ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.2254.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 2254/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně A. P., a. s. v likvidaci, zastoupené JUDr. M. O., advokátkou, proti žalovanému R. P., zastoupenému Mgr. J. P., advokátem, o žalobě žalovaného na obnovu řízení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 48/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2007, č.j. 5 Cmo 501/2006-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.050,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 13. ledna 2005, č.j. 53 Cm 48/2004-13, jímž Městský soud v Praze zamítl návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 50 Cm 468/2002 (jde o řízení, v němž bylo směnečným platebním rozkazem ze dne 28. května 2002, č.j. Sm 391/2002-14, který nabyl právní moci 10. června 2002, uloženo žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,000.000,- Kč s 6% úrokem od 5. ledna 2001 do zaplacení, směnečnou odměnu 6.666,- Kč a náklady řízení, když námitky žalovaného byly jako neodůvodněné odmítnuty).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §228 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že podmínky pro povolení obnovy řízení splněny nejsou.
Byť shledal důvodnou výhradu žalovaného co do vadného doručení předvolání k jednání o obnově řízení soudem prvního stupně, zdůraznil, že nejde o takovou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když byla odstraněna předvoláním žalovaného k odvolacímu jednání.
Ze žaloby na obnovu řízení - pokračoval odvolací soud - není zřejmé, jaké skutečnosti se žalovaný dozvěděl dne 14. května 2004, když to, že nebyl sepsán notářský zápis o prodeji jeho obchodního podílu ve společnosti I.-R., spol. s r. o. (dále jen „společnost“), věděl již v době, kdy tuto smlouvu uzavřel (27. března 1998), nehledě na to, že „zápis“ nebyl pro uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu potřebný. Dále přitakal soudu prvního stupně v závěrech, podle nichž je pro rukojemský závazek (čl. I §30 až 32 zákona č. 191/1950 Sb. - dále jen „směnečný zákon“) žalovaného bezvýznamné, zda: 1/ je či není společníkem společnosti, za kterou závazek převzal a 2/ k převodu obchodního podílu došlo „podvodem“, resp. v důsledku pochybení „rejstříkového soudu“.
Jelikož „zde nejsou skutečnosti, které žalovaný bez své viny nemohl použít v původním řízení a které by pro něho mohly přivodit příznivější rozhodnutí v dané věci“, shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel akcentuje, že soud prvního stupně rozhodoval v jeho nepřítomnosti, aniž by mu umožnil sdělit a prokázat skutečnosti rozhodné pro „kladné vyřízení žaloby na obnovu řízení“. Současně brojí proti závěru odvolacího soudu, že „vada mohla být narovnána“ tím, že „mu byla dána možnost osobní účasti při jednání soudu odvolacího, které nevyužil“. Soudům nižších stupňů rovněž vytýká, že porušily „jeho právo na spravedlivý proces“, když mu přes jeho žádost nebyl ustanoven právní zástupce a ani ho ve smyslu ustanovení §30 o. s. ř. nepoučily. Konečně dovolatel poukazuje „na širší okolnosti vzniku podstaty předmětu řízení“, okolnosti vzniku směnky a snahu žalobkyně vymáhat směnečnou sumu „toliko na nemajetných avalech směnky s opomenutím primárního dlužníka“, jakož i na „okolnosti nezákonného postupu“ rejstříkového soudu při změně vlastnictví obchodních podílů ve společnosti (výstavci směnky)“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §238 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [odstavec 1 písm. a)]. Ustanovení §237 platí obdobně (odstavec 2).
Jelikož v projednávané věci nejde o žádný z případů popsaných v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., zabýval se Nejvyšší soud otázkou přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo - výklad procesní normy) nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Přípustnost dovolání proto nejsou způsobilé založit výhrady dovolatele, podle nichž mu nebyl ustanoven zástupce a nebylo poskytnuto poučení podle ustanovení §30 o. s. ř. Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z pohledu námitky, že soud prvního stupně věc projednal, aniž žalovaného řádně k jednání předvolal (k tomu srov. závěry formulované v v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 53/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 55/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2004, pod číslem 71, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 5. října 2004, sp. zn. II. ÚS 344/04, odmítl). Jiná vada, kterou tak odvolací soud zatížil řízení (tím, že rozhodnutí soudu nezrušil a věc nevrátil tomuto soudu k dalšímu řízení), totiž přípustnost dovolání založit nemůže.
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani samotné skutečnosti tvrzené žalovaným coby důvody pro obnovu řízení, když jsou z hlediska povinnosti směnečného rukojmího (čl. I §30 až 32 směnečného zákona) právně nevýznamné.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §10 odst. 1, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 1.750,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 2.050,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu