ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.1506.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1506/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně N., s. r. o., , zastoupené JUDr. T. S., advokátem, , proti žalovanému JUDr. V. M., advokátu, , jako správci konkursní podstaty úpadkyně J. R. V. - velkoobchod s k.(1871), spol. s r. o., , za účasti M. s. z. v P., o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 367/99, o dovolání žalovaného a Městského státního zastupitelství v Praze proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 13 Cmo 238/2006-379, ve znění opravného usnesení ze dne 9. ledna 2007, č.j. 13 Cmo 238/2006-395, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 13 Cmo 238/2006-379, ve znění opravného usnesení ze dne 9. ledna 2007, č.j. 13 Cmo 238/2006-395, o nákladech řízení, se odmítá.
II. Dovolání Městského státního zastupitelství v Praze se odmítá.
III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 238/2006-379, ve znění opravného usnesení ze dne 9. ledna 2007, č.j. 13 Cmo 238/2006-395, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 13 Cmo 238/2006-379, ve znění opravného usnesení ze dne 9. ledna 2007, č.j. 13 Cmo 238/2006-395, potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 17. března 2006, č.j. 24 Cm 367/99-343, ve znění opravného usnesení ze dne 10. ledna 2007, č.j. 24 Cm 367/99-393, jímž Městský soud v Praze vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně J. R. V. - velkoobchod s k. (1871), spol. s r. o. (dále jen „úpadkyně“, popř. „dlužnice“) ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ v řízení o prohlášení konkursu na majetek dlužnice vedeném k návrhu věřitele K. P., a. s. Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 19. ledna 1994, č.j. K 77/92-71, vyhověl návrhu dlužnice na povolení ochranné lhůty [§5 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále jen „ZKV“];
2/ dne 18. dubna 1994 podala dlužnice návrh na vyrovnání;
3/ Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 20. dubna 1994 č.j. K 77/92-87, prohlásil konkurs na majetek dlužnice;
4/ Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. června 1994, č.j. 4 Ko 63/94-122, usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že o návrhu na prohlášení konkursu bylo rozhodnuto v rozporu s ustanoveními §5e a §5f ZKV (za běhu ochranné lhůty byl podán návrh na vyrovnání, o němž nebylo rozhodnuto);
5/ usnesením ze dne 5. srpna 1996, č.j. K 56/92-107, Krajský obchodní soud v Praze spojil řízení o prohlášení konkursu na majetek dlužnice dosud vedená pod sp. zn. K 56/92 a K 77/92 ke společnému řízení a prohlásil konkurs na majetek dlužnice;
6/ dne 14. března 1994 uzavřely žalobkyně a dlužnice kupní smlouvu (dále jen „první kupní smlouva“), podle níž dlužnice prodala žalobkyni sporné nemovitosti za cenu 80,000.000,- Kč (jejíž zaplacení před podpisem smlouvy žalobkyně a dlužnice ve smlouvě potvrdily), s tím, že prodej byl realizován „ve snaze dostát závazkům a v rámci reálných možností se vypořádat s pohledávkami věřitelů“ (viz notářský zápis NZ 70/94, N 77/94 sepsaný 14. března 1994 JUDr. B. H.);
7/ v katastru nemovitostí je jako vlastník sporných nemovitostí vedena žalobkyně;
8/ posudkem zpracovaným dne 7. února 1994 znalcem M. H. byla cena sporných nemovitostí „úředně odhadnuta“ na částku 30,682.691,57 Kč;
9/ hodnota sporných nemovitostí ke dni prodeje dle znaleckého posudku zpracovaného „V., N. v. o. s.“ (pravděpodobně šlo o V. & N., v. o. s.) činila 69,306.017,- Kč;
10/ obvyklá cena sporných nemovitostí podle stavu ke dni 19. července 1999 dle posudku J. H. ze dne 29. listopadu 1998 činila 111,507.370,- Kč;
11/ podle vyjádření v důvodech rozhodnutí soudu prvního stupně vyjmenovaných realitních kanceláří z března 1994 nikdo o sporné nemovitosti neprojevil zájem;
12/ dne 14. března 1994 byla mezi žalobkyní a dlužnicí uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor nacházejících se v jedné ze sporných nemovitostí;
13/ dne 6. dubna 1994 byla mezi J. B. (jako prodávajícím) a dlužnicí (jako kupující) uzavřena kupní smlouva (dále jen „druhá kupní smlouva“), jejímž předmětem byly drahé kameny popsané v posudcích znalce I. T., oceněné částkou 100,447.345,- Kč, s tím, že cena byla dohodnuta ve výši 80,000.000,- Kč;
14/ posudkem znalce Dr. J. H. ze dne 20. ledna 1999 byla určena celková cena drahých kamenů částkou 9,628.864,- Kč;
15/ v dražbě provedené dne 3. prosince 2003 se drahé kameny prodat nepodařilo;
16/ výzva konkursního soudu k podání žaloby o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku o konkursní podstaty úpadkyně (usnesení ze dne 11. srpna 1999, č.j. K 96/92-466) byla žalobkyni doručena 6. září 1999 a žaloba podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV byla soudu doručena 30. září 1999, tj. ve lhůtě určené konkursním soudem.
S odkazem na ustanovení §42 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud - setrvávaje na závěrech formulovaných v usneseních ze dne 29. března 2004, č.j. 13 Cmo 71/2004-73 a ze dne 28. ledna 2005, č.j. 13 Cmo 459/2004-137 (jimiž byla zrušena usnesení, kterými soud prvního stupně opakovaně zastavil řízení ve věci pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v padělaném podpisu jednatele žalobkyně E. P. na žalobě) - zdůraznil, že předpokladem jakéhokoli právního úkonu učiněného v písemné formě je podpis osoby, jež takovým způsobem projevila svou vůli. V projednávané věci „se autor podpisu ke svému podpisu jako projevu jeho vůle hlásí“ a pravost podpisu popírá třetí osoba (žalovaný), tj. předmětem dokazování je „nepravost podpisu“. Jelikož v daném případě nebyl prokázán opak, tj. nebylo zcela jednoznačně prokázáno, že podpis na žalobě není podpisem jednatele žalobkyně E. P. (závěr znaleckého posudku, který s pravděpodobností blížící se jistotě pravost podpisu vyloučil, neznamená, že by nemohlo jít o pravý podpis učiněný např. levou rukou), dovodil, že žaloba byla „řádně podepsána“.
Dále se odvolací soud - cituje ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - zabýval otázkou (ne)platnosti první kupní smlouvy. V této souvislosti dovodil, že „předpokladem neplatnosti“ smlouvy jako dvoustranného právního úkonu „je třeba shledat neplatnost úkonů obou stran, tj. jak prodávajícího, tak kupujícího, neboť nelze přičítat kupujícímu k tíži další chování prodávajícího, o němž nevěděl“. Bylo tak na žalovaném, aby „tvrzený úmysl vyvedení sporných nemovitostí z majetku úpadkyně“ (ve vazbě na druhou kupní smlouvu) prokázal u obou smluvních stran. V řízení pak nebylo prokázáno, že by žalobkyně věděla o úmyslu úpadkyně vyvést sporné nemovitosti z majetku úpadkyně bez náhrady „v důsledku uzavření“ nevýhodné druhé kupní smlouvy, přičemž takový „úmysl a cíl“ pouze na straně úpadkyně nemohl mít za následek neplatnost první kupní smlouvy. V této souvislosti odvolací soud „konstatoval“, že „otázka zaplacení kupní ceny“ dle první kupní smlouvy ve výši 80,000.000,- Kč nemá pro posouzení (ne)platnosti této smlouvy žádný význam, když „právní předpisy umožňují prodávajícímu postupovat tak, aby kupní cena byla na prodávajícím nakonec vymožena“.
Z hlediska žalovaným namítané neúčinnosti první kupní smlouvy odvolací soud především akcentoval, že smyslem ochranné lhůty (§5a a násl. ZKV) je umožnit dlužníkovi, aby vlastními silami urychleně konsolidoval své majetkové poměry. Může tak činit zpravidla zpeněžením svého majetku, s tím, že získá-li peněžní prostředky k úhradě svých splatných pohledávek, odvrátí tím prohlášení konkursu na svůj majetek. „Proti zneužití tohoto právního institutu v neprospěch věřitelů zákonodárce prohlásil některé úpadcovi úkony za splnění určitých podmínek ze zákona za neúčinné“ [§5d písm. e) ZKV]. V projednávané věci ovšem první kupní smlouva takovým úkonem není, když nezkracuje zájmy věřitelů na uspokojení jejich pohledávek. Sjednaná kupní cena je totiž vyšší než cena odhadní („cca 30,6 resp. 69,3 mil. Kč“) a znalecký posudek Jiřího Humla byl vypracován podle stavu sporných nemovitostí ke dni 19. července 1999 a nikoli podle stavu k datu uzavření první kupní smlouvy, pročež je z hlediska posuzování adekvátnosti sjednané ceny nepoužitelný. V této souvislosti odvolací soud nepřitakal závěru Vrchního soudu v Praze vyjádřenému v usnesení ze dne 2. února 1996, č.j. 4 Ko 161/94-204, podle něhož je ze zákona neúčinný i takový právní úkon úpadce, „kdy není jisté, zda plnění, jež z tohoto právního úkonu prodávající úpadce získá, bude vynaloženo ve prospěch jeho věřitelů“, když jeho akceptací by bylo úpadkyni znemožněno za trvání ochranné lhůty činit kroky k „ozdravění“ svých majetkových poměrů.
Považuje první kupní smlouvu za platný a účinný právní úkon a maje za splněné i ostatní předpoklady vyžadované ustanovením §19 odst. 2 ZKV, odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně správným.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. a namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. že: 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; 2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a 3/ vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel poukazuje na průběh řízení před vydáním meritorního rozhodnutí soudem prvního stupně a ztotožňuje se s důvody, pro které soud prvního stupně řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastavil, maje za to, že podpis jednatele žalobkyně není jeho pravým podpisem.
V případě, že „vada podání spočívající v nepravém podpisu“ je vadou odstranitelnou, dodatečné odstranění takové vady sice „znemožňuje odmítnutí či zastavení řízení pro nedostatek podmínek řízení“, nicméně nemá účinky hmotně právní, tj. „nebrání zamítnutí žaloby z toho důvodu, že v mezidobí od uplynutí lhůty k podání vylučovací žaloby do odstranění vady žaloby nastaly účinky předpokládané ustanovením §19 odst. 2 ZKV“.
Dovolatel dále opakuje výhrady co do absolutní neplatnosti první kupní smlouvy. Přitom poukazuje na časový sled událostí počínaje založením žalobkyně 17. února 1994 až po opakované prohlášení konkursu na majetek úpadkyně, jakož i na skutkové okolnosti ohledně uzavření a realizace obou kupních smluv, jak jsou zřejmé z obsahu spisu, zejména pak na stanovisko J. B. v rámci jeho „výslechu před policií“, podle něhož druhá kupní smlouva „byla simulovaná“, poněvadž žádné drahé kameny nikdy nevlastnil, nikomu nepředal a neobdržel ani ve druhé kupní smlouvě sjednanou cenu. Současně dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem formulovanými předpoklady neplatnosti kupní smlouvy v tom směru, že „nelze přičítat k tíži kupujícího chování prodávajícího“ a že by úmysl porušit či obejít zákon musel být dán u obou smluvních stran.
Dovolatel rovněž setrvává na argumentech ohledně neúčinnosti první kupní smlouvy podle ustanovení §5d písm. d) ZKV, když byla uzavřena za běhu ochranné lhůty a „má povahu úkonu zkracujícího zájmy věřitelů“. Potud zdůrazňuje, že kupní cena, byla-li vůbec nějaká vyplacena, k uspokojení věřitelů použita nebyla a sporné nemovitosti byly vyvedeny z majetku úpadkyně, čímž se postavení věřitelů zásadním způsobem zhoršilo. Navíc v době uzavření první kupní smlouvy „nebylo jisté“ nejen to, zda peněžní prostředky budou použity k uspokojení věřitelů, ale panovala i důvodná obava, že se tak nestane (viz „kroky“ věřitelů ve věci sp. zn. K 77/99, jimiž se věřitelé snažili prodeji sporných nemovitostí zabránit). Kupní cena sjednaná v první kupní smlouvě pak neodpovídala ani obvyklé tržní ceně sporných nemovitostí, která dle znalce J. H. činila 111,507.370,- Kč.
Konečně za nesprávné považuje dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení, který odporuje ustanovení §32 odst. 1 ZKV. Toto ustanovení totiž ukládá správci konkursní podstaty vypořádat pohledávky včetně pohledávek za podstatou až při skončení konkursu a to poměrně, čemuž rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení co do lhůty k plnění (do tří dnů od právní moci rozsudku) neodpovídá, v důsledku čehož bude žalobkyně vůči ostatním věřitelům zvýhodněna.
Proto požaduje aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podalo dovolání i Městské státní zastupitelství v Praze (dále je „státní zastupitelství“), které vstoupilo do řízení před soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 písm. k) o. s. ř. (viz č.l. 38). S poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. akcentuje, že „nelze nahradit vlastnoruční podpis osoby oprávněné jednat za právnickou osobu jejími dodatečnými prohlášeními o pravosti falzifikátu jejího podpisu“, když účel takového prohlášení je zcela zřejmý - dodržení lhůty k podání vylučovací žaloby. Ačkoli judikatura připouští dodatečný podpis žaloby či dodatečné ztotožnění se s žalobou, v projednávané věci je situace jiná, když nejde o absenci podpisu, nýbrž o jeho falzifikát.
Dále státní zastupitelství poukazuje na skutečnosti vyšlé najevo v průběhu řízení ohledně trestního řízení vedeného proti E. P., možnosti pobytu jmenovaného na území České republiky, jakož i na závěry znaleckého posudku prověřujícího pravost podpisu jmenovaného na žalobě a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodná.
Žalovaný výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení. Dovolání v tomto rozsahu ovšem není přípustné (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud je proto v uvedeném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání státního zastupitelství Nejvyšší soud odmítl jako podané neoprávněnou osobou [§218 písm. b) o. s. ř.]. Byť je státní zastupitelství v řízení, do něhož vstoupilo podle ustanovení §35 odst. 1 o. s. ř., oprávněno ke všem úkonům, které může vykonat účastník řízení, nejde-li o úkony, které může vykonat jen účastník právního vztahu (§35 odst. 2 o. s. ř.), nelze přehlédnout, že není oprávněno provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je státní zastupitelství oprávněno podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace státního zastupitelství pouze k podání odvolání (§203 odst. 2 o. s. ř) a žaloby pro zmatečnost (§231 odst. 2 o. s. ř.), zatím co o oprávnění státního zastupitelství podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon státnímu zastupitelství oprávnění podat dovolání nedává (k tomu v rozhodovací praxi srov. obdobně rozhodnutí uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v právní teorii Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 1257-1258).
Navíc argumentace státního zastupitelství vychází z předpokladu, že podpis jednatele žalobkyně na žalobě byl zfalšován. Zmíněný předpoklad však neobstojí, když odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru opačnému (totiž, že v řízení nebylo prokázáno padělání podpisu jednatele žalobkyně), přičemž dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelé u dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici nemají. Přitom se i v poměrech projednávané věci co do splnění podmínek, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé (§103 a §104 o. s. ř.), prosadí závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2352/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 60. Současně nelze pominout, že jednatel žalobkyně potvrdil pravost svého podpisu na žalobě, následnými podáními (podepsanými jím, resp. jeho zástupcem) se s žalobou ztotožnil a prohlásil, že jde o jím vyjádřený projev vůle žalobkyně zahájit řízení o vyloučení sporných věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v řešení otázek (ne)platnosti a (ne)účinnosti první kupní smlouvy [nepovažuje současně za zásadně právně významnou otázku včasnosti žaloby o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (§19 odst. 2 ZKV) - viz důvody shora].
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový vztah nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový vztah nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §5d písm. d) ZKV po dobu trvání ochranné lhůty dlužníkem provedené právní úkony, kterými by byly zkracovány zájmy věřitelů na uspokojení jejich pohledávek, jsou vůči věřitelům neúčinné.
Řešením otázky (ne)platnosti, popř. (ne)účinnosti právních úkonů dlužníka se Nejvyšší soud opakovaně zabýval.
Tak v rozsudku ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, formuloval a odůvodnil závěr (odkazuje přitom na rozhodnutí uveřejněné pod číslem 34/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2001, pod číslem 134), že právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu. Současně zdůraznil, že zkracuje-li dlužníkův právní úkon uspokojení vymahatelných pohledávek dlužníkových věřitelů, neplyne závěr, že v úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele jednaly při uzavření tohoto úkonu obě smluvní strany, jen z toho, že druhé smluvní straně bylo známo, že jej dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele.
V rozsudku ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 820/2005, dále uzavřel, že právní úkon, jímž dlužník poruší zákaz formulovaný v ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV, je vůči jeho věřitelům neúčinný; to platí za předpokladu, že na majetek takového dlužníka byl posléze prohlášen konkurs. Majetkem, jehož zmenšení se má dlužník ve smyslu ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV vyvarovat, se rozumí takový majetek, jenž by po prohlášení konkursu na majetek dlužníka byl využitelný k uspokojení pohledávek konkursních věřitelů, tedy majetek náležející do konkursní podstaty. Přitom závěr, podle něhož dlužníkův právní úkon učiněný v době od zahájení konkursního řízení do prohlášení konkursu (u dlužnického návrhu na prohlášení konkursu) nebo v době od doručení návrhu na prohlášení konkursu dlužníku do prohlášení konkursu (u věřitelského návrhu na prohlášení konkursu) nelze podřadit žádné ze skutkových podstat uvedených v §15 odst. 1 ZKV, nevylučuje, aby šlo o právní úkon neúčinný v důsledku porušení zákazu formulovaného v ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV.
Konečně v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dospěl k závěru, že právním úkonem úpadce, který ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. a) ZKV poškozuje konkursní podstatu, je i kupní smlouva, kterou úpadce (jako prodávající) zpeněží po prohlášení konkursu majetek náležející do jeho konkursní podstaty za obvyklou kupní cenu, kterou nepředá do konkursní podstaty a využije ji pro vlastní potřebu.
Byť závěry vyslovené ve shora zmiňovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu (vyjma řešení otázky neplatnosti právních úkonů podle ustanovení §39 obč. zák., jež se uplatní bez dalšího) byly učiněny při výkladu ustanovení §4a odst. 1 písm. a), §14 odst. 1 písm. a) a §15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, v obecné poloze (rozuměj z hlediska zákonem o konkursu a vyrovnání sledovaného účelu, jímž je poměrné uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených tímto zákonem), jsou použitelné i při výkladu ustanovení §5d písm. d) ZKV, tj. pro posouzení, zda uzavřením první kupní smlouvy (ve spojení s následným vkladem vlastnického práva žalobkyně ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí) byl zkrácen zájem věřitelů na uspokojení jejich pohledávek.
Pro posouzení, zda je první kupní smlouva neplatná podle ustanovení §39 obč. zák., popř. neúčinná podle ustanovení §5d písm. d) ZKV, považuje Nejvyšší soud - na rozdíl od soudu odvolacího - je rozhodující, zda žalobkyně sjednanou kupní cenu skutečně uhradila.
Ukázalo-li by se totiž shodné tvrzení žalobkyně a dlužnice, obsažené v první kupní smlouvě, o zaplacení kupní ceny v hotovosti před podpisem smlouvy nepravdivým, již tato skutečnost sama o sobě by nasvědčovala úmyslu smluvních stran zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich a první kupní smlouva by byla pro obcházení zákona neplatná (§39 obč. zák.).
Nebyly-li by splněny předpoklady nutné pro závěr o neplatnosti první kupní smlouvy (viz výše), nelze přehlédnout možný vliv (ne)zaplacení sjednané kupní ceny z hlediska případného zkrácení zájmu věřitelů na uspokojení jejich pohledávek [§5d písm. d) ZKV]. V takovém případě se totiž prosadí závěry formulované (byť při výkladu ustanovení §42a obč. zák.) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, podle kterých o zkracující úkon nejde tehdy, obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada. Přitom není žádných pochybností o tom, že nelze ztotožňovat (z hlediska tohoto zájmu věřitelů) stav, kdy majetek konkursní podstaty tvoří nemovitosti, se stavem, kdy by tyto nemovitosti měly být „nahrazeny“ pohledávkou.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem v řešení otázky (ne)platnosti, respektive (ne)účinnosti první kupní smlouvy z pohledu ustanovení §39 obč. zák. a §5d písm. d) ZKV je neúplné a tudíž i nesprávné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Při řešení otázky (ne)zaplacení sjednané kupní ceny dle první kupní smlouvy odvolací soud v další fázi řízení - při respektování toho, že důkazní břemeno ohledně úhrady kupní ceny tíží žalobkyni - neopomene přihlédnout ke skutečnostem vyšlým najevo v průběhu řízení, jakož i k důkazním návrhům učiněným účastníky v souladu se zásadou koncentrace řízení a závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006. Dospěje-li k závěru, podle něhož byla kupní cena zaplacena, zváží možný vliv případné vědomosti žalobkyně o úmyslu dlužnice použít (v rozporu se záměrem deklarovaným v první kupní smlouvě) inkasovanou kupní cenu jinak než k uspokojení pohledávek věřitelů na řešení otázky (ne)účinnosti této smlouvy [§5d písm. d) ZKV].
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243 odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.)).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu