27. 3. 1997 zrušena sloučením do akciové společnosti U. Vzhledem k žádosti oprávněných osob o vydání neměl být pozemek parc. č. 624/1 privatizován. Trvalo delší dobu než se podařilo zůstavšímu zbytku státního podniku K. dostat pozemky vzniklé z původní parcely č. 624/1 zpět do svého vlastnictví (stalo se tak až podle notářského zápisu z 27. 2. 2002, č. NZ 62/2002 notářství Dr. J. Kohoutové v Mělníku); bylo to uskutečněno i za účasti U., a. s., čemuž předcházela řada jednání i geometrického zaměřování s vědomím U. Právním předchůdcem U. je akciová společnost K. G., která dne 16. 1. 1997 sporné pozemky koupila; datem rozhodným pro případné vydržení je tu tedy tento den, takže ke dni rozhodnutí soudu v této právní věci měla společnost U. pozemky ve svém držení pouze 8 let; předchozí držitel A., a. s., není právním předchůdcem a. s. U.
Přípustnost dovolání dovolávající se akciové společnosti U. tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo rozhodoval-li odvolací soud o některé právní otázce svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 11 C 48/2006 Okresního soudu v Mělníku), ani z obsahu dovolání dovolávající se akciové společnosti a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem
z 10. 4. 2007 (sp. zn. 28 Co 107/2007 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci (sp. zn. 11 C 48/2004 Okresního soudu v Mělníku) rozhodoval již i dovolací soud rozsudkem z 10. 1. 2007 (sp. zn. 28 Cdo 1336/2006 Nejvyššího soudu). V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno především, že tu byla správně řešena otázka, že smlouva o převodu majetku, k němuž byl uplatněn restituční nárok, byla absolutně neplatná, byla-li uzavřena v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., a že tedy nemohlo platně na jejím základě přejít vlastnictví na právního předchůdce žalobce U., a. s. Dovolací soud vytýkal však odvolacímu soudu, že se nezabýval posouzením otázky možného vydržení vlastnického práva za situace, kdy nárok na vydání nemovitosti byl uplatněn u pozemkového úřadu podle zákona č. 229/1991 Sb. V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu se tedy odvolací soud zabýval touto skutkovou i právní problematikou tvrzeného vydržení v daném případě (zejména podle ustanovení §134 odst. 1 a §39 občanského zákoníku a podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení §134 občanského zákoníku se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Držitelem je ten, kdo se věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 občanského zákoníku). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je držitelem oprávněným
(§130 odst. 1 občanského zákoníku).
Tvrzení držitele o tom, že mu věc patři a že s ní nakládá jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V usnesení Ústavního soudu ČR ze 3. 6. 2004, III. ÚS 50/06, uveřejněném pod č. 36 ve svazku 33 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní názor: Dobrá víra se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, jež je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitosti. Pokud se někdo chopí držby na základě kupní smlouvy neplatné, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem případu v dobré víře, že je vlastník věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou neplatnou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení.
Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, povinná osoba je povinna s nemovitostí až do jejího vydání oprávněné osobě podle tohoto zákona nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (tj. od 24. 6. 1991, srov.
§35 zákona č. 229/1991 Sb.) nemůže tuto věc, její součásti a příslušenství prodat do vlastnictví jiného; takové právní úkony jsou neplatné.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněném ve sdělení č. 477/2005 Sb. v částce 166 Sbírky zákonů, byl k výkladu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu zaujat právní závěr: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitosti, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu,
a tedy není dána naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
Vzhledem k obsahu a slovnímu znění uvedených ustanovení občanského zákoníku a zákona č. 229/1991 Sb. a také vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury obecných soudů i k citovaným právním závěrům Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), jakož i vzhledem k závěrům dovolacího soudu v jeho rozhodnutí vydaném v této právní věci již dříve (10. 1. 2007, 28 Cdo 1336/2006 Nejvyššího soudu), z nichž dovolací soud vycházel i v tomto dovolacím řízení, nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 4. 2007 Krajského soudu v Praze, sp. zn. 28 Co 107/2007, při rozhodování v odvolacím řízení ohledně nevyhovění žalobě žalující akciové společnosti (domáhající se určení, že „žalovaní nejsou spoluvlastníky nemovitosti parc. č. 624/51
a parc. č. 624/56 v katastrálním území K. nad V.) řešil svým rozsudkem (potvrzujícím zamítavý rozsudek soudu prvního stupně) některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla ani zčásti vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k výkladovým právním závěrům Ústavního soudu ČR), když totiž odvolací soud rovněž v podstatě vycházel z již citovaných právních závěrů. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 10. 4. 2007, napadeným dovoláním, ani žádnou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelky (a. s. U.) zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, jež upravují přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelky nebylo možné pokládat za rozhodné její námitky směřující v podstatě proti hodnocení důkazů, provedených v řízení před soudy obou stupňů v této právní věci, ze strany odvolacího soudu, které vzhledem k ustanovení §132 občanského soudního řádu, realizujícímu procesní zásadu volného hodnocení důkazů, nejsou opodstatněnými námitkami nejen z hlediska posouzení přípustnosti dovolání, ale ani z hlediska posouzení dovolacích důvodů (které ovšem dovolací soud posuzuje ovšem až u dovolání přípustného). Lze tu totiž rovněž poukázat na závěry ze soudní judikatury ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: Dovolacím důvodem nemohou být nejen neúplná skutková zjištění v občanském soudním řízení (pokud nezakládají některý z důvodů dovolacích, výslovně stanovených v občanském soudním řádu), ale ani vady či omyly při hodnocení důkazů, které soudům náleží podle ustanovení §132 občanského soudního řádu. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která z obsahu spisu naopak plně vyplývá.
Jestliže tedy u dovolání dovolatelky nebyly shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, nezbylo dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolávající se akciová společnost nebyla v řízení o dovolání úspěšná
a žádnému z dalších účastníků řízení v dovolacím řízení doložené náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu
V Brně dne 3. dubna 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu