ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.859.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 859/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem, proti žalované L. Š., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 150/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2004, č.j. 7 Cmo 345/2002-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004, č.j. 7 Cmo 345/2002-114, potvrdil rozsudek ze dne 3. dubna 2002, č.j. 30 Cm 150/2001-72, jímž Krajský soud v Ostravě zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 21. června 2001, č.j. 1 Sm 75/2001-20, kterým uložil žalované zaplatit žalobci 2,000.000,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §120, §122 odst. 1 a §132 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - shledal správným závěr soudu prvního stupně, že se žalované podařilo unést důkazní břemeno ohledně námitky zaplacení směnky (viz svědecká výpověď S. L.). Přitakal mu rovněž co do hodnocení dalších důkazů, s tím, že „výpovědi slyšených svědků Z. M., J. N., T. M. a R. Š. nemají důkazní hodnotu, když žádný z nich nebyl osobně přítomen inkriminované události, a tudíž nemohl popsat, co v dané situaci vnímal vlastními smysly, což je základním kritériem svědecké výpovědi“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že „odvolací soud nesprávně právně posoudil věc“, přiklonil-li se k tvrzení žalované, že předmětná směnečná suma byla uhrazena. Dovolatel zdůrazňuje, že zásadním a jediným možným důkazem k prokázání tvrzení směnečných věřitelů o trvání jejich nároků ze směnek při jejich vymáhání ve směnečném řízení, je předložení řádné a platné směnky, a to v prvopisu, což v projednávané věci splnil. Dále zpochybnil hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, poukazuje na rozpory ve výpovědi svědkyně Stanislavy Lesňákové a současně zdůrazňuje, že z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že jestliže by věřitelé ze směnek předložili směnečným dlužníkům řádnou a platnou směnku, tito by se ubránili jednoduše ústním svědectvím „věrohodného“ svědka (tj. další osoby, byť třeba přátelsky spřízněné či příbuzné osoby), že už směnka byla zaplacena.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Přestože dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu) namítá nesprávné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, jde-li o řešení otázky, zda žalovaná směnku uhradila. Jinými slovy dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) o zániku směnečné pohledávky splněním, polemikou se skutkovým závěrem o úplném zaplacení směnky. Ve skutečnosti tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který ale u dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá, a z nějž závěr o přípustnosti dovolání dovodit nelze. Navíc nelze přehlédnout, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) plně odpovídá jak požadavkům vyplývajícím z ustanovení §132 a §157 odst. 2 o. s. ř., tak i z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazku 2, pod číslem 49.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. dubna 2008
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu