ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.981.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 681/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky D. V. , P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 2. 5. 2007, sp. zn. 35 Co 414/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 1452/95 (žalobkyně D. V., zastoupené Mgr. Janem Soukupem, advokátem, proti žalovaným: 1. P. K. , J. n. N., a 2. V. K. , J. n. N., zastoupeným JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem, 460 01 Liberec 1, Jestřábí 974, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci 1. 11. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem z 11. 1. 2006, č. j. 11 C 1452/95-327. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným P. K. a V. K. bylo uloženo uzavřít s původní žalobkyní M. H. dohodu o vydání rodinného domu s pozemky parc. č. 388 a parc. č. 389 v katastrálním území R. (obec J. n. N.), zapsaných na listu vlastnictví č. 256 pro toto katastrální území. Žalobkyni bylo uloženo nahradit žalovaným náklady řízení částkou 14.033,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V řízení o odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 11. 1. 2006 bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 26. 3. 2007, sp. zn. 35 Co 414/2006, rozhodnuto, že v tomto řízení bude pokračováno s D. V., P., jako se žalobkyní, namísto původní žalobkyně M. H., zemřelé 30. 10. 2006.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z 11. 1. 2006, č. j. 11 C 1452/95-327, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci z 2. 5. 2007, sp. zn. 35 Co 414/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen výrok (označený I.) rozsudku sudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobkyně. Změněn byl výrok (označený II.) rozsudku soudu prvního stupně, a to tak, že žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalovaným společně a nerozdílně na náklady řízení před soudem prvního stupně 3.292,- Kč (a nikoli 14.033,- Kč) do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalobkyni bylo dále uloženo nahradit žalovaným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení 9.299,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl ve věci samé potvrzen jako správný, ale nesprávným byl shledán výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
Odvolací soud poukazoval na to, že nemovitosti, uvedené v žalobě podané v této právní věci, patřily původně F. H., který byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 9. 1974, sp. zn. 3 T 167/74, odsouzen pro tehdy trestný čin opuštění republiky (§209 odst. 2 trestního zákona) a byl mu uložen i trest propadnutí majetku. F. H. byl rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 z 1. 10. 1990, 3 Rt 229/90; F. H. dne 1. 11. 1993 zemřel a jeho manželka M. H. podala jako oprávněná osoba podle ustanovení §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. dne 26. 4. 1995 výzvu o vydání nemovitostí v souvislosti se zrušením podmínky trvalého pobytu na území ČR u oprávněných osob podle uvedeného zákona. Žalované posuzovaly soudy obou stupňů v této právní věci jako osoby povinné podle zákona č. 87/1991 Sb., které uzavřely 24. 8. 1976 kupní smlouvu ohledně nemovitostí dříve patřících F. H. a pak propadlých státu, přičemž kupní cena podle uvedené smlouvy činila 1.448,- Kč; tato cena byla sjednána na základě vadného posudku znalce Jiřího Pavlaty, ale sjednaná kupní cena byla ve smlouvě uvedena v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy co to výše kupní ceny. Odvolací soud však k tomu dodával, že „vzhledem k okolnostem, za nichž došlo při uvedené kupní smlouvě ke stanovení kupní ceny, zkoumal soud prvního stupně, zda v daném případě nenastaly důvody pro odepření práva žalobkyni na vydání v její žalobě uváděných nemovitostí, a to pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku“; odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že i dovolací soud ve svém předchozím rozsudku z 26. 7. 2000 (23 Cdo 2060/98 Nejvyššího soudu), jenž byl vydán v dovolacím řízení v této právní věci, se ve svém rozsudku „kladně vyslovil k možnosti aplikace ustanovení §3 občanského zákoníku v této restituční věci“ a věc byla po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vrácena k dalšímu šetření.
V dalším průběhu řízení se soud prvního stupně zabýval znovu šetřením o tom, za jakých okolností došlo k uzavření kupní smlouvy žalovanými dne 24. 8. 1976, jakož i ověřováním si osobních poměrů na straně žalovaných, ale také ověřováním si osobních poměrů na straně nynější žalobkyně D. V., jako právní nástupkyně – dědičky původní žalobkyně M. H.
Z okolností, za nichž byla uzavřena již uvedená kupní smlouva z 24. 8. 1976, odvolací soud poukazoval na to, že soudem prvního stupně bylo zjištěno, že Místní národní výbor v Rádle tehdy přistupoval k zavření kupní smlouvy z 24. 8. 1976 s přihlížením k tomu, že už po emigraci F. H. do ciziny se žalovaní se souhlasem uvedeného národního výboru (jako správce rodinného domku v katastrálním území R.) nastěhovali v roce 1969 nebo 1970 do tohoto domku (čemuž nepředcházelo vydání nějakého rozhodnutí); obec měla zájem na opravě domu, který byl ve špatném technickém stavu a žalovaní zase v té době potřebovali byt. Žalovaní pak prováděli rekonstrukci domu na své náklady, takže dům byl ke dni uzavření kupní smlouvy (v roce 1976) oproti stavu v roce 1970 zhodnocen. Při uzavření kupní smlouvy z 24. 8. 1976 byla ovšem pod vlivem bývalého Místního národního výboru v Rádle stanovena kupní cena na základě technického stavu domu v R. před zhodnocením domu, takže kupní cena byla takto sjednána v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. Žalovaní, dovozoval odvolací soud, nebyli nijak zvýhodněni, neboť „se vzdali vrácení bezdůvodného obohacení (tehdy neoprávněného majetkového prospěchu), odpovídajícího těmto investicím; stát tedy na jedné straně dostal sice od kupujících nižší cenu než by odpovídala stavu domu v roce 1976, na druhé straně však nemusel vracet hodnotu investic vložených do domu v katastrálním území R.
Pokud šlo o majetkové poměry žalovaných bylo soudem prvního stupně zjištěno, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, slouží nyní žalovaným převážně k rekreačním účelům, když „před prodejem bytu v J. n. N. měli žalovaní zajištěno bydlení v uvedeném bytě a nyní realizují dostavbu rodinného domku, jenž byl žalovanému P. K. darován jeho matkou podle darovací smlouvy ze 6. 6. 2002 (dílem za peníze z prodeje bytu a dílem ze stavebního spoření z úvěrové smlouvy z 11. 11. 2004)“. Žalovaný P. K. v současné době má příjem z pracovního poměru 13.235,- Kč měsíčně a žalovaná V. K. pobírá starobní důchod 8.154,- Kč.
Pokud jde o osobní a majetkové poměry nynější žalobkyně D. V. bylo soudem zjištěno, že bydlí nyní v P.; jde o družstevní byt, přičemž členem bytového družstva je syn D. V., která sama má ohledně bytu uzavřenou nájemní smlouvu; členský podíl v družstvu žalobkyně převedla na svého syna na podzim v roce 2002. Žalobkyně D. V. má takto svou potřebu bydlení uspokojenu; nevlastní žádné nemovitosti, ani osobní vozidlo; je nyní bez zaměstnání, žádné sociální dávky nepobírá, ale na úřadě práce není evidována jako uchazečka o práci.
Odvolací soud dospěl na podkladě těchto zjištění k výslednému závěru, že „výše popsané okolnosti, za nichž došlo k vadnému posouzení ceny domu v R. při prodeji domu žalovaným v roce 1976, nebyly vykompenzovány osobními poměry na straně žalobkyně D. V., které nebyly shledány neutěšenými (nepříznivými) ve srovnání s poměry žalovaných, když soud takto uvažoval o případné aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku v daném případě. Protože tedy nebylo prokázáno cenové zvýhodnění žalovaných při koupi domu v roce 1976, pak tedy, byť i při uzavření kupní smlouvy došlo k porušení cenových předpisů, nemá odvolací soud za to, že by výkon práva žalobkyně, domáhající se uložení povinnosti žalovaných k uzavřená dohody o vydání sporných nemovitostí, tu byl v souladu s dobrými mravy, jak to má na zřeteli ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku a použití tohoto ustanovení v daném případě nebrání proto ani okolnosti převodu těchto nemovitostí, ani poměry žalobkyně na straně jedné a poměry žalovaných na straně druhé“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 20. 6. 2007 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 20. 8. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, tedy ve lhůtě stanovení v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 2. 5. 2007 (sp. zn. 35 Co 414/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) i rozsudek soudu prvního stupně z 11. 1. 2006 (č. j. 11 C 1452/95-327 Okresního soudu v jablonci nad Nisou) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) i c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jakož i že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatelka zdůrazňovala, že v této právní věci se po celou dobu řešení tohoto sporu zužuje provádění dokazování i právního posouzení věci na možnost aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku na konkrétní situaci žalovaných. Aplikace tohoto ustanovení v této restituční právní věci tu byla odvolacím soudem i dovolacím soudem (na rozdíl od soudu prvního stupně) chápána jako zcela výjimečná možnost aplikace tohoto ustanovení občanského zákoníku. Taková výjimečná situace však v tomto soudním řízení, podle názoru dovolatelky, neexistovala, „neboť tu nejsou podmínky pro aplikaci právní normy obecné, týkající se údajného zneužití práva žalobkyně v žalovanými tvrzeném rozporu s dobrými mravy na tento restituční případ“.
Dovolatelka zdůrazňovala také jednoznačné protiprávní jednání žalovaných, kteří jako dřívější sousedé H., sami obsadili dům v R. bez souhlasu vlastníka domu, krátce poté, co v důsledku emigrace původního vlastníka F. H. byl dům dočasně opuštěn. F. H. byl v trestním řízení soudním odsouzen v roce 1974, ale žalovaní dům užívali již od roku 1969.Žalovaní si, jak žalobkyně zdůrazňovala, „nechali vystavit protiprávní souhlas místních orgánů s užíváním uvedeného domu“, třebaže tento státní orgán nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti, protože F. H. v té době ještě nebyl potrestán propadnutím majetku ve prospěch státu. Pode názoru dovolatelky je tu na straně žalovaných jednoznačně prokázáno zavinění nastálého stavu, tj. protiprávního převodu uvedeného domu v katastrálním území R. do jejich vlastnictví; žalovaní nejenže tento protiprávní stav vyvolali, ale na jejich výslovnou žádost byl tento stav i oficiálně nastolen. Dovolatelka má za to, že na tento případ je aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku zcela vyloučena.
Dovolatelka dále vytýkala, že soudy obou stupňů v celém průběhu řízení se nezabývaly tím, jak velká byla údajná investice žalovaných do domu v R., třebaže nepochybně upřesněná tohoto údaje mělo být vzato v úvahu při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku na tento případ.
Dovolatelka poukazovala i na to, že soud prvního stupně dokonce ve svém rozhodnutí argumentoval tím, že motivy emigrace manželů H. byly takové, že vzhledem k okolnostem této emigrace H. tu bylo „uplatnění nároku žalobkyně podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nepatřičné“. Podle názoru dovolatelky bylo celé řízení v této právní věci“ zcela tendenčně vedeno a jednotlivé skutečnosti a důkazy nebyly hodnoceny nestranně; aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku tu byla posléze ze strany soudu „shledána“ jako poslední možnost dovodit, že tu jde ze strany žalobkyně o uplatňování práva v rozporu s dobrými mravy. Soud dokonce zúžil argumentaci ohledně aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku v daném případě i na poukaz na údajně „lepší situaci žalobkyně“ ve srovnání se žalovanými. Přitom ve skutečnosti na straně žalovaných jde o takové majetkové poměry, při nichž žalovaní mají nemovitost, kterou mohou celoročně obývat, dále mají dům v katastrálním území R. (o nějž jde v tomto řízení), který mohou používat jako rekreační objekt, přičemž z hlediska jejich osobních poměrů není u nich rozhodně stav nějaké ohrožení jejich existence. Skutečnost, že si žalovaní na výstavbu nemovitosti pořídili hypoteční úvěr 240.000,- Kč, který musí splácet, nelze klást při srovnávání osobních poměrů žalobkyně a žalovaných k tíži žalobkyně; totéž se týká tvrzená žalovaných, že mají jakousi povinnost (ostatně nijak nedoloženo) vypořádat další sourozence z důvodu daru, který od své matky obdržel žalovaný P. K. Naproti tomu žalobkyně obývá byt o velikosti 2 + 1 s dalšími dvěma osobami a ještě manžel žalobkyně v brzké době opět bude s rodinou bydlet po skončení pracovního poměru v Rožnově pod Radhoštěm; bytová situace žalobkyně je vážná a sporný dům v R. pro svou potřebu jednoznačně potřebuje na rozdíl od žalovaných.
Dovolatelka na rozdíl od názoru soudů obou stupňů je přesvědčena, že naopak jednání žalovaných i tehdejších místních orgánů v obci R., týkající se nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, v celém období 1969 až 1976, je jednáním v rozporu s dobrými mravy a s úctou k základním právům a svobodám, které ovšem v uvedené době platily na území čs. státu pouze formálně. Na otci žalobkyně byla v té době spáchána křivda, na finální realizaci této křivdy se vědomě podíleli žalovaní i tehdejší místní národní výbor působící v uvedené době; jeho představitelé i žalovaní nejsou v žádném případě osobami, které by v dobré víře nebyly státem vyvlastněné nemovitosti rodičů žalobkyně; naopak se jednoznačně o tyto nemovitosti hlásili ještě před protiprávním odsouzení otce žalobkyně; tento postup je třeba označit, podle názoru dovolatelky, „za hyenistický a jednoznačně nemravný“.
Dovolání dovolatelky tu bylo třeba posoudit jako přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu z 2. 5. 2007 (sp. zn. 35 Co 414/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) byl tu potvrzen rozsudek soud prvního stupně z 11. 1. 2006 (č. j. 11 C 1452/95-327 Okresního soudu v Jablonci nad Nisou), zamítající žalobu žalobkyně; uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo takto rozhodnuto ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku soudu prvního stupně z 5. 5. 2003, (č. j. 11 C 1452/95-169 Okresního soudu v Jablonci nad Nisou), žalobě vyhovujícím, proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu v rozsudku z 23. 4. 2004 (sp. zn. 35 Co 502/2003 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci), který dřívější rozsudek soudu prvního stupně z 5. 5. 2003 zrušil.
Dovolatelka ve svém dovolání uplatňovala dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu.
Pokud dovolatelka uplatňovala, že v řízení v této právní věci došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), vycházel dovolací soud při posuzování toho, zda je tento dovolací důvod dán, z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Zejména v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že za vadu řízení je třeba považovat vadný postup soudu, k němuž došlo v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování, přičemž jde hlavně o vadnost postupu soudu, která vedla k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem (např. v případech vadného obeslání účastníka řízení v jednání před soudem). Z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 11 C 1452/95 Okresního soudu v jablonci nad Nisou) nebyla dovolacím soudem shledána konkrétní vada řízení tohoto druhu jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení před soudem druhého stupně.
Pokud dovolatelka uplatňovala dovolací důvod spočívající v tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu), bylo třeba i v této souvislosti vycházet z výkladových závěrů z uveřejněné judikatury soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Hlavně v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že „rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné“. V daném případě však ani v dovolání dovolatelky nebylo konkretizováno, zda a v které otázce vzal soud (prvního nebo druhého stupně) za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která by naopak bez dalšího z obsahu spisu vyplývala.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a písm. b/ občanského soudního řádu) buď tehdy, jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo jestliže si použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě došlo již při předchozím projednávání této právní věci i k vydání rozhodnutí dovolacího soudu; o takovém rozhodnutí platí ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §224 občanského soudního řádu, že jeho právními závěry je soud prvního stupně nebo i odvolací soud vázán v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu. V rozhodnutí dovolacího soudu, jež už dříve bylo vydáno o dovolání podaném v této právní věci, tj. v rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 6. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2060/98, byl zaujat právní závěr k otázce aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku v této právní věci, tedy k otázce, kterou se soudy obou stupňů v této konkrétní právní věci zabývaly již několika svými rozhodnutími. V uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu z 28. 6. 2000 bylo uvedené k otázce aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku na daný případ posuzování nároku žalobkyně podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., že tento jako předpis speciální nemá, na rozdíl od občanského zákoníku vlastní úpravu pojednávající o tom, že výkon práva povinností, vyplývajících ze vztahů tímto zákonem regulovaným, nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Z vzájemného poměru obou uvedených zákonů proto vyplývá, že ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku při absenci takového ustanovení obecné povahy v restitučním zákoně se uplatní i při výkonu práv a povinností, k nimž specificky definované subjekty (oprávněné a povinné osoby) opravňuje, případně zavazuje – při splnění zákonných podmínek zákona č. 87/1991 Sb. Je tu třeba zdůraznit ovšem komplexnost posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, měly projevit. Jestliže odvolací soud tedy v daném případě zohlednil zásluhy žalovaných o udržení (zvelebení) bytového fondu a majetkové vztahy ke státu, odvíjející se od investic do nemovitosti, jichž nebyli vlastníky, pak nelze pominout na druhé straně ani okolnosti, tkvící v osobě nebo osobních poměrech žalobkyně“. Nedostatek takového komplexního prověření a posouzení konkrétní situace v daném případě z hlediska možné aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku na tento případ dovolací soud odvolacímu soudu vytýkal, když zatím skutková zjištění pro tento účel ve spise chyběla.
Soud obou stupňů ze závěru dovolacího soudu v jeho zrušovacím rozhodnutí, o možnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, vycházely a přistoupily v dalším průběhu řízení k provedení dokazování, směřujícího ke komplexnímu posouzení možnosti této aplikace v tomto případě, jak na to bylo poukazováno rozsudkem dovolacího soudu z 28. 6. 2000 (23 Cdo 2060/98 Nejvyššího soudu).
Za těchto uvedených okolností ohledně postupu soudů obou stupňů, odpovídajícího vázanosti těchto soudů právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu), nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelky, spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, tedy buď na právním posouzení věci podle nesprávného právního předpisu nebo na nesprávném výkladu aplikovaného právního předpisu.
Pak ovšem na výtky obsažené v dovolání dovolatelky bylo třeba hledět jen jako na výtky neúplnosti skutkových zjištění v řízení před soudy obou stupňů nebo jako na nesprávné hodnocení v řízení provedených důkazů. Jak je třeba v řízení o dovolání takové výtky posuzovat, bylo již v uveřejněné judikatuře ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, rovněž vyloženo. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly k tomu zaujaty tyto právní závěry: Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy zakládají-li některý z dovolacích důvodů výslovně uvedených v právní úpravě občanského soudního řádu o dovolacích důvodech. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které soudům náleží k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů.
Dovolací soud i v daném případě vycházel z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a také ze závěrů předchozího rozhodnutí dovolacího soudu, vydaného v této konkrétní právní věci dne 28. 6. 2000 (23 Cdo 2060/98 Nejvyššího soudu), z nichž i soudy obou stupňů v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu vycházely.
Dovolací soud nemohl tedy z uvedených důvodů dospět přesvědčivě k závěru, že by na podkladě dovolání dovolatelky a na podkladě soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 11 C 1452/95 Okresního soudu v Jablonci nad Nisou) bylo možné pokládat za doložené dovolatelkou uplatněné dovolací důvod, tj. existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), nesprávné právní posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), a to buď posouzením věci podle nesprávného právního předpisu anebo nesprávným výkladem použitého právního předpisu, jak má za to dovolatelka, nebo popřípadě, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, které nemá v podstatné části podle obsahu spisu v provedeném dokazován (§241a dost. 3 občanského soudního řádu, tj. že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, kterou lze bez dalšího z obsahu spisu naopak dovodit.
Dovolací soud tedy nedospěl k výslednému závěru, že by přípustné dovolání dovolatelky bylo i dovoláním důvodným a že by tedy na jeho základě a na základě obsahu soudního spisu bylo možné dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné natolik, že by bylo na místě přikročit k jeho zrušení ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu v důsledku doložené opodstatněnosti v dovolacím řízení uplatňovaných dovolacích důvodů.
Dovolací soud proto podle téhož ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu přikročil k zamítnutí dovolání dovolatelky, které bylo nutno z důvodů již uvedených pokládat za dovolání nedůvodné, tj. nedoložené co do uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu