ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.695.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 695/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. W., zastoupené advokátkou, proti žalované Č. r., Ú. p. z. v. v. m. (jednajícímu jménem státu), o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 49/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. 9. 2007, č. j. 12 Co 27/2007-223, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 9. 2007, č. j. 12 Co 27/2007-223, jakož i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2006, č. j. 10 C 49/2003-200, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2006, č.j. 10 C 49/2003-200, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, v níž se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva k pozemku parc.č. 29/2, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 136m2, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro O., katastrální pracoviště O., LV č. 2 pro katastrální území N., obec O. Soud nepřiznal účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že se právní předchůdci žalobkyně nemohli stát vlastníky předmětné parcely (nemovitosti) na základě smlouvy o postoupení věci ze dne 12. 4. 1924. K zamýšlenému postoupení pozemků (směně) s Národním pozemkovým fondem nedošlo a parcela zůstala ve vlastnictví Národního pozemkového fondu. Tento pozemek začali právní předchůdci žalobkyně užívat pouze na základě ústní dohody s MNV N. Právní předchůdci žalobkyně a ani žalobkyně nemohli nabýt vlastnického práva k nemovitosti vydržením, neboť k pozemku neměli žádný právní titul v písemné formě a ústní dohoda k nabytí vlastnického práva k nemovitosti nepostačuje. Oprávněná držba předpokládá dobrou víru držitele, že mu věc nebo právo patří, přičemž tyto podmínky by musely být splněny současně, což se v tomto případě nestalo. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřela o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a o tvrzenou otázku zásadního právního významu v napadeném rozsudku odvolací instance. V dovolání zrekapitulovala svá předcházející tvrzení u soudů nižších instancí; otázku zásadního právního významu spatřovala v uchopení držby sporného pozemku právními předchůdci žalobkyně na základě smlouvy o postoupení věci z roku 1924, na jejímž základě pak i žalobkyně užívala předmětný pozemek v dobré víře jako vlastní a tedy jej vydržela. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Žalobkyně, zastoupená advokátkou, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, přezkoumatelný v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, byl podřaditelný pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání je přípustné i důvodné.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud se opřel při svém právním posouzení věci explicitně o závěr Nejvyššího soudu, podle něhož posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 o. z.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (rozsudek sp.zn. 2 Cdon 1178/96). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsahuje i právní závěr, podle něhož – nenabyli-li právní předchůdci žalobkyně věc smlouvou ze dne 12. 4. 1924 – nemohlo být pouhé faktické užívání pozemku na základě poválečného opatření Místního národního výboru v N., bez písemné smlouvy, skutečností zakládající dobrou víru (srov. v obecné rovině rozsudek NS sp. zn. 2 Cdon 568/96).
Podstatné skutečnosti ve věci proběhly následovně: Právní předchůdci žalobkyně nabyli dům č.p. 45 postupní smlouvou v roce 1924, nikoli však s celým předmětným pozemkem (ten nebyl oplocený a tvořil jen část dvorku). Po válce uložil MNV právním předchůdcům žalobkyně, aby si prostor, který byl před jejich domem dosud užíván jako cesta, oplotili. Vznikly tak dvorky (předzahrádky) před domy, neboť totéž bylo uloženo i sousedům. Pozemky před domky měly být vlastníkům domků přiděleny, k tomu však nedošlo (byl vypracován jen návrh přídělu z 12. 7. 1948). Zmíněné pozemkové prostory před domky byly vedeny jako cesta (náves) a jejich vlastníkem byla obec N. Ve vztahu k W. šlo o část většího pozemku parc. č. 300/1 s tím, že pro příděl jim byla vyčleněna parcela č. 300/10. Vzhledem k neuskutečnění přídělu zůstal pozemek (postoupen obcí) Národnímu pozemkovému fondu. V roce 1963 došlo při komplexním zakládání evidence nemovitostí ke sloučení pozemku parc. č. 29 (ve vlastnictví W. od roku 1924) a nepřiděleného pozemku parc. č. 300/10. Vznikl pozemek parc. č. st. 29EN, z něhož však byla jen část odpovídající pozemku parc. č. 29 (původnímu) zapsána na LV č. 113 (W.). V rámci digitalizace pak byly později z parcel č. 29, 300/10 (tedy č.st. 29EN) vytvořeny pozemky parc. č. 29/1 (na LV č. 113) a st. 29/2 (zůstal zapsán ve vlastnictví ČR na LV č. 60000, jde o předmětný pozemek). Dne 30. 5. 2000 darovala žalobkyně nemovitosti ve svém vlastnictví sousedce (neteři) K. M., nikoli však včetně sporného pozemku parc. č. 29/2 – ten vzhledem k výše uvedenému nemohl být předmětem darování a žalobkyně opřela svou určovací žalobu stran něj o tvrzené vydržení od 12. 4. 1924 do 30. 5. 2000.
Odvolací soud dovodil, že na straně žalobkyně absentuje právní titul nabytí pozemku jako základ dobré víry a tedy oprávněné držby. Tento titul však není výslovnou podmínkou oprávněné držby. Jde především o to, aby byl držitel v dobré víře, že mu věc patří. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (podrobněji viz S., Š., Š., H. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. C.H. Beck, 2008, str. 672, včetně tam citované judikatury NS). Podobně i Rouček (zde přímo), Sedláček a kol. ve svém Komentáři k o. z. o. (str. 117 reprintu k dílu druhému, vydanému v roce 1935) uvádějí k poctivé držbě (§326), že stačí víra o platném titulu, třebas takový titul neexistuje a došlo k nabytí např. tradicí bez knihovního zápisu.
Mezi účely (kauzy) držby patří tradičně též účel hospodářský. V nyní posuzované věci jde o držbu (a následné vlastnictví) oploceného prostoru před domkem, který je po léta žalobkyní užíván; totéž platilo i pro její právní předchůdce. Jak je patrné i z rekapitulace skutkového děje, žalobkyně dost dobře nemohla mít povědomí o všech majetkově – evidenčních pohybech, které se ve vztahu k předmětnému pozemku odehrávaly. Její dobrá víra, zakládající oprávněnou držbu, může být důvodně datována od roku 1982, kdy od F. W. (manželky svého otce K. W., zemřelého v roce 1962) zdědila domek č.p. 45 s přilehlými nemovitostmi a mohla se oprávněně domnívat, že dědění zejména pozemku parc. č. 29 zahrnuje pozemek předmětný. Není ostatně také jasné, jaký je konkrétní praktický důvod protiargumentace strany žalované: počítá snad reálně se stavebními úpravami na místě samém nebo s prodejem či nájmem pozemku, ačkoli ten je podle všeho oplocen a léta žalobkyní užíván?
Nejvyšší soud na rozdíl od odvolací instance ve věci shledává takové již prokázané skutečnosti podepřené takovou aplikací i interpretací relevantních právních norem, že lze oprávněně dospět k závěru opačnému. Tedy k závěru, podle něhož žalobkyni může svědčit pro její dobrou víru oprávněná držba ve smyslu §130 odst. 1 o. z. s důsledkem vydržení a vzniku vlastnictví v intencích §134 odst. 1 o. z. – to pak znamená vyhovění určovací žalobě.
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku z hlediska hmotného práva nesprávně. Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku proto byly splněny (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Byl dán i dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvod zrušení rozsudku odvolací instance platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž budou nižší instance podle §243d odst. 1 a §226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu, se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu