ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.3046.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3046/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. D. U., advokátky, se sídlem v , jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně N. a. s. - v likvidaci, identifikační číslo, proti žalované Z. a B., v. o. s., se sídlem v, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně 1. č. r. s. a. s., identifikační číslo , o vyloučení částky 5.957.610,20 Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 194/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2007, č. j. 13 Cmo 61/2007-114, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2007, č. j. 13 Cmo 61/2007-114, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2003, č. j. 58 Cm 194/2002-24, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. srpna 2003, č. j. 58 Cm 194/2002-38, v napadeném zamítavém výroku ve věci samé tak, že výtěžek zpeněžení označených nemovitostí ve výši 5.957.610,20 Kč se vylučuje z konkursní podstaty úpadkyně 1. č. r. s. a. s. (dále též jen „úpadkyně Č.“) a žalovaná (správkyně konkursní podstaty úpadkyně Č.) je povinna tento výtěžek proplatit do konkursní podstaty úpadkyně N. a. s. - v likvidaci (dále též jen „úpadkyně N.“).
Odvolací soud uzavřel, že výzva ze dne 12. dubna 2002, učiněná podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), neobsahovala (původně) cenu zastavených nemovitostí, jejíž úhradou by žalovaná odvrátila hrozbu zápisu nemovitostí do konkursní podstaty osobní dlužnice, není však sporu o tom, že žalovaná ve stanovené lhůtě nezaplatila žalobkyni žádnou částku a ke složení ceny věci ve výši 13.900.623,80 Kč došlo až po marném uplynutí lhůty, po zpeněžení nemovitostí. Za této situace - pokračoval odvolací soud - žalovaná neplnila na základě výzvy, nýbrž v reakci na právní závěry učiněné ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu (zde má odvolací soud na mysli rozsudek ze dne 3. ledna 2007, č. j. 29 Odo 1346/2004-94, jímž Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil v dotčené části předchozí potvrzující rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. listopadu 2003, č. j. 13 Cmo 397/2003-49). Námitky ohledně neúplnosti žalobkyniny výzvy jsou tak podle odvolacího soudu bez významu (namístě by byly, jen kdyby výše uvedená částka byla složena ve prospěch žalobkyně v průběhu lhůty 30 dnů).
Dále se odvolací soud zabýval (v intencích závěrů obsažených v označeném rozsudku Nejvyššího soudu) rozsahem vydání výtěžku zpeněžení do konkursní podstaty osobní dlužnice.
A konečně odvolací soud „nad rámec uvedeného“ pokládal za potřebné upozornit, že mezi předpoklady, za nichž lze vyhovět vylučovací žalobě, nepatří úvaha o tom, z jakých zdrojů by měla být žalované vyplacena odměna správce konkursní podstaty a o tom, z jakých zdrojů vyplatí žalovaná spornou částku do konkursní podstaty osobní dlužnice.
Tuto poznámku odvolací soud učinil zjevně v souvislosti s obranou žalované uplatněnou v odvolacím řízení obnoveném zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu podáním č. l. 104 - 109 (podle které po prvním rozhodnutí odvolacího soudu hradila z částky, o kterou se vede spor, další výdaje konkursní podstaty, takže tato částka se v žalovaném rozsahu v konkursní podstatě již nenachází).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka uvádí, že výzva podle §27 odst. 5 ZKV může vyvolat zákonem předvídané účinky, jen splňuje-li Nejvyšším soudem stanovené minimální náležitosti (cenu zástavy), kterou výzva z 12. dubna 2002 nemá. Potud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 176/2004 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, uveřejněný pod číslem 72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 72/2005“) a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 367/2006 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2006, pod číslem 167). V konstatování odvolacího soudu, že neúplnosti výzvy jsou bez významu, vidí dovolatelka logický rozpor, upozorňujíc, že uvedená částka nemohla být složena právě proto, že výzva nesplňovala základní požadavky.
„Pro úplnost“ dovolatelka uvádí, že žalobkyni žádala, aby výzvu doplnila a aby sdělila, jaká je cena zástavy, s tím, že výzva nesplňuje náležitosti předepsané §27 odst. 5 ZKV, žalobkyně však výzvu upřesnila až 23. října 2002 tak, že cenu zástavy ztotožnila s výtěžkem zpeněžení.
Dovolatelka též tvrdí, že v souladu s povinnostmi stanovenými správci konkursní podstaty vynakládala v průběhu trvání konkursu na majetek úpadkyně Č. prostředky na náklady spojené s vedením konkursního řízení (vedla soudní spory, hradila náklady na vedení účetnictví, vynakládala prostředky na řízení spojená s výmazem zástavních práv a předběžných opatření váznoucích na zastavených nemovitostech apod.). Z uvedených skutečností vyplývá - pokračuje dovolatelka - že částka 5.957.610,20 Kč (jako zbývající část výtěžku zpeněžení) se v tuto chvíli v konkursní podstatě nenachází ani se v ní nemůže nacházet, takže dovolatelka není schopna ji žalobkyni vyplatit. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom uvedeno, že do konkursní podstaty osobní dlužnice by měl být vydán výtěžek zpeněžení po odečtení nesporných nákladů, ve výrokové části rozsudku však tento výklad není zohledněn.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnout, připouštějíc, že ve výzvě z 12. dubna 2002 neuvedla cenu zastavených nemovitostí, leč akcentujíc, že z výzvy byla patrna její vůle sepsat nemovitosti do konkursní podstaty, jestliže dovolatelka výzvě nevyhoví. Dále poukazuje na to, že ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy ji dovolatelka oslovila za účelem jednání o nalezení řešení dané situace. Z tohoto přístupu dovolatelky nemohla žalobkyně nabýt dojmu, že dovolatelka v téže době jedná o prodeji nemovitostí. K plánovanému jednání účastníků však již nedošlo, neboť v mezidobí byly nemovitosti zpeněženy.
K argumentaci dovolatelky neúčinností výzvy pro absenci údaje o ceně zastavených nemovitostí žalobkyně uvádí, že v takovém případě by její nárok zanikl zpeněžením nemovitostí. Vyplatila-li dovolatelka žalobkyni v souladu s rozhodnutím soudu prvního stupně dobrovolně 70 % výtěžku zpeněžení a proti rozhodnutí nepodala opravný prostředek, je podle žalobkyně zřejmé, že se dovolatelka cítila být vázána výzvou. Spornou mezi stranami byla toliko otázka, zda do konkursní podstaty osobní dlužnice náleží i zbývajících 30 % výtěžku zpeněžení (zbývající část zpeněžení), vyřešená i v rozsudku Nejvyššího soudu.
V uvedené lhůtě 30 dnů nadto s odvoláním na stav majetku konkursní podstaty dle prohlášení dovolatelky nebylo ani reálné složit cenu nemovitostí do konkursní podstaty. Připravovala-li dovolatelka prodej nemovitostí, byla jí jejich cena známa a do konkursní podstaty osobní dlužnice tak mohla plnit.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě, mezi něž patří i řízení o vylučovací žalobě v této věci) použijí dosavadní právní předpisy.
Dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:
1/ Usnesením ze dne 6. března 2001, č. j. 78 K 20/2001-35, prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek úpadkyně N.
2/ Usnesením ze dne 30. října 2001, č. j. 98 K 27/2001-24, prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek úpadkyně Č.
3/ Nemovitosti ve vlastnictví úpadkyně Č., jimiž tato úpadkyně zajišťovala pohledávku zástavní věřitelky Č. f. s. r. o., byly dne 8. listopadu 2001 sepsány do konkursní podstaty úpadkyně Č.
4/ Žalobkyně podáním datovaným 12. dubna 2002, doručeným 16. dubna 2002, vyzvala žalovanou, aby ve smyslu ustanovení §27 odst. 5 ZKV vyplatila ve lhůtě 30 dnů ve prospěch konkursní podstaty úpadkyně N. zajištěnou pohledávku ve výši 177.981.433,92 Kč. Výzva neobsahovala údaj o ceně zastavených nemovitostí, jejímž zaplacením by dovolatelka odvrátila hrozbu jejich zápisu do konkursní podstaty osobní dlužnice.
5/ Žalovaná nemovitosti zpeněžila prodejem mimo dražbu dne 16. května 2002 za částku 20 miliónů Kč. Náklady spojené se správou a zpeněžením nemovitostí činily 141.966,- Kč.
6/ Žalobkyně podáním datovaným 22. října 2002 vyzvala žalovanou, aby do konkursní podstaty úpadkyně N. vydala výtěžek zpeněžení nemovitostí.
Na tomto místě pokládá Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že dovolací soud není skutkovou instancí (srov. i §241a odst. 4 o. s. ř) a že skutkový stav věci, z nějž vyšel odvolací soud, může přezkoumat jen je-li dovoláním přípustně uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. omezení plynoucí přímo z textu posledně označeného ustanovení).
Právě ve skutkové rovině se dovolací řízení v této věci podstatně liší od dovolacího řízení, jež vyústilo ve vydání zrušujícího (v převážné části) rozsudku č. j. 29 Odo 1346/2004-94.
V prvním dovolacím řízení (ve kterém se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, nebyl dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. tehdejší dovolatelce ani k dispozici) vzešlo právní posouzení věci odvolacím soudem ze skutkového stavu, v jehož rámci nebyly zjištěny obsahové vady výzvy z 12. dubna 2002. Pro nynější (druhé) dovolací řízení je oproti tomu určující skutkové zjištění odvolacího soudu uvedené výše jako druhá věta bodu 4/ (o tom, že výzva z 12. dubna 2002 neobsahovala údaj o ceně zastavených nemovitostí, jejímž zaplacením by dovolatelka odvrátila hrozbu jejich zápisu do konkursní podstaty osobní dlužnice).
Jak správně uvádí dovolatelka, v R 72/2005 Nejvyšší soud pojmenoval nezbytné náležitosti výzvy dle §27 odst. 5 ZKV. Podle tam formulovaných závěrů musí být ve výzvě uvedeno i to, jakou částku má ten, komu je výzva určena, v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě zaplatit na úhradu zajištěné pohledávky nebo složit jako obvyklou cenu majetku, kterým je pohledávka zajištěna. Tamtéž se uvádí, že požadavek, aby výzva podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV obsahovala údaj o částce, která má být zaplacena na úhradu zajištěné pohledávky, nebo o částce, která má být složena jako obvyklá cena majetku, kterým je pohledávka zajištěna, se neuplatní, jestliže správce konkursní podstaty prokáže, že si tento údaj nemohl opatřit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat.
Ve svém předchozím rozsudku v této věci Nejvyšší soud vysvětlil, že vzhledem k tomu, že zákon o konkursu a vyrovnání nezná jiný postup, na jehož základě by správce konkursní podstaty osobního dlužníka mohl přistoupit k soupisu majetku zástavního dlužníka do konkursní podstaty osobního dlužníka, než postup podle §27 odst. 5 ZKV, je zjevné, že i při střetu konkursních podstat osobního dlužníka a zástavního dlužníka musí správce konkursní podstaty osobního dlužníka postupovat právě podle §27 odst. 5 ZKV a správce konkursní podstaty zástavního dlužníka je oprávněn a povinen na takovou výzvu (je-li opodstatněná) reagovat jako každý jiný zástavní dlužník, který obdržel výzvu podle uvedeného ustanovení, včetně možnosti (je-li to s přihlédnutím k výši zajištěné pohledávky pro konkursní podstatu zástavního dlužníka výhodné) zajištěnou pohledávku vyplatit.
A konečně, v rozsudku ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Odo 505/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud uzavřel, že ve sporu o vyloučení zástavy vedeném mezi správcem konkursní podstaty osobního dlužníka a správcem konkursní podstaty zástavního dlužníka je řádná výzva ve smyslu §27 odst. 5 ZKV vždy předpokladem zákonnosti (oprávněnosti) soupisu zástavy do konkursní podstaty osobního dlužníka; bez ní se priorita zpeněžení zástavy v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka prosadit nemůže.
Názor odvolacího soudu, podle kterého absence jedné z předepsaných náležitostí výzvy nemá pro věc význam, jelikož dovolatelka na základě této výzvy neplnila, se citovaným judikatorním závěrům protiví a vyznívá sám o sobě absurdně. Lze totiž stěží přičítat k tíži dovolatelky, že se neřídila výzvou a nesložila do konkursní podstaty v určené lhůtě cenu zástavy, jestliže cena zástavy, coby nezbytná náležitost, ve výzvě obsažena není a není-li v intencích R 72/2005 vysvětleno, z jakých příčin si žalobkyně údaj o hodnotě zástavy nemohla pro účely výzvy opatřit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po ní lze spravedlivě požadovat.
Takové právní posouzení věci obstát nemůže a dovolání je již proto opodstatněné.
Výhradám dovolatelky nelze upřít opodstatnění ani ve vztahu k argumentaci založené na tvrzení uplatněném v obnoveném odvolacím řízení (srov. opět č. l. 104 - 109), podle kterého se již celý zbytek částky, o kterou se vede vylučovací žaloba, v konkursní podstatě úpadkyně Č. nenachází.
Odvolací soud, jenž tuto obranu neměl za právně významnou, nedocenil význam faktu, že spor o tuto částku se vede v rovině vylučovací žaloby podle §19 odst. 2 ZKV a pominul judikatorní závěry, které Nejvyšší soud pro případ takového (pro vylučovací žalobu atypického) předmětu vyloučení formuloval v rozsudku uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 81/2005“). Z R 81/2005 totiž plyne (stejně jako z rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vymezujícího ve svých důvodech obecné předpoklady, za nichž lze vyhovět vylučovací žalobě podle §19 odst. 2 ZKV), že vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžený majetek z konkursní podstaty úpadce, se vylučovatel může úspěšně domoci, jen jestliže se tato majetková hodnota v konkursní podstatě nachází v době, kdy soud rozhoduje o jejím vyloučení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (podle §243b odst. 2 písm. b/ části věty za středníkem o. s. ř.), včetně závislého výroku o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2008
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu