ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.969.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 969/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: a) H. M. T. D., b) J. T. C., c) I. A. G., d) E. S. M. J., e) J. Z. F. J., f) A. M. D. J., g) R. M., h) M. M., ch) A. M. J. M., i) A. M., j) A. A. S., k) C. E. T., l) J. S., m) Z. S., n) T. S., o) A. S., p) P. M. S., q) Ch., r) Ch. S., a s) J. M. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20. 11. 2007, sp. zn. 20 Co 215/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 1515/2000 (žalobců H. M. T. D., J. T. C., J. A. G., E. S. M. J., J. Z. F. J., A. M. D. J., R. M., M. M., A. M. J. M., A. M., C. E. S., J. S., Ch. S. a M. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. s. s r. o. R.T.S., a 2. O. V. n. D., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 28. 12. 2000, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 30. 12. 2006, č. j. 6 C 1515/2000-375. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že „A. Z. L. S., polský státní příslušník (narozený v roce 1882 a zemřelý 10. 3. 1982) byl v den své smrti výlučným vlastníkem“ nemovitostí: 1. části pozemku parc. č. 1412/1 v katastrálním území V., která vznikla z pozemku parc. č. 1/2, zapsaného ve vložce č. 675 pozemkové knihy pro katastrální obec V., 2. části pozemku parc. č. 1421/1 v katastrálním území V., která vznikla z pozemku parc. č. 113, zapsaného ve vložce 675 pozemkové knihy pro katastrální obec V., 3. části pozemku parc. č. 1421/1 v katastrálním území V., která vznikla z pozemku parc. č. 115, zapsaného ve vložce č. 675 pro katastrální obec V., 4. části pozemku parc. č. 1/1, zapsaného ve vložce č. 675 pozemkové knihy pro katastrální obec V., 5. budovy čp. 255 na pozemku parc. č. 1/3 v katastrálním území V., 6. části pozemku parc. č. 1/3 v katastrálním území V., která vznikla z pozemku parc. č. 1/2, zapsaného ve vložce č. 675 pozemkové knihy pro katastrální obec V., 7. části pozemku parc. č. 1/3 v katastrálním území V., která vznikla z pozemku parc. č. 1/3, zapsaného ve vložce č. 675 pozemkové knihy pro katastrální obec V., 8. části pozemku parc. č. 113, zapsaného ve vložce č. 675 pozemkové knihy pro katastrální obec V., 9. části pozemku parc. č. 1427 v katastrálním území č. 675 pozemkové knihy pro katastrální obec V., 10. pozemku parc. č. 1/5 v katastrálním území V., která vznikla z pozemku parc. č. 113, zapsaného ve vložce č. 675 pozemkové knihy pro katastrální obec V., 11. pozemku parc. č. 1388/10 v katastrálním území V., která vznikla z pozemku parc. č. 114, zapsaného ve vložce č. 675 pro katastrální obec V., 12. části pozemku parc. č. 1421/4 v katastrálním území V., která vznikla z pozemku parc. č. 1/1, zapsaného ve vložce č. 675 pozemkové knihy pro katastrální obec V., a 13. části pozemku parc. č. 1378 v katastrálním území V., která vznikla z pozemku parc. č. 1/1, zapsaného ve vložce č. 675 pozemkové knihy pro katastrální obec V.
Tímto rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 30. 12. 2006, č. j. 6 C 1515/2000-375, bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení, a to každému ze žalovaných po částce 20.444,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 20. 11. 2007, sp. zn. 20 Co 215/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že bylo zamítnuta určovací žaloba žalobců ohledně toho, zda A. Z. L. S. byl ke dni své smrti (10. 3. 1982 vlastníkem nemovitostí, jak byly uvedeny ve výroku (označeném I.) rozsudku Okresního soudu ve Znojmě z 30. 11. 2006, č. j. 6 C 1515/2000-375. O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud tak, že žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně 14.100, Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; o nákladech řízení odvolacího bylo rozhodnuto tak, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 26.600,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných byla shledána opodstatněnými.
Odvolací soud poukazoval, že právní předchůdce žalobců A. Z. L. S. (který zemřel 10. 3. 1982), státní příslušník Polské republiky, byl původním vlastníkem (před rokem 1939) nemovitostí, uváděných v žalobě žalobců, a že žalovaní Obec V. a společnost s ručením omezeným R.T.S. V. jsou ohledně těchto nemovitostí zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci. Žalobci uváděné nemovitosti byly po roce 1939 německými okupačními úřady zabaveny a dne 1. 4. 1942 byly převedeny trhovou smlouvou na říšsko-německého státního příslušníka G. v. d. W.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly v období po roce 1945 postiženy „v linii konfiskační“ řadou konfiskačních výměrů a proběhlo i restituční řízení o nich podle zákona č. 128/1946 Sb. Tato konfiskační opatření vyzněla ovšem posléze pro původního vlastníka nemovitostí negativně, což došlo svého vyjádření tím, že v roce 1954 byl v pozemkové knize pro katastrální území V. (okres Z.) proveden záznam, že podle vyhlášky č. 303/1952 Úředního listu nabyl Československý stát vlastnické právo k nemovitostem, jichž se týkaly konfiskační výměry z 27. 9. 1945, z 5. 10. 1945 a z 27. 9. 1948.
Odvolací soud poukazoval i na to, že „v linii pozemkové reformy“ (podle zákona č. 46/1948 Sb.) byly nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, postiženy také opatřeními podle uvedené pozemkové reformy.
Nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, se týkala, podle názoru odvolacího soudu, i ustanovení Úmluvy mezi Československou republikou a Polskou republikou, podle nichž docházelo k vypořádání vzájemných nároků fyzických osob – státních příslušníků Polské republiky vůči Československému státu.
Odvolací soud dospěl po zevrubném rozboru uvedených majetkových opatření k závěru, že k odnětí nemovitostí, uváděných v žalobě žalobců i ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, došlo vůči původnímu vlastníku A. Z. L. S. po 25. 2. 1948, tedy v tzv. rozhodném období podle restitučních předpisů. Od 25.2. 1948 do 31. 12. 1989 tu došlo ohledně uváděných nemovitostí k situaci, kdy veškeré nároky, vyplývající z majetkových křivd, k nimž tu mohlo dojít, mohly být řešeny jen podle předpisů restituční povahy, které také stanovily okruh oprávněných osob, jakož i způsob a lhůty pro uplatnění takových restitučních nároků. Podle těchto předpisů v daném případě však k nápravě či ke zmírnění majetkových křivd, na které poukazují žalobci nyní ve své určovací žalobě, nedošlo, a to ani v soudním nebo správním řízení.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 10. 12. 2007 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 8. 2. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Znojmě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 20. 11. 2007, sp. zn. 20 Co 215/2007 Krajského soudu v Brně, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali na to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 2 písm.b/ občanského soudního řádu).
Jako vadu řízení v této právní věci posuzovali dovolatelé to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno i na důkazech, které byly navrženy žalovanými až v odvolacím řízení (konkrétně šlo o rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze 6. 10. 1949 a o zápis o jednání z 19. 5. 1950 o provedení výkupního řízení podle zákona o nové pozemkové reformě) a těmito důkazy se odvolací soud zabýval, aniž byly splněny, podle názoru dovolatelů, podmínky podle ustanovení §205a občanského soudního řádu.
Dovolatelé jsou toho názoru, že jejich dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je co do svého odůvodnění rozporné a nesrozumitelné, když totiž k zásadní otázce (tj. k zachování vlastnického práva původního vlastníka nemovitostí A. S.) není v rozhodnutí ničím konkrétním doloženo, na základě jakých právních titulů došlo k nabytí tohoto majetku státem a v kterém časovém okamžiku tu údajně došlo k nabytí vlastnického práva státem (Českou republikou).
Dovolatelé jsou naproti tomu jednoznačně toho názoru, že jejich právní předchůdce A. S. nepozbyl na základě žádných právních skutečností vlastnické právo k žalovaným nemovitostem a „zejména vlastnické právo k nim nenabyl československý stát (ani později český stát), který drží tyto nemovitosti bez právního důvodu“.
Odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence vlastnického práva A. S. k nemovitostem v okamžiku jeho smrti (k 10. 3. 1982) i otázku přípustnosti ochrany vlastnických práv žalobců po smrti A. S., jako jeho právních nástupců.
Dovolatelé pokládají za nesprávný především právní závěr odvolacího soudu, že na projednávaný případ je aplikovatelná Dohoda mezi ČSR a Polskem z 29. 3. 1958 (uveřejněná sdělením Ministerstva zahraničí č. 4/1959 Sb.). Tato nesprávnost spočívá ve vadné interpretaci této mezinárodní dohody, jako by v ní šlo o nějaký univerzální vyvlastňovací akt. Kromě toho tato mezinárodní dohody sama o sobě v době svého uzavřená nebyla součástí vnitrostátního práva a nemohla zasahovat do individuální sféry jednotlivců. Dohoda mohla být, podle názoru dovolatelů, aktem konfiskace pouze ohledně majetku polských občanů, vypočtených taxativně v článku 3 Dohody (tedy osob polské národnosti z okolí H., přestěhovaných do Polska a osob polské národnosti přesídlených z východního Slovenska do Polska), nikoli ohledně majetku všech polských občanů. Z žádného ustanovení Dohody a ani z vnitrostátních předpisů nevyplývá, podle názoru dovolatelů, že by Dohoda měla jakoukoli návaznost na akty pozemkové reformy v tom smyslu, že by opatření pozemkové reformy dokončovala a mohla způsobit přechod vlastnictví k nemovitostem na stát.
Dovolatelé jsou plně přesvědčeni, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení byly vyloučeny z první pozemkové reformy v ČSR a že ohledně nich nebyla provedena žádná opatření ani při druhé pozemkové reformě.
Dovolatelé jsou dále toho názoru, že „v souzené věci nejsou dány předpoklady aplikace restitučních předpisů, takže tu nelze vyloučit aplikaci obecných předpisů“. Dovolatelé dále ve svém dovolání dovozují, že „vyloučením možnosti domáhat se ochrany vlastnictví k nemovitostem podle obecných předpisů, odvolací soud v daném případě nesprávně přiznává restitučním předpisům de facto konfiskační účinky“.
Ve vyjádření žalovaných k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože k tomu nejsou důvody z hlediska skutkové stránky věci, ale i z hlediska právního posouzení věci (rozhodnutí odvolacího soudu při tomto posouzení věci vychází správně i z uveřejněné judikatury soudů i z právních závěrů Ústavního soudu ČR). Zejména tu byl správně zaujat odvolacím soudem právní názor, že v daném případě se týká převzetí majetku státem na základě předpisů správního práva a není tu na místě přezkoumávat správní akty na základě žaloby podané v občanském soudním řízení. Nebyly tu také dány u žaloby žalobců zákonné předpoklady podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, zejména co do naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení.
Dovolání dovolatelů je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Pokud jde o dovolateli uváděnou vadu řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze tu z uveřejněné judikatury soud poukázat na rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, z něhož dovolací soud vychází i v daném případě. V tomto uveřejněném rozhodnutí bylo vyloženo, že o vadu řízení v uvedeném smyslu jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil již v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování (např. při hodnocení důkazů); o vadný postup soud v průběhu řízení pak jde zejména tehdy, jestliže tento postup představuje odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem (kupř. došlo-li k pochybení při vadném předvolání účastníka řízení k jednání před soudem). Pochybení podobného druhu v řízení v daném případě dovolací soud neshledává.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45).
Odvolací soud v daném případě přikročil ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé zejména co do aplikace a výkladu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, přičemž bral zřetel na právní úpravu obsaženou v ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, i zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo soudem určeno, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
K výkladu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu bylo nově vyloženo ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.): „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
Podle názoru dovolatelů spočívá legitimnost očekávání jimi navrženého určení vlastnického práva jejich právního předchůdce především v tom, že mají za to, že tu neexistuje žádný právní důvod zániku vlastnictví tohoto jejich právního předchůdce k nemovitostem, které nepochybně vlastnil před rokem 1939 a vlastnictví k nim nijakým doloženým způsobem nepozbyl až do současné doby, a to i pokud pak jde i o jeho právní nástupce.
Na převzetí nemovitostí státem a na způsoby zjednání nápravy či zmírnění případné majetkové křivdy takto vzniklé dopadají ustanovení předpisů restituční povahy, a to zejména na případy převzetí nemovitostí státem v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990).
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) se oprávněným osobám podle toho zákona vydávají nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu, a to i v důsledku převzetí nemovitosti bez právního důvodu.
Podle ustanovení §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na ty případy, kdy v rozhodném období podle tohoto zákona přešla věc na stát nejen v případech stanovených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ale i na případy neuvedené v §6 odst. 1 tohoto zákona, jež spadají pod ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 15. 11. 1996, IV. ÚS 279/95 (uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor: Podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatňování nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby (při splnění ostatních zákonných podmínek) v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; nemusí však být uplatněna v případech uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení.
V této právní věci se tedy soudy obou stupňů musely v souvislosti se zmíněným ustanovením právních předpisů restitučních (a s jejich výkladem v uveřejněné judikatuře soudů i závěrech Ústavního soudu ČR) musely zabývat i závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v právních předpisech restituční povahy, které jsou ve vztahu k obecným předpisů o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo/ 22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, může se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit (anebo i bezúspěšně uplatnila) svůj nárok podle právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., v částce 166 Sbírky zákonů: „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“. Nelze se proto účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska pléna Ústavního soudu ČR bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním, ale i dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úpravy podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Byl tu uveden také právní názor, že poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, zaniklému i před několika desetiletími, by mohla být narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ze všech citovaných právních závěrů, zejména z judikatury obecných soudů a z nálezů, stanovisek a usnesení Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) vycházel dovolací soud i v daném případě při posuzování dovolání dovolatelů z 8. 2. 2008, směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu z 20. 11. 2007 (sp. zn. 20 Co 215/2007 Krajského soudu v Brně). Protože však shledal, že odvolací soud vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo že by si některý na posouzení věci aplikovaný předpis (zejména ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb.) nesprávně vyložil (tedy zejména se zaujetím výkladového závěru, odlišného od již citovaných uveřejněných právních závěrů, jmenovitě Ústavního soudu ČR).
Neshledal proto dovolací soud, že by přípustné dovolání dovolatelů bylo také dovolání důvodným, které by tak směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež by bylo třeba označit jako rozhodnutí nesprávné, které by bylo na místě zrušit ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil tedy dovolací soud podle téhož ustanovení občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelů svým rozsudkem podle ustanovení §243b odst. 6 občanského soudního řádu, a to jako dovolání nedůvodného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů žalovaným nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě to, co již z jejich strany bylo uvedeno a uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu