ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.372.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 372/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele D. H., zastoupeného advokátem, za účasti společnosti A. C. spol. s r. o., zastoupené advokátem, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 17/2003, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2006, č. j. 14 Cmo 508/2005-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze usnesení ze dne 21. června 2005, č. j. 2 Cm 17/2003-96, jímž Městský soud v Praze zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti A. c. s. r. o. (dále jen „společnost“), konané 17. února 2003, o odvolání jednatele D. H. a jmenování V. H. jednatelkou.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, podle kterých jsou společníky společnosti navrhovatel a V. H. (dále jen „společnice“), každý se stejným podílem. Společnice požádala dne 4. prosince 2002 navrhovatele, jakožto jednatele společnosti, o svolání valné hromady s programem uvedeným v žádosti. Pozvánkou doručenou navrhovateli dne 11. ledna 2003 svolala společnice valnou hromadu se shodným programem (zahrnujícím mimo jiné bod odvolání a jmenování jednatele) na den 17. února 2002 od 12 hodin do 17 hodin, do místa konání v P. Valná hromada se konala, začala ve 12 hod. a přítomna byla kromě hostů pouze společnice. Pod bodem IX. programu byl odvolán navrhovatel z funkce jednatele a novou jednatelkou jmenována společnice. Po skončení valné hromady, po 14 hodině, se do místa jejího konání dostavil navrhovatel.
Na základě takto zjištěného stavu dospěl odvolací soud k závěru, že společnice svolala valnou hromadu v souladu s ustanovením §129 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák“), neboť navrhovatel jakožto jednatel společnosti do jednoho měsíce od doručení její žádosti valnou hromadu nesvolal. Skutečnost, že na pozvánce bylo uvedeno datum 17. února 2002, namísto 17. února 2003, nepovažoval za významnou, neboť navrhovatel věděl, kdy a kde se valná hromada koná a na místo jejího konání se v daný den po 14 hodině dostavil. Nesouhlasil ani s námitkou navrhovatele, že pozvánka nebyla společnicí podepsána, neboť ta se k podpisu na pozvánce „přihlásila“. Skutečnost, že společnost již je zrušena, pak podle odvolacího soudu nebránila změně v osobě jednatele.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/). Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil.
Za otázky zásadního právního významu označuje, zda
1) „pozvánka na valnou hromadu může obsahovat nesmyslné datum jejího konání“ a „být nekonkrétní ve stanovení času konání valné hromady, kdy je na pozvánce uvedeno časové rozmezí tří hodin“;
2) „výkon práva vyplývajícího z obchodně právních vztahů může být v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a současně s dobrými mravy“;
3) „je možné, aby u společnosti byl zapsán jako statutární orgán někdo jiný, než odpovídá z listin, založených v rejstříkovém spise“;
4) „může společnost, založená na dobu určitou, jejíž doba uplynula, konat valné hromady a odvolávat statutární orgán za jiným účelem než je likvidace společnosti“.
Namítá, že pozvánka obsahuje den, který „již uplynul“, že místo konání valné hromady v ní bylo uvedeno zcela neurčitě a „časové rozpětí pěti hodin rovněž nemůže být dostatečné“. Taktéž podpis na pozvánce není „pravým podpisem společnice“. Postupem společnice mu byla znemožněna účast na valné hromadě, neboť ta se konala „za zavřenými dveřmi v soukromém činžovním domě, na kterém nebylo žádné označení“. Z důvodu zrušení společnosti, založené na dobu určitou, k 31. prosinci 2002, pak nebylo možné jmenovat nového jednatele, ale pouze změnit společenskou smlouvu nebo jmenovat likvidátora.
Dále dovolatel namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že mu byla nesprávným postupem odňata možnost jednat před odvolacím soudem, jenž odmítl odročit nařízené odvolací jednání, ačkoliv zástupce dovolatele byl v zahraničí. Nižší soudy neprovedly veškeré důkazy, u nichž potřeba provedení vyšla najevo (a odmítnutím důkazních návrhů předložených dovolatelem mu soud prvního stupně odňal možnost prokázat svá tvrzení před soudem), a dle §5 a §118a o. s. ř. neposkytly dovolateli poučení o jeho procesních právech a povinnostech.
Soud umožnil nahlédnout do spisu zástupci společnosti, jenž předložil toliko fotokopii plné moci udělené společnicí, ačkoliv ta nebyla dle výpisu z obchodního rejstříku oprávněna jednat za společnost, a nedůvodně jednal s jí zvoleným zástupcem.
Poukazuje na usnesení Policie České Republiky ze dne 11. ledna 2005, ČTS: ORII-7723/OHK1-2004, z něhož plyne, že společnice své postavení ve společnosti považuje za formální, za „majitele společnosti“ považuje Ing. F. a z jednání valné hromady si ničeho nepamatuje, a dovozuje, že k jeho odvolání z funkce jednatele nemohlo dojít, protože společnice takový úkon neumí provést a nechápe jeho smysl.
Dovolání není přípustné
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Námitkou, podle níž nemohlo dojít k odvolání dovolatele z funkce jednatele, neboť společnice V. H. „neumí takový úkon provést a nechápe jeho smysl“, dovolatele ve skutečnosti polemizuje s opačným skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně, tj. uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici.
Z důvodů shora popsaných taktéž námitky dovolatele, jimiž uplatňuje, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (neprovedení některých důkazů, tvrzená absence poučení či – dle názoru dovolatele – vadná plná moc zástupce společnosti), přípustnost dovolání založit nemohou.
Námitkou, podle níž byla dovolateli odňata možnost jednat před odvolacím soudem, dovolatel uplatňuje zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, č. j. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2006, pod číslem 82). Dovolací soud sice ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm.a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak – jak vyplývá z ustanovení §242 odst.3 věty druhé o. s. ř. – jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad v projednávané věci naplněn není.
Napadené usnesení pak Nejvyšší soud neshledává zásadně právně významným ani z pohledu dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 102/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož není pozvánka na valnou hromadu právním úkonem, a proto také nemusí být podepsána osobou, jež valnou hromadu svolává. Námitka, že pozvánka na valnou hromadu nebyla společnicí podepsána, tak založit přípustnost dovolání nemůže.
Uvedení chybného data v pozvánce na valnou hromadu posoudil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně tak, že nemělo závažné právní následky, neboť navrhovatel věděl, kdy se valná hromada koná (a v daný den se na místo jejího konání dostavil). Pro posouzení této otázky nelze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. otevřít, neboť postrádá potřebný judikatorní přesah (je odvislé od skutkových okolností projednávané věci a je významné právě a jen pro ni) a není ani v rozporu s hmotným právem.
Obdobně je nutno posoudit i námitku dovolatele, podle níž nebyl na pozvánce „dostatečně“ uveden údaj o začátku konání valné hromady. Byla-li doba konání valné hromady vymezena časovým rozpětím (od 12 do 17 hodin), je pro společníka rozhodující údaj o jejím začátku. Přijde-li později, musí počítat s tím, že část, případně celý program valné hromady již bude vyčerpán. To platí tím více, závisí-li možnost projednání některých bodů programu právě na účasti dotčeného společníka, jenž je současně jednatelem společnosti.
Závěr o absenci judikatorního přesahu a souladu napadeného rozhodnutí s hmotným právem platí – mutatis mutandis – i o námitkách dovolatele ohledně nedostatečného určení místa konání valné hromady. Jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, dovolatel věděl, v jakém místě se má valná hromada konat, a také se tam, byť opožděně, dostavil.
Otázku, zda společnost může (případně musí) zvolit člena statutárního orgánu (statutární orgán) i tehdy, je-li v likvidaci, již Nejvyšší soud vyřešil v usnesení uveřejněném pod číslem 61/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm uzavřel, že likvidátor, ač je orgánem společnosti, nenahrazuje statutární orgán akciové společnosti, a proto i po zrušení společnosti a jejím vstupu do likvidace trvá její povinnost zvolit do tří měsíců poté, co zanikla funkce člena představenstva, nového člena. Uvedený závěr se plně prosadí i pro společnost s ručením omezeným. Nenahrazuje-li likvidátor statutární orgán, nic nebrání společnosti i po svém zrušení odvolat svého jednatele a novým jednatelem zvolit jinou osobu.
Konečně na řešení otázek, zda „výkon práva vyplývajícího z obchodně právních vztahů může být v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a současně s dobrými mravy“ a zda „je možné, aby u společnosti byl zapsán jako statutární orgán někdo jiný, než odpovídá z listin, založených v rejstříkovém spise“, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Proto nemohou otevřít přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jelikož dovolání není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (a ani jiný důvod přípustnosti není dán), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto a společnosti podle obsahu spisu žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu