ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.857.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 857/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, PhD., o dovolání dovolatele JUDr. O. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 13. 7. 2005, sp.zn. 6 Co 796/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 781/2001 (žalobce JUDr. O. K. proti žalovaným: 1. M. P., 2. Ing. L. K., a 3. P. K., o určení vlastnictví) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 12. 9. 2001, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Písku z 30. 11. 2004, čj. 4 C 781/2001-288. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. 724/3 (o výměře 833 m2), parc. č. 724/9
(o výměře 544 m2), parc. č. 724/10 (o výměře 548 m2) a parc. č. 608/43 (o výměře 370 m2) v katastrálním území H.ě u P. (jak tyto parcely byly specifikovány v geometrickém plánu ze 17. 6. 2002 č. 627-149/2002, vypracovaný geodetickou kanceláří Ing. J. P., schváleného Katastrálním úřadem v P.). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Ing. L. K. na náhradu nákladů řízení 1.845,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalované M. P. a žalovaná P. K. nemají právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 11. 7. 2005, sp. zn. 6 Co 796/2005. Tímto rozsudkem byl rozsudek Okresního soudu v Písku z 30. 11. 2004, čj. 4 C 781/2001-288, zrušen ve výroku „týkajícím se pozemku parc. č. 724/9 v katastrálním území H. u P. a žalovaných Ing. L. K. a P. K.“ a řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno. Ve zbývajících výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že „se zamítá žaloba se žádostí o určení, že žalobce JUDr. O. K. je vlastníkem parcel v katastrálním území H. u P., a to parcel 724/3, 724/9, 724/10 a 608/43, které jsou vytvořeny geometrickým plánem č. 627-149/2002 z 11. 6. 2002, který je součástí výroku tohoto rozsudku“. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Ing. L. K. na nákladech řízení před soudem prvního stupně 1.167,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalované M. P. a žalovaná P. K. nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žádný ze žalovaných nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud konstatoval, že v odvolacím řízení přezkoumával jen část odvoláním napadeného rozsudku, protože žalobce v průběhu odvolacího řízení vzal žalobu zpět proti žalovanému Ing. L. K. a proti žalované P. K., pokud šlo o pozemek parc. č. 724/9 v katastrálním území H. u P.; odvolací soud proto rozhodl podle ustanovení §222a odst. 1 občanského soudního řádu tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, týkajícím se parcely č. 724/9 v katastrálním území H. u P. a žalovaných Ing. L. K. a P. K., a v tomto rozsahu řízení zastavil.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že soud prvního stupně správně posoudil, že mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného M. P. byla dne 6. 6. 1988 uzavřena absolutně neplatná kupní smlouva o prodeji parcel 724/3, 724/9, 724/10 a 608/43 v katastrálním území H. u P., neboť cena pozemků, stanovená znaleckým odhadem za použití přílohy č. 7 vyhlášky č. 128/1984 Sb., činila 24.040,- Kč, ale sjednaná kupní cena podle smlouvy ze 6. 6. 1988 činila 30.040,- Kč, takže přesahovala (v rozporu s tehdy platným ustanovením §399 odst. 2, věta první, občanského zákoníku) maximální cenu podle cenového předpisu. Podle názoru soudu prvního stupně tedy z tohoto důvodu vlastnictví nemovitostí na právního předchůdce M. P. (tj. na Čs. stát – M. n. v. v P.) nepřešlo. Soud prvního stupně však přesto určovací žalobě žalobce nevyhověl, protože dospěl k závěru, že tu došlo k vydržení vlastnictví v žalobě uvedených pozemků, které byly podle uvedené smlouvy ze 6. 6. 1988 převedeny, a to nabyvatelem podle této smlouvy a následně pak i všemi žalovanými v této právní věci.
Odvolací soud naproti tomu se „otázkou vydržení vlastnictví nezabýval“. Vycházel z právních závěrů, které zaujal Nejvyšší soud ČR v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia za 11. 9. 2003, 31 Cdo 1222/2001, že totiž nelze úspěšně uplatnit nárok na ochranu vlastnictví podle obecných předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok podle §6 odst. 1 písm. b) i písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), jako tomu bylo i v daném případě. Žalobce v daném případě uplatnil dne
28. 5. 1999 u Okresního úřadu – pozemkového úřadu v Písku nárok na vydání pozemků, o něž jde i v tomto soudním řízení (sp. zn. 4 C 781/2001 Okresního soudu v Písku), a to podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) a §9 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 93/1992 Sb.), ale jeho restitučnímu nároku nebylo vyhověno rozhodnutím Okresního úřadu – pozemkového úřadu v Písku z 10. 7. 1996, čj. PÚ 4831-2/92-P, ani rozsudkem Městského soudu v Praze ze 16. 10. 1997, sp. zn. 38 Ca 381/96. Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že tu nemůže být úspěšná určovací žaloba, uplatněná nyní žalobcem podle obecných předpisů, když nárok podle speciálního předpisu, týkající se týchž nemovitostí, nebyl shledán důvodným.
Odvolací soud ještě dovozoval, že musel jinak správný zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně změnit, když žalobce částečným zpětvzetím žaloby proti žalovaným Ing. L. K. a P. K. a rozšířením žalobního návrhu proti žalovanému m. P. změnil v průběhu odvolacího řízení svou žalobu (což odvolací soud svým ustanovením připustil). Odvolací soud tak „rozhodoval o jiné (širší) žalobě směřující jen proti žalovanému M. P.“ a nikoli již proti uvedeným dalším žalovaným. Odvolací soud byl proto toho názoru, že musel rozsudek soudu prvního stupně změnit, a to i vzhledem k jinému právnímu názoru, „na kterém odvolací soud své rozhodnutí založil“. Odvolací soud změnil i rozhodnutí soudu prvního stupně
o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 14. 9. 2005 doručen žalobci a dovolání ze strany žalobce bylo dne 14. 11. 2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Písku, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel ve svém dovolání (a v jeho doplnění ze 17. 3. 2006) navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatel především zdůrazňoval, že skutkové okolnosti, podle kterých žalobce v této právní věci uplatnil svůj nárok původně v řízení podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb. a které nyní uplatňuje v tomto soudním řízení určovací žalobou, nejsou stejné. V daném případě jde o absolutní neplatnost kupní smlouvy, která byla uzavřena dne 6. 6. 1988 žalobcem s Čs. státem – M. n. v. v P.; absolutně neplatnou byla tato kupní smlouva posouzena až v rozsudku Okresního soudu v Písku z 30. 11. 2004, čj. 4 C 781/2001-288.
Prokázanou absolutní neplatnost uvedené kupní smlouvy nelze, podle názoru dovolatele, podřadit pod žádný z restitučních důvodů. Uplatňuje-li žalobce tuto absolutní neplatnost uvedeného právního úkonu jako důvod svého žalobního návrhu, nejde tu o obcházení ustanovení restitučních právních předpisů, protože nemůže být vydána podle takových předpisů nemovitosti, která po právní stránce na žalovaného nikdy nepřešla. Dovolatel je toho názoru že se tu „nejedná o vydání plnění, ale o vrácení neoprávněného majetkového prospěchu podle obecných předpisů: Dovolatel uváděl, že v daném případě na žalované město nepřešly nemovitosti ani de facto, protože ty to nemovitosti užíval on od roku 1973 do roku 2002 nepřetržitě, a to k zemědělským účelům“.
S uvedenou absolutní neplatností právního úkonu souvisí, podle názoru dovolatele, i v řízení před soudem prvního stupně uvažovaná otázka vydržení vlastnictví ke sporným nemovitostem ze strany žalovaných; dovolatel je přesvědčen, že „dobrou víru nelze odvíjet od právního úkonu, na který je třeba hledět jako by nikdy neexistoval.
Dovolatel vytýkal dále rozhodnutí soudu prvního stupně, že se vůbec nezabýval námitkou žalobce ohledně nesprávnosti odnětí pozemků ze zemědělského půdního fondu a tuto námitku pokládal soud prvního stupně na irelevantní. Stejně tak se soud prvního stupně nezabýval odpovídajícím způsobem s tím, že žalobce neprokázal své tvrzení o užívání z jeho strany ohledně pozemků (o něž jde v tomto řízení) k zemědělským účelům, a prokázání tohoto tvrzení nebylo soudem umožněno.
Dovolatel měl dále za to, že odvolací soud svým názorem, že žalobce měl svůj restituční nárok uplatňovat podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., vyvodil ze skutkového zjištění nesprávný právní závěr.
Dovolatel vytýkal soudům obou stupňů i procesní pochybení, k nimž došlo v tomto řízení, a to zejména co do neposkytnutí poučení účastníku řízení ohledně postupu při uplatňování žalobního návrhu v této právní věci, dále soudy obou stupňů, podle názoru dovolatele, nerespektovaly rovné postavení účastníků v tomto občanském soudním řízení, zvýhodňovaly v řízení žalované a neúměrně protahovaly řešení o tomto sporu; podle názoru dovolatele tato pochybení představují i porušení principů obsažených v Listině základních práv a svobod (zejména v její hlavě první, v článku 1) ohledně lidské důstojnosti a rovnosti v právech.
Dovolatel byl i toho názoru, že odvolací soud pochybil i při rozhodování o nákladech řízení.
Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud sice svém rozhodnutí z 13. 7. 2005, sp. zn. 6 Co 796/2005 Krajského soudu v Českých Budějovicích, označil jako měnící rozsudek soudu prvního stupně, ale bylo tu třeba vycházet nikoli jen z označení tohoto rozhodnutí, nýbrž s přihlížením k věcnému obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně; v daném případě došlo pak nepochybně rozhodnutím odvolacího soudu k potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé tak, že určovací žaloba žalobce byla zamítnuta.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 4 C 781/2001 Okresního soudu v Písku), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena rozhodnutím dovolacího soudu.
V této právní věci se zejména odvolací soud zabýval závažnou právní otázkou,
a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení
§80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 229/1991 Sb. (zákoně o půdě), tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů, tj. od 25. 2.1948 do 1. 1. 1990) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit (anebo jej i bezúspěšně uplatnila) nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad v uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Poskytnutím ochrany tvrzeného vlastnického práva, které zaniklo před několika desetiletími by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, byl zaujat i výkladový závěr k samostatnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlíženími k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím napadeným dovoláním dovolatele, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatele přípustným podle těchto uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, pokud jsou jím stanoveny důvody přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení
§243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu