ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.1689.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1689/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně D. s. r. o., zastoupené Mgr. M. C., advokátem proti žalovanému V. S., zastoupenému Mgr. P. J. advokátem o zaplacení částky 2,500.000,- Kč ze směnky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 830/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2006, č. j. 12 Cmo 33/2006 - 182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2006, č. j. 12 Cmo 33/2006 - 182, potvrdil rozsudek ze dne 8. června 2005, č. j. 13 Cm 830/2004 - 142, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích zčásti zrušil směnečný platební rozkaz vydaný tímto soudem dne 9. srpna 2004, č. j. Sm 88/2004 – 9, a to pokud jde o:
ad a) směnečný peníz 2,250.000,- Kč
ad b) 6 % p. a. z částky 2,250.000,- Kč od 16. července 2003 do zaplacení,
ad c) náhradu nákladů řízení ve výši 100.000,- Kč;
a v ostatních částech ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí především uvedl, že žalovaný je výstavcem vlastní směnky ve prospěch remitenta PhDr. M. L. Směnka byla splatná dne 15. ledna 2003 a na žalobkyni byla indosována dne 1. března 2004.
K námitce žalovaného, že důvodem vystavení žalované směnky se směnečným penízem 250.000,- Kč bylo zajištění splnění závazku ze smlouvy o narovnání ze dne 27. února 2001, přičemž tři původní směnky založené ve spise na č. l. 21 až 23 byly nahrazeny směnkami, jejichž kopie jsou na č. l. 29, odvolací soud uvedl, že tuto kauzální námitku neshledal oprávněnou. Odvolací soud odkázal na ustanovení čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále též jen „směnečný zákon“), dle kterého je podmínkou úspěšné obrany žalovaného nejen skutkové vylíčení toho, proč ve prospěch remitenta (prvního majitele směnky) směnku vystavil a proč se důvod jejího vystavení nenaplnil, nebo proč odpadl, ale též prokázání těchto skutkových tvrzení. V projednávané věci žalovaný splnil první podmínku, neboť konkrétně specifikoval důvod vystavení směnky, avšak již nesplnil podmínku druhou, a to prokázání svých tvrzení. Znalec v posudku potvrdil, že kopie neúplné směnky na částku 250.000,- Kč, která je ve spise založena na č. l. 29 nahoře, je totožná s kopií směnky na č. l. 21 a kopie neúplné směnky na částku 176.000,- Kč, jež je ve spise založena na č. l. 29 dole, je totožná s kopií směnky na č. l. 23. Tím považoval odvolací soud za vyvrácené zásadní tvrzení žalovaného, že směnky na č. l. 29 nahoře a dole nahrazovaly směnky na č. l. 21 a 23 spisu. Již z toho důvodu je zřejmé, že k žalované směnce se musela vázat jiná směnečná dohoda (dohoda definující důvod vystavení předmětné směnky vlastní), než která byla tvrzena žalovaným.
Odvolací soud rovněž neshledal důvodnou námitku žalovaného spočívající v tvrzení, že žalobkyně nabyla směnky ve zlé víře, přičemž k této námitce uvedl, že by hrála roli pouze tehdy, pokud by předmětná směnka nebyla podindosována (tj. indosována po uplynutí lhůty k protestu) a jednalo by se o to, zda v důsledku nabytí směnky žalobkyní ve zlé víře může žalovaný uplatnit námitky ze svého vlastního vztahu vůči předchozímu majiteli směnky. Byla-li žalovaná směnka podindosována, zůstaly žalovanému zachovány námitky ve vztahu vůči remitentovi PhDr. L., které může uplatnit i ve svém vztahu k žalobkyni.
Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaného, týkající se nepředložení směnky k placení. Uvedl, že podle čl. I §78 odst. 1 směnečného zákona výstavce vlastní směnky je zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. I kdyby směnka nebyla předložena žalovanému k placení, byl by žalovaný jako přímý dlužník podle čl. I §78 odst. 1, §77 odst. 1 a §53 odst. 1 směnečného zákona, povinen směnku zaplatit, neboť podle čl. I §53 odst. 1 v návaznosti na §78 odst. 1 zákona směnečného neztrácí majitel směnky svá práva vůči příjemci směnky, přičemž výstavce vlastní směnky je zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Soudní praxe přijala závěr, že doručení žaloby žalovanému má účinky prezentace směnky v případě, nebyla-li směnka předložena k placení. Žalovaný nezaplatil směnku ve lhůtě pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a zároveň nenamítl tuto skutečnost v námitkách, proto žalobkyni zůstává vůči žalovanému zachován i nárok na zaplacení 6% úroku ode dne splatnosti.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně co do skutkových závěrů týkajících se způsobu vyplnění směnky. Soudní znalec z oboru písmoznalectví ve svém znaleckém posudku uvedl, že směnka se směnečným penízem 250.000,- Kč, která je ve spise založena na č. l. 29 uprostřed, byla doplněna na žalovanou směnku se směnečným penízem 2,500.000,- Kč a shledal velmi nepravděpodobným až nemožným, že by bylo možné z kopie úplné směnky vyrobit kopii založenou na č. l. 29 uprostřed. Na základě závěrů znaleckého posudku odvolací soud uzavřel, že kopie směnky na č. l. 29 uprostřed nebyla vyrobena z kopie vyplněné směnky na č. l. 2. Důvody pro nařízení revizního posudku odvolací soud neshledal, neboť se neztotožnil s výhradami žalobkyně k odborné úrovni provedeného znaleckého posudku.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že kopií neúplné směnky, založené na č. l. 29 uprostřed, bylo prokázáno, že žalovaný tuto zčásti vyplněnou směnku, avšak s plně vyplněným údajem směnečného penízu 250.000,- Kč, předal remitentovi PhDr. L., který směnku doplnil a bez souhlasu žalovaného pozměnil výši směnečného penízu z částky 250.000,- Kč na sumu 2,500.000,- Kč. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že v souladu s čl. I §69 směnečného zákona, který dle čl. I §77 odst. 1 platí i pro směnky vlastní, je žalovaný zavázán podle původního textu směnky, tj. do výše 250.000,- Kč a nikoli v části směnečného penízu tuto sumu převyšující, tj. v části o zaplacení 2,250.000,-Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti té části rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním žalobkyně – tj. ve výroku I. o částečném zrušení směnečného platebního rozkazu a ve výrocích II. a III.) podala žalobkyně dovolání, přičemž namítá, že řízení bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatňuje tedy dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka především odvolacímu soudu vytýká, že řádným procesním postupem nerozhodl o jejím návrhu na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví.
Dovolatelka rovněž napadá postup odvolacího soudu, kterým doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně. Namítá, že odvolací soud v rámci posuzování druhé (stěžejní) námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu poukazuje na rozdíly mezi originálem uplatněné směnky a její kopií na č. l. 29 uprostřed a dovozuje z nich pozměňování směnky po jejím vystavení, případně padělání podpisu rukojmího, přičemž soud prvního stupně se touto skutečností vůbec nezabýval a v rámci svého rozhodnutí ji ani nijak nehodnotil. Dovolatelka má za to, že chtěl-li odvolací soud učinit nové skutkové zjištění a opřít o ně své rozhodnutí, pak bylo dle §213 odst. 3 o. s. ř. jeho povinností zopakovat dokazování, což však neučinil.
Dovolatelka dále podrobuje kritice postup soudu, který v případě, kdy dle názoru soudu žalobkyně neprokázala své tvrzení o mimosměnečných závazcích, měl s ohledem na ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. povinnost vyzvat ji k označení důkazů a jestliže tak neučinil soud prvního stupně a odvolací soud považoval tuto skutečnost za podstatnou pro své rozhodnutí, měl k odvolání žalobkyně napadený rozsudek zrušit a věc vrátit s pokynem soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
A konečně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se dostatečným způsobem nevypořádal se všemi skutečnostmi, které v průběhu řízení vyšly najevo a se všemi námitkami jí vznesenými, tak jak to vyžaduje ustanovení §132 o. s. ř.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud v rozsahu podaného dovolání napadený rozsudek, případně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc spolu se závaznými pokyny vrátil soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přitom dovolatelka v odůvodnění dovolání žádnou otázku zásadního právního významu neformulovala.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady dovolatelky akcentující vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu