ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.631.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 631/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. S. K., jako správce konkursní podstaty úpadkyně M. B., a. s., zastoupeného JUDr. F. V., advokátem, proti žalované M. P., a. s., zastoupené JUDr. K. Š., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované JUDr. J. R., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně S., a. s. v likvidaci, o zaplacení částky 144,198.330,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 850/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2006, č. j. 5 Cmo 236/2006-218, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. února 2006, č. j. 13 Cm 850/2003-196, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 144,198.330,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 243.836,95 Kč (výrok II.).
Po provedeném dokazování soud prvního stupně uzavřel, že S., a. s. jako prodávající uzavřela 19. listopadu 1999 se žalovanou jako kupující kupní smlouvu na prodej cenných papírů M. S. (dále jen „smlouva“). Podle smlouvy měla žalovaná zaplatit společnosti S., a. s. částku 14,874.750,- Kč do třiceti kalendářních dnů po převodu akcií na Středisku cenných papírů; tato částka byla zaplacena částečně převodem z účtu a částečně zápočtem. V článku I odst. 4 smlouvy bylo stanoveno, že podmínkou prodeje je převedení závazků prodávající vůči K. b., a. s. na žalovanou, ke kterému „patrně nedošlo“. K této smlouvě existují ve fotokopiích čtyři dodatky, jimiž byl článek I odst. 4 smlouvy „zrušen“, zvýšila se kupní cena těchto cenných papírů až na částku 171,046.080,- Kč a bylo sjednáno právo zpětné koupě. Smlouva i dodatky existují pouze ve fotokopiích, předseda představenstva žalované, který je měl podepsat, podpis popírá a členka představenstva, která je měla rovněž podepsat, si na jejich podpis nevzpomíná. Následně byla S., a. s. zrušena s likvidací a jmenován likvidátor J. Č., který prodal pohledávku vůči žalované smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. března 2001 společnosti W. P. A. F. H., L. Ta pak dne 26. března 2001 postoupila tuto pohledávku V. S. L. a dne 1. března 2002 prodal V. S. L. tuto pohledávku M. B. a. s.
Z přípisu Generálního konzulátu České republiky v New Yorku ze dne 11. listopadu 2005 soud prvního stupně zjistil, že obchodní společnost W. P. A. F. H., L., není a nebyla registrována ve státu D., U. Z tohoto přípisu rovněž vyplynulo, že bez náležité registrace v obchodním rejstříku příslušného státu nemůže obchodní společnost typu L. (L. L. C.) existovat, což ostatně vyplynulo i z dalších provedených důkazů.
Soud prvního stupně dovodil, že pohledávka, pokud existovala, byla postoupena na neexistující subjekt W. P. A. F. H. L.; ten pak nemohl převést platně svá práva a povinnosti získané postupní smlouvou od S., a. s. další postupní smlouvou na V. S. L. a tento subjekt nemohl návazně převést práva a povinnosti k pohledávce na M. B. a. s. Z toho důvodu také nemohl správce konkursní podstaty úpadkyně M. B. a. s. platně zapsat pohledávku, která je předmětem sporu do konkursní podstaty. Pohledávka tedy, pokud existuje, je stále v majetku S., a. s. v likvidaci, resp. mohla by být zapsána do její konkursní podstaty.
Odvolací soud se ztotožnil skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. V odůvodnění rozhodnutí zejména akcentoval, že za situace, kdy soud prvního stupně ze zprávy Generálního konzulátu České republiky v New Yorku ze dne 11. listopadu 2005 zjistil, že společnost W. P. A. F. H., L. není a nebyla v D. registrována, správně učinil závěr, že šlo o neexistující subjekt, tudíž dokazování k otázce existence pohledávky a její výše by bylo bezpředmětné. Odvolací soud přitakal názoru žalobce v tom, že zpráva Generálního konzulátu České republiky v New Yorku není veřejnou listinou a je možné prokazovat opak, žádný takový důkaz předložen soudu nebyl. Odvolací soud uzavřel, že existenci právnické osoby nelze prokazovat výpovědí svědků, ale toliko listinou, že W. P. A. F. H., L. registrována je.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel v posouzení, zda „je omezen okruh důkazních prostředků, kterými lze prokázat existenci zahraniční obchodní společnosti“.
Dovolatel akcentuje, že jím navržené důkazy (zejména svědeckými výpověďmi) směřovaly k opatření listiny o existenci společnosti W. P. A. F. H., L. a soudí, že pokud nebylo oběma soudy připuštěno dokazování za účelem obstarání listiny o registraci společnosti, došlo při rozhodování odvolacího soudu k porušení základních zásad občanského soudního řízení, jakými jsou ochrana oprávněných zájmů účastníků řízení a právo na soudní ochranu a „základní zásady dokazování“, čímž mu bylo znemožněno unést ve sporu důkazní břemeno prokázání aktivní legitimace ve sporu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyjadřuje přesvědčení, že dovolání není přípustné a považuje je za šikanózní, když žalobce není ve sporu aktivně legitimován a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady, kterými dovolatel namítá, že řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která spočívá v tom, že odvolací soud nepřipustil dokazování za účelem obstarání listiny o registraci společnosti W. P. A. F. H., L.
Závěr odvolacího soudu přitom není ani v rozporu s hmotným právem. Stanoví-li hmotné právo určitého státu, že obchodní společnost vzniká jako subjekt práva registrací, je nezbytným předpokladem průkazu existence takové osoby důkaz o tom, že je zapsána do příslušného rejstříku. Takovým důkazem však nemůže být výpověď osoby, která s takovou „osobou“ uzavírala smlouvu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení §1 bod 6, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 10.000,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, včetně náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 19 %.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu