ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.72.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 72/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Z. S. proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem o honorář a náklady pobytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 175/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2007, č. j. 13 Co 176/2007-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodního soudu pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 1. 2007, č. j. 30 C 175/2002–42, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 107.827,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), protože se žalovaný na výzvu soudu prvního stupně podle §114b odst. 1 a 5 o. s. ř. (usnesení ze dne 6. 12. 2002, č. j. 30 C 175/2002–6), která mu byla doručena dne 16. 12. 2002, v určené lhůtě nevyjádřil ani nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání, a proto měl soud zato, že žalovaný uplatněný nárok žalobce uznává; o tomto následku byl žalovaný poučen podle §114b odst. 5 o. s. ř.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2007, č. j. 13 Co 176/2007-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku nákladovém a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ohledně splnění zákonných podmínek pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání se zcela ztotožnil se závěrem učiněným soudem prvního stupně. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že vyjádření sám žalovaný datoval dnem 17. 1. 2003, je zcela zřejmé, že toto podání se nemohlo dostat do dispozice soudu či pošty dříve než právě uvedeného dne; bylo tak minimálně o dva dny opožděné.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání (podání ze dne 12. 9. 2007). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 29 Odo 1029/2005-150 namítá, že se odvolací soud nezabýval posouzením věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně, i když vlastně ani nemohl, neboť to §205 b o. s. ř. vylučuje, dovolatel však navíc tvrdil i nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro „zmeškání“. Ustanovení §114b a §153a o. s. ř. aplikovaly soudy obou stupňů nesprávně, neboť jsou sama o sobě v příkrém rozporu s §2 a §3 o. s. ř., jakož i právem občana na spravedlivý proces.
Dovolání žalovaný doplnil podáním ze dne 19. 11. 2007, v němž uvedl dovolací důvody, dle nichž žaloba od počátku trpěla vadou ve vylíčení rozhodných skutečností ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř., postup dle §114b o. s. ř. nevyžadovala povaha věci ani okolnosti případu a vyjádření podal žalovaný ve lhůtě stanovené v usnesení vydaném podle §114 b o. s. ř., a navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2, místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.
Podle §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen.
Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5).
Podle ustanovení §205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a, §153b).
Podle §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Jsou-li splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), zda nejde o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř., případně zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. l o. s. ř. koncentrováno ze zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2602/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 4070, sešit 4, ročník 2007,). Nastane–li fikce uznání podle §114b odst. 5 o. s. ř., je soud povinen podle tohoto uznání vydat rozsudek pro uznání i bez návrhu žalobce a bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné. Jak vyplývá ze shora uvedených ustanovení, rozsudek pro uznání lze dále přezkoumat z hlediska zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání (§153a o. s. ř.).
V otázce splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání se lze ztotožnit s názorem odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci byl rozsudek pro uznání vydán na základě fikce uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§114 odst. 5 o. s. ř.). Z obsahu spisu vyplývá, že pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 12. 2002, č. j. 30 C 175/2002–6) byly splněny všechny zákonné podmínky, usnesení obsahovalo všechny stanovené náležitosti, bylo žalovanému řádně doručeno (ne dříve než žaloba), žalovaný se bez vážného důvodu na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil a ani v této lhůtě nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání, a byl poučen za jakých podmínek soud rozhodne rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Žalovaný pak ve svém dovolání ze dne 12. 9. 2007 pouze poukazuje na rozpor §114b a §153a o. s. ř. s §2 a §3 o. s. ř. (základní ustanovení o. s. ř.) i s právem občana na spravedlivý proces. Takový rozpor však dovolací soud neshledal, neboť jde naopak o poměr vzájemného souladu. Dále pak dovolatel připouští, že ustanovení §205b o. s. ř. omezuje odvolací přezkum v posuzovaném případě, a nebrojí proti tomu, avšak poukazuje na své tvrzení v odvolání o nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro „zmeškání“, i když právě na tyto důvody, a vady vyjmenované v §205 odst. 2 písm a) o. s. ř., uvedené ustanovení přezkum omezuje a není tedy pravdou, že by odvolací soud tuto otázku nezohlednil, což žalovaný v dovolání netvrdí a ani nenamítá nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání.
Neobsahuje-li dovolání údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jde o vadu podání, kterou může dovolatel odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Marným uplynutím propadné lhůty podle §241b odst. 3 o. s. ř. se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k opožděnému doplnění dovolání nemůže přihlížet z úřední povinnosti. Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno (§243c odst. 1, §43 odst. 1 o. s. ř.), se proto stává po uplynutí této lhůty bezpředmětnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1688, svazek 23, ročník 2003). Obdobně je nutné posuzovat i doplnění dalších dovolacích důvodů po uplynutí výše uvedené propadné lhůty nad rámec důvodů uvedených v původním (v zákonné lhůtě podaném) dovolání, neboť toto se podává z ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř., z něhož plyne vázanost dovolacího soudu rozsahem dovolání a dovolacími důvody, přičemž tyto náležitosti dovolání je nutné učinit jeho obsahem nejpozději do konce posuzované lhůty.
Vzhledem k tomu, že dovolatel doplnil své dovolání až po marném uplynutí propadné lhůty podle §241b odst. 3 o. s. ř. (skončila dne 2. 10. 2007), dovolací soud nemohl k opožděnému doplnění dovolání ze dne 19. 11. 2007 (podáno na poště dne 15. 12. 2007) přihlížet z úřední povinnosti, neboť jím byly doplněny dovolací důvody nad rámec původního dovolání.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 3. dubna 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu