ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.770.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 770/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce P. V., s. p. zastoupeného advokátkou, za účasti 1) J. S., 2) J. S., zastoupených advokátkou, dále 3) Č. r. s., Ú. s. m. P., a 4) P. f. Č. r., v řízení o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnictví k nemovitostem, vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 140/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2006, č. j. 28 Co 470/2006-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkům J. S. a J. S. na nákladech dovolacího řízení každému 950 Kč k rukám jejich právní zástupkyně, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou podle páté části občanského soudního řádu (o. s. ř.) nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v P. ze dne 29. 3. 2005, kterým bylo rozhodnuto podle §9 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), že první a druhý účastníci jsou vlastníky pozemků č. 514/3 – vodní plocha, a č.132/3 - zastavěná plocha v katastrálním území T. Navrhl, aby soud rozhodl opačně, tedy že uvedení účastníci nejsou vlastníky těchto pozemků, protože pozemky byly po přechodu na stát zastavěny stavbou přehrady O.
Soud prvního stupně žalobu zamítl, protože zjistil, že přes označení prvního pozemku jako vodní plocha, ve skutečnosti o vodní plochu nejde, naopak jde o pozemek, který není ani zaplavován a je na něm vybudován dětský chatový tábor, užívaný na základě nájemní smlouvy účastníkem ad 3), druhý pozemek je zastavěn jen dočasnou stavbou v rámci tohoto tábora. Rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 4. 2006, č. j. 8 C 140/2005-89, který takto rozhodl, byl potvrzen v odvolacím řízení rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2006, č. j. 28 Cdo 470/2006-112. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a správnými shledal i jeho právní závěry o tom, že vydání pozemku nebrání žádnému z ustanovení §11 zákona o půdě. Odvolací soud uzavřel v souladu s nálezy Ústavního soudu č. I ÚS 754/01 a IV. ÚS 176/03, že je nutno preferovat vydání původního pozemku oprávněným osobám, pokud o to usilují a pouze ve výjimečných případech, jsou-li splněny předpoklady uvedené v §11 zákona o půdě, pozemky vydat nelze. Bez ohledu na označení pozemku jako vodní plocha je nutno vyjít z toho, že ve skutečnosti jde o volná prostranství – břehy, které jsou částečně zalesněny a s vodní plochou přehrady O. pouze bezprostředně sousedí, přičemž nebyly zaplaveny ani při povodni v roce 2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, „zda soud může sám rozhodnout, že část pozemku, která je v katastru nemovitostí zapsána jako vodní plocha, způsob využití pozemku – vodní nádrž umělá, není vodní plochou, když v pochybnostech, zda se jedná o vodní dílo, resp. plochu zastavěnou vodním dílem, má dle §55 odst. 3 zák. č. 254/2001 Sb., o vodách, rozhodnout místně příslušný vodoprávní orgán“. Uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávné právní posouzení věci. Podle něj pozemky před tzv. výkupovou čárou je nutno považovat za součást vodního díla, a cituje i názor Ministerstva životního prostředí, podle nějž pozemky mezi zátopovou a výkupní čárou je nutno považovat za zájmové území vodní nádrž. Soud k důkazům tohoto druhu nepřihlédl, nehodnotil je, pouze konstatoval, že pozemky nejsou v současnosti zatopeny vodní hladinou a tedy nejsou – v rozporu se zápisem v katastru nemovitostí – zastavěny vodním dílem. Podle dovolatele měl soud postupovat podle zákona o vodách a v pochybnostech, zda se jedná o vodní dílo, měl rozhodnout příslušný vodoprávní orgán. Místo toho rozhodl sám, že pozemky nejsou vodní plochou a tedy nejsou součástí vodního díla. Nerespektoval tedy příslušná ustanovení vodního zákona, která svěřila rozhodování o této věci jinému orgánu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání podali písemné vyjádření účastníci J. S. a J. S. Podle jejich názoru je rozhodnutí odvolacího soudu správné a plně v souladu s rozhodovací praxí soudů s restitučními předpisy. Předmětné pozemky jsou volným prostranstvím, nebyly zatopeny ani v roce 2002, kdy voda v přehradě dosáhla maxima, daného výškou přehradní hráze. Žalobce pozemky pronajímá k účelům provozování letního chatového tábora, a používá ke komerčním účelům, tedy sám vychází z toho, že nejde o vodní plochu. Není dán žádný z důvodů bránících vydání nemovitostí podle zákona o půdě. Soud také nerozhodoval, že konkrétní pozemek není vodní plochou, protože nerozhodoval podle zákona o vodách, ale podle zákona o půdě. Vzhledem k tomu navrhují odmítnutí dovolání jako nepřípustného.
Dovolání splňuje formální náležitosti dané zákonem, dovolací soud však nedospěl k závěru, že je přípustné. Procesní situace předvídaná ustanovením §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. dána není, protože rozsudkem odvolacího soudu, jenž je napaden dovoláním, byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by nastala za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Takový závěr však dovolací soud neučinil. Rozsudek je v souladu se zákonem o půdě, který je zákonem speciálním, a danou problematiku, tj. zastavěnost pozemku jako důvod pro jeho nevydání oprávněným osobám, upravuje přímo, takže aplikace jiných předpisů nepřichází v úvahu. Podle tohoto hmotněprávního předpisu odvolací soud věc správně rozhodoval. O tom, co se u konkrétního pozemku míní podle zákona o půdě zastavěností stavbou, a to i stavbou umělé vodní nádrže, existuje bohatá judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, s níž jsou závěry odvolacího soudu plně v souladu.
Z uvedených důvodů dovolací soud neshledal dovolání přípustným a podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je proto odmítl.
Podle §243b odst. 5, §245 a §146 odst. 3 o. s. ř. mají s ohledem na výsledek dovolacího řízení nárok na náhradu jeho nákladů účastníci 1) a 2), a žalobci byla proto uložena povinnost jim tyto náklady nahradit. Náklady spočívají v odměně jejich právní zástupkyně 5.000 Kč, zvýšené o třicet procent při zastoupení více účastníků a snížené dvakrát na polovinu vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto a odměna spočívala jen v jednom právním úkonu - vyjádření k dovolání (§11, §19 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny a zastupování účastníka advokátem …), a v náhradě hotových výdajů 300 Kč za každého z účastníků podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů … .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu